Díra v duši

Často od nich uslyšíte věty jako:

• „A myslíš si, že jsem to udělal dobře?“
• „Mohl jsem to určitě udělat lépe, kdybych…“
• „Za to může on, že to takhle dopadlo.“
• „On může taky za to, že je mi teď tak mizerně.“

Hledají potvrzení a ujištění zvenčí, že se zachovali správně, případně se potřebují ujistit, že viníkem je někdo jiný. Někdy mají také dojem, že jejich život postrádá jakýkoli smysl. Jdou do práce, potom zase z práce, něco udělají doma nebo si někam zajdou, potom si pustí televizi a takhle to jde pořád dokolečka. Nejsou se svým životem spokojeni, nudí se. Něco je vnitřně užírá.

Tyto potíže mají často jednoho společného jmenovatele. Tím je narušený pocit vlastní hodnoty a z něj plynoucí nepřijetí sebe sama takového, jaký jsem.

Můžete si říct – co je špatného na tom, že se chci zlepšovat a posouvat se dál? Není to právě ten špatný pocit, co mě motivuje ke změně? Ano, špatný pocit nás může motivovat ke změně, ale potom nám spíše překáží. Představte si například člověka, který si o sobě myslí, že se mu nic nedaří, protože je pořád vynervovaný. Takový člověk má mnohem větší tendenci k selhání a nervozitě. Čím víc bude se svou nervozitou bojovat a odmítat ji, tím se tato jeho vlastnost posílí.

Kdyby přijal sebe i se svoji nervozitou, tak by se značně uklidnil. Následná změna jeho chování by potom vycházela z lásky k sobě samému, a ne z nenávisti. Začne třeba cvičit jógu, meditovat, půjde na procházku a jeho nervozita se začne zlepšovat. Když náhodou zase bude nervózní a selže, tak si řekne „No a co, kdo je dokonalý?“ a půjde v klidu dál. Kdyby se svou nervozitou bojoval a dočasně by selhal, zažíval by pocity viny a nenávisti vůči sobě, možná by svoji snahu vzdal.

Přijetí není stagnace. Změně se nevyhnete. Otázkou zůstává, jestli ta změna bude vycházet z přijetí a lásky, nebo z nepřijetí a nespokojenosti. Nejtěžší břemeno, jaké může člověk vláčet životem, je strach a úzkost z toho, že nesmí být takový, jaký skutečně je.

Nedostatečný pocit vlastní hodnoty můžeme často poznat podle toho, jak přijímáme kritiku od druhých. Schopnost či neschopnost přijímat a zpracovávat kritiku je indikátorem síly pocitu vlastní hodnoty. Jestliže někdo špatně snáší kritiku, naznačuje tím, že má slabě vyvinutý pocit vlastní hodnoty. Mnoho lidí svou urážlivost ukrývá pod maskou povznesenosti či povýšenosti. Předstírají sílu, ale v hloubi duše jsou hluboce zraněni.

Kde se pocit vlastní hodnoty vlastně bere?

Psychologové se shodují v tom, že směrodatnou fází pro vývoj pocitu vlastní hodnoty je prvních pět až šest let života. V dalším životě mohou ještě silně zapůsobit různé osudové rány, ztráty, neúspěchy, násilí apod. To, jak tyto události zpracováváme, ale již závisí na oné rané fázi vývoje osobnosti.

Mezi základní faktory, které mají vliv na sílu pocitu vlastní hodnoty, patří otcovská a mateřská poselství, rodinný mýtus (věty, které se v rodině často opakovaly, např. „Svět je nebezpečné místo“), vztah k vlastnímu tělu a genetika. V tomto článku se budu soustředit především na otcovská a mateřská poselství.

Jak na nás působí rodičovská poselství?

Rodičovská poselství, ať už jsou dobrá, nebo špatná, na nás působí jako jakési tajné naprogramování. Tajné proto, že nás většinou v našem dospělém životě ovládá z úrovně nevědomí. Dítě ještě nemá vyvinuté účinné obranné mechanismy a nedokáže si chování rodičů racionálně vysvětlit. Vše se ho dotýká emocionálně a tím se silně vtiskuje do jeho duše.

Přednáška 19. září 2024