Díky za slepé uličky

Někdy mám pocit, že mě slepé uličky bezmála definují. Na tomto světě jsem se ocitla neplánovaně a docela náhodou: asi aby se naši nenudili. Pokud to skutečně mělo být tak, myslím, že tahle zápletka splnila svůj účel. O dramata a nečekané zvraty v dalším pokračování příběhu nebyla nouze. Koho by bavilo koukat na telenovelu bez pořádných emocí!

Byla jsem citlivé a trošku nervní dítko. Zpětně vzato se ani nedivím: rodinné vztahy byly komplikované i pro dospěláky. Nedokázala jsem se v nich vyznat a najít mezi blízkými správné místo. Pořád se něco měnilo, moc se o tom nemluvilo. A čeho se pak chytit? Takže jsem se stala hledačem od samého počátku. Fajn na tom bylo, že mi to přišlo vlastně normální – nic jiného jsem neznala.

Naučila jsem se díky tomu pozorně vnímat dění kolem, navazovat vztahy s novými lidmi, nic neočekávat a moc neplánovat, prostě žít tady a teď. Rodiče se nakonec rozvedli, v dětství jsme se několikrát stěhovali, základní školy jsem vystřídala tři. Nebyla to vždycky procházka růžovým sadem, taková ale byla realita.

Dodnes z této zkušenosti čerpám naději, protože vím, že zvládnout se dá cokoliv, jakkoli strašidelně to zprvu zní. Tuhle zkušenost mi nikdo nevezme.

Puberta naruby

Když přišla puberta, trochu paradoxně jsem se namísto tendence odlišit snažila zapadnout. Čímž jsem se od vrstevníků lišila velmi, takže se snaha logicky míjela účinkem. Byla jsem taková stará mladá. Přišlo mi cool přebírat odpovědnost – respektive jsem si myslela, že ji umím převzít. Jak moc jsem se mýlila!

Samozřejmě jsem toho o životě věděla pramálo. Věci se dál děly úplně jinak, než bych si přála, a já zůstala ztracená. Měla jsem pocit, že se svět zbláznil. Nevěděla jsem, co se sebou. Ale věděla jsem, že se musím postavit zkostnatělým strukturám! Ne, nepůjdu studovat. Ne, nechci být doktor ani právník. Chodit do školy? K čemu? Gymnázium je pro snoby!

Vybrala jsem si učební obor a že se budu věnovat řemeslu. Nakonec mi to nedalo a zkusila jsem ještě přijímačky na uměleckou školu. To mě přece jen lákalo. K mému údivu jsem uspěla, a tak jsem se v patnácti stěhovala přes celou republiku na intr. Na to jsem se vlastně těšila ze všeho nejvíc.

Dodnes smekám před svou mamkou, že mi nechala v tak důležitém rozhodování naprostou volnost. Dávno předtím, než byla respektující výchova vůbec nějaké téma. Ocitla jsem se sama ve „velkém světě“. Chodila jsem na nákupy, na cestovatelské přednášky, na koncerty a vernisáže a o víkendu sama jezdila vlakem po výletech.

Žila jsem svůj sen – dokud jsem nezačala chápat, že je to jen sen. Dokud mi nezačalo docházet, co jsem si později musela přiznat: že svět velkého umění není pro mě. Nemám k tomu ani dostatečný talent, ani sebevědomí a asertivitu. Bylo to frustrující poznání a nějakou dobu jsem se z následného splínu hrabala.

K umění mám nicméně vřelý vztah dodnes, dělá mi dobře a čerpám z něj inspiraci. Na střední škole jsem taky potkala kamarádku Jitku, s kterou se stále vídáme, přestože každá bydlíme jinde a máme úplně jiný život. Nic z toho by bez zmíněného intermezza nebylo.

Kdybych si na tohle všechno neměla prostor sama přijít, asi bych ještě teď váhala, jestli jsem se neminula oborem. (Díky, mami!) Šlo vlastně nakonec o slepou uličku?

