Díra v srdci

„Hodně mě oslovil článek Kam se poděli normální chlapi?“ napsala nám do redakce čtenářka Jarmila. „Tu samou otázku si už víc než deset let pokládám i já. Proč to kouzlo a vděčnost z přítomnosti toho druhého vždy opadne a krásný vztah se opět změní ve stereotypní?“

Je mi 33 let a neměla jsem také štěstí na „toho pravého“, takže jsem se ani nikdy nevdala. Nicméně mám desetiletého syna, po kterém jsem toužila, a před pár měsíci se mi narodila vytoužená dcerka. Takže se dá říci, že jsem velmi šťastná a vděčná za své děti, ale s partnery je to bohužel horší.

Kromě prvního vztahu jsem s nikým nevydržela déle než rok, s otcem prvního dítěte jsem se rozešla ještě v těhotenství a nyní sice žiji s otcem svého druhého dítěte (jsme spolu skoro čtyři roky), ale už jsme se také dvakrát rozešli – vždy po roce na tři a pak na dokonce na čtyři měsíce.

Vždy jsem se k němu vrátila s tím, že normální chlapi už fakt asi vymřeli a že nic lepšího už mě asi nepotká. Takže jsem s partnerem, o kterém nejsem přesvědčená, že je ten pravý, ale se kterým máme hodně společného. Mám ho ráda, ale musela jsem toho hodně a hodně překousnout. A dítě jsem si sice přála, ale on ne.

Co když přijde? Co když ten správný partner pro tebe existuje, jen jsi neměla to štěstí ho potkat?

Nakonec se šťastná náhoda na mě usmála a já jsem otěhotněla. Takže s nynějším partnerem jsem, malá nás hodně stmelila – v oblasti rodiny bych řekla, že máme stejné hodnoty, nicméně stále bojuji sama se sebou a s přesvědčením, že někde žije člověk, který by mi neubližoval a se kterým bych měla víc společného.

Navíc vnímám jako obrovský tlak názor mé rodiny a přátel. Rodina z našeho vztahu příliš nadšená není, naopak přátelům se můj nynější partner zamlouvá a zastávají názor, že přece všude je něco a nemůžeš čekat věčně na prince podle svých představ, ten nikdy nepřijde. Tak se vždy na chvíli uklidním po těch slovech, ale za pár dní mi zase hlodá ten červíček v mysli a říká: „Jenomže co když přijde? Co když ten správný partner pro tebe existuje, jen jsi neměla to štěstí ho potkat?“

Znuděná a nemilovaná

Možná to není úplně to nejlepší pro vztah, protože jsem samozřejmě po každém jeho dalším průšvihu frustrovaná, že nemám to, co chci a co bych si představovala, ale jak jsem se zmínila, v období, kdy jsme byli od sebe, jsem skutečně nikoho lepšího nepoznala – a člověk má své potřeby, takže když jsme se opět potkali, slovo dalo slovo a skončili jsme opět v posteli (jediná stránka, kde jsme se vždy shodli), tak jsme byli od té doby opět spolu a zase to bylo chvíli krásné jako na začátku.

Nyní opět vnímám, jak už se nesnaží, jak mu nejsem vzácná, jak se mě už ani nedotkne, když zrovna nechce sex… a opět jsme tam, kde jsme byli, a já se opět cítím znuděná, nemilovaná a pouze využívaná. Jsem hodně emotivní člověk, takže mě to trápí a trápím se i ve vztahu – vždy, nejen v tomto.

Našli se, zamilovali se, vzali se a žili šťastně až do smrti. Takto by to mělo být.

A stále se ptám, jestli to má ještě cenu, mám to překousnout nebo se rozejít a čekat na partnera, který třeba nepřijde, anebo přijde partner, se kterým budu mít ještě méně společného – toho se snad děsím ještě víc než toho, že budu sama. Protože přes všechno jsou i pěkné chvilky a zvlášť teď, když máme naši princeznu.

Co tím osud zamýšlel, že nám ji dal? Chtěl, abychom zůstali spolu? Nebo to je zkouška, jestli i přes to, že máme spolu dceru, se dokážeme rozejít a trvat na svých původních požadavcích na partnera a tudíž jít dál za svým cílem a svými sny, protože partner nám je rozhodně nesplní? Anebo to právě znamená, že toho v životě musíme hodně ještě překousnout a dcera nám v tom má pomoci, aby rozchod nebyl tak jednoduchý a my o tom museli skutečně hodně přemýšlet a vyzkoušet i jiné varianty?

Mám skutečně jen nereálné představy, jak mi řekl psycholog, nebo mám dál právo na své sny a přání?

Jarmila, čtenářka Psychologie.cz

Požádali jsme o komentář psychologa a psychoterapeuta Michala Petra:

Kde najdu toho pravého? Existuje vůbec? Nemám přehnané nároky? Mám se držet svého snu a touhy, nebo se smířit s realitou? Aniž bych si kladl nároky na úplnost, dovolím si sdílet pár postřehů či podnětů k úvahám, pojícím se k tématu hledání „toho pravého“.

Hovořím z pozice muže a terapeuta, tudíž jde samozřejmě pouze o jeden z pohledů. Mým záměrem není nabízet instantní rady, protože to jednak není z principu možné, ale hlavně si na podobné otázky musíme stejně odpovědět my sami.

Začnu možná zeširoka: když se opravdu upřímně podíváte do svého nitra, propracujete se vrstvami mentálních komentářů, úvah o budoucnosti či prodlévání v minulých příbězích a ještě k tomu si vydržíte neuhnout, pravděpodobně se potkáte s místem diskomfortu, kdy si nevěříte, něco nebo někdo vám chybí, kdy zažíváte prázdnotu a strach. Nedostatek, díru.

Jde o jev podrobně zmapovaný jak v psychoterapii, tak v textech věnujících se meditační praxi. Nyní jej zmiňuji proto, že prázdnota v srdci a strach z existenciální samoty úzce souvisí s hledáním něčeho, co nám dodá pocit, že nejsme tak sami.

Onu díru se většinou snažíme naplnit něčím zvenku – informacemi, zážitky, zábavou, ale hlavně lidmi. Kamarády, přáteli. Největší nároky máme však na člověka, který by nám měl být nejblíž – na partnera. Ideální partner je v podstatě přesný doplněk našemu nedostatku: kde nám něco chybí, jemu přebývá a tím nás doplňuje. A naopak.

Přednáška 24. října 2024