Zatáčka vybrána?

Tehdy jsem si myslela, že jsem nevratně ztracená. A dost mě to tížilo. Konkurence a tlak na výkon, který ke studiu umění (aniž bych si to dříve uvědomovala) nedílně patří, mi nevyhovoval. Chodila jsem radši po různých brigádách. Odpoledne jsem trávila často v knihovně. Byl tam klid a vždycky jsem tam objevila nějaký poklad – nový poznatek.

Cítila jsem se tak povznesená! Dokonce mě napadlo, že bych jednou mohla být vědkyní. To ani s nikým nešlo sdílet… Bylo mi asi sedmnáct a ano, byla jsem naprostý exot. Někdy mi bylo docela smutno, ale díky bohu za knihovnu, kam se šlo schovat a potkávala jsem tam další podobné typy.

Nakonec mě právě v knihovně osvítila myšlenka jít studovat obor, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela: etopedii. Ta disciplína mi učarovala. Pracovat s lidmi s poruchami chování a pomáhat jim vrátit se do běžného života! Voda na můj mlýn. Ano, bude ze mě etoped a budu se podílet na tom, aby věci byly tak, jak mají být. Aby se zlo změnilo v dobro. Ještě navíc se to dá vystudovat za čtyři roky a v Hradci Králové, kde mám kluka! Perfektní.

Nebudu vás zdržovat dlouhým výkladem. Na školu jsem se k mému překvapení dostala. Brzy však přišlo další zklamání: Tolik teorie? A co z toho? On fakt tenhle obor nemá uplatnění, jaké jsem očekávala? Do háje!

Doba vysokoškolského studia mi ale posloužila jako skvělý prostor k seberozvoji. Takovou volnost zabývat se tím, co považuji za důležité, dělat si, co chci, cestovat a poznávat nové lidi jsem už nikdy potom neměla. (Doufám, že znovu něco podobného přijde v důchodu.) Využívala jsem toho hojně.

Podnikla jsem mnoho zahraničních stáží – díky kterým jsem pochopila, že všude je chleba o dvou kůrkách – a poznala lidi, kterým vděčím za to, kde dneska jsem a co dělám: třeba „rogeriánku“ Leonku, která vedla na fakultě kurz základů psychoterapie, a svého pana školitele, který mi otevřel cestu k filozofii výchovy, o níž jsem do té doby neměla ani ponětí. Od obou jsem se naučila strašně moc. Opět vřelý dík!

Dospělý svět

Do dospělého světa mě škola vyplivla hodně mladou. Plnou ideálů? V určitém směru. Už ke konci studia jsem pracovala v pedagogicko‑psychologické poradně. Ta fungovala úplně jinak, než jsem si původně myslela. Byla jsem zklamaná. Vystřídala jsem pár dalších pozic v oboru, abych nakonec zakotvila jako terénní technik v archeologickém ústavu. Jo, historie mě taky vždycky bavila.

Ejhle – všestrannost, díky které jsem v dospívání byla za mimoně, se mi najednou tak hodila! Byla to skvělá doba strávená s partou perfektních lidí. Korunovaná vtipnou situací na závěr: když jsem s červeným diplomem konečně odpromovala, vedoucí katedry se zajímala, jestli už mám práci. Jak očekávala, odpověděla jsem, že ano. Ještě, že nevěděla jakou – chtěla mi nabídnout místo odborného asistenta. Což by mě ani ve snu nenapadlo.

Na katedře jsem nakonec přece jen „skončila“, i když o pár let později a na úplně jiné. Byla doba světové finanční krize a organizace, speciálně neziskovky, kde jsem dosud působila, šetřily na úvazcích. Nezbývalo mi než zkusit, co se nabízelo – práci na fakultě. Kupodivu to vyšlo. Ano, byl v tom i hec: nesednout si na zadek před svým bývalým, který mě popichoval, že na mě stejně nikdo (nikde) není zvědavý.

Ne, nakonec jsem se nevdala před třicítkou – což jsem tehdy vnímala jako konec světa. Dnes jsem za to vděčná. (Jistě chápete a já už taky.) Na katedře jsem strávila dalších devět let. Velmi obohacujících a důležitých. Odešla jsem s drobným zaváháním, když mi i tam začal být systém těsný. Bála jsem se, že budu litovat, a nedovedla jsem si představit, že já bych mohla být terapeutkou, i když jsem o tom vždycky tak trochu snila.

Práce terapeuta mě živí už desátým rokem a cítím, že tady jsem na svém místě. Aniž bych se musela bůhvíjak snažit, pořád ke mně přicházejí nové podněty. Mám se co učit a moje práce mi dává smysl. Co víc si přát! A mimochodem víte, díky čemu jsem se přihlásila do terapeutického výcviku? Při pročítání časopisu Psychologie dnes mi náhodou padl do oka inzerát o otevření nové výcvikové skupiny. Po rozchodu s partnerem se mi opět studovna stala útočištěm. Asi mi byly ty knihovny souzeny.

Body zlomu

Ještě párkrát jsem se pak ve svém životě ocitla v bodě zlomu. Musela jsem se rozhodovat ve složitých otázkách týkajících se mého zdraví nebo toho, kde, jak a s kým budu nebo nebudu žít. Každý z těch momentů byl krutý a zároveň velmi osvobozující. V každém z nich jsem musela jednu z možností zavrhnout a jiné vykročit vstříc. Mohla jsem čekat, jak se věci vyvrbí, ale v čem by mi to pomohlo? Nakonec bych neměla ani jedno, ani druhé.

Když nad tím zpětně přemýšlím, nikdy jsem žádného zásadního rozhodnutí nelitovala. Ano, věci mohly být jinak. Zároveň vím, že tak, jak teď žiju, se cítím šťastná. Tak proč přemýšlet nad tím, co by, kdyby? Myslím, že největší utrpení plyne z mylné představy, že člověk má nárok mít v životě všechno. A že nesmí chybovat.

Prozkoumat slepé uličky může být užitečné. Problém je, když se člověk neumí včas otočit a vrátit na hlavní cestu, ale snaží se na konci nikam nevedoucí odbočky prorazit hlavou zeď, která mu stojí v cestě. Vlastně jsem přesvědčená, že špatné cesty ani neexistují. Hodnocení je jenom věc pohledu. Jít dál je v životě důležitější než to, kudy jdete. Kdo tohle zvládne, vyvaruje se frustrujícího pocitu zaseknutí a uvíznutí.

Prozkoumat slepé uličky považuji za užitečné, protože mnohdy si až poté, co se v nich ocitneme, uvědomíme, co nám skutečně chybí nebo co nechceme. Někdy je to znejisťující, protože neznáme cestu zpátky. Jediným spolehlivým kompasem, kterým se můžeme řídit, je náš vnitřní pocit. Když v životě zabloudíme a hledáme cestu zpátky, učíme se ho používat. Čím častěji ho používáme, tím lépe to umíme. Proto není špatných cest.

A to je pro mě největší objev, který jsem na cestě životem učinila. Opustit omezující bublinu vlastních představ o tom, jak by věci měly být, je tak osvobozující! Tudy podle mě vede cesta ke skutečnému štěstí. A tak žiju tam, kde jsem to nikdy neplánovala, pouštím se do věcí, které bych sama od sebe nečekala, a pořád mám co objevovat, což mi dává směr.

Happy end téměř hollywoodský, nemyslíte? Tak zase někdy na viděnou u dalšího mého článku na Psychologii.cz, do které jsem původně začala přispívat, když jsem v období lockdownu nemohla vykonávat svou práci a přemýšlela jsem, kudy dál. Nenapadlo mě nic lepšího. Ne, že bych čekala, že uspěju…

Jedinou slepou uličkou je, myslím, kteroukoliv z cest, na kterou nás život zavedl, považovat za slepou.