Diktátor v hlavě
Jak se žije s nepřítelem, který je pořád blízko? A jak se z jeho vlivu vymanit?
Řada lidí přichází do psychoterapie s pocitem, že něco v nich samých je neustále hodnotí, kritizuje nebo shazuje. Když společně zjišťujeme, jak tento vnitřní hlas vlastně zní, případně zda by ho dokázali nějak personifikovat, odpovědi bývají pozoruhodné a velmi konkrétní. Někdo mluví o přísném soudci, jiný o dozorci a občas se objeví i označení „nácek“, „hydra“ nebo „Dolfi“.
Ve chvíli, kdy pak od vrstevníků ve škole přichází první náraz s širším světem vztahů obecně, může být tento okamžik prožíván velmi bolestně. Někde na tomto místě se pak vytváří dynamika, ve které se původní grandiózní obraz obrací v pravý opak. Z dítěte, které mělo být „ve všem nejlepší“, se stává někdo, kdo si připadá jako vesmírné selhání, pokud není perfektní.
Zde se skrývá jeden z rozporů (nejen) sadistického superega. Ne vždy se rodí výhradně z přímé kritiky, ale zřejmě také z nemožnosti být tak dokonalý, jak člověk kdysi věřil, že je, nebo cítil, že musí být. Pravděpodobně zde scházela zkušenost, která bývá pro duševní vývoj důležitá – možnost být chybující a přitom neztrácet lásku, vztah nebo pocit, že jsme pro druhého stále v pořádku.
Někdy to v terapiích zní takto: Když něco pokazím, mám dojem, že se propadám hluboko do propasti. Nebo: Jakmile nejsem produktivní, jsem úplně k ničemu. Za obdobnými větami nestojí jen křehčí sebevědomí, ale i velmi přísný a archaický díl psýché, který nepřipouští nic s „vadami na kráse“.
Paradoxně je tento „despota“ nezřídka popisován jako někdo, kdo nás chrání. Jako by existovalo tiché přesvědčení, že když k sobě budeme dost nekompromisní a výkonní, snad se konečně vyhneme odmítnutí, studu nebo pocitům méněcennosti.
Proměna vnitřní bytosti
Rigidní superego se sice projevuje krutě, ale pod jeho povrchem nezřídka nacházíme zoufalou snahu mít věci pod kontrolou a zasloužit si přijetí. I z těchto důvodů bývá obtížné se ho vzdát. Mnohdy se jej obáváme opustit a zažíváme znepokojení, že bez něj jsme líní, sobečtí nebo úplně ztracení.
Zkoušíme znovu a znovu různé instantní rady ohledně sebelásky, self compassion nebo potřeby pozitivního myšlení a následně býváme zklamaní, že to vlastně příliš nefunguje. V horším případě se zmíněné techniky skrytě promění v další bič: Teď se máš mít přece rád, ale ani to ti nejde.
Tento aspekt psychiky navíc zůstává do značné míry nevědomý. Většinou si bohužel nejde jednoduše říci: „Odteď se k sobě budeš chovat hezky!“ Zpravidla si totiž ani neuvědomujeme, jak hluboce se v nás tento způsob sebevztahování usadil a za jak samozřejmý, známý a v jistém smyslu normální jej považujeme.
Samotné pochopení, že jsme vůči sobě příliš tvrdí, nestačí. Mnohem důležitější bývá zažít, že lze být nedokonalý, slabý, rozhozený, a přesto si zachovat vztah k sobě a k druhému. Přímo tady mívá psychoterapie svůj význam. Ne proto, že by dokázala tyrana rychle umlčet.
Spíše se v bezpečné terapeutické alianci můžeme zaměřit na jeho pozvolné zvědomování, oslabování a externalizaci. Stěžejní přitom bývá učit se rozlišovat mezi perzekuční vinou sadistického superega (jsi zlý, zasloužíš trest) a reparativní vinou pravého svědomí (udělal jsem něco špatného a chci to napravit). Něco uvnitř se pak může začít nenápadně měnit.
Pomalu, po malých krocích se náš vztah k této formaci stává méně děsivým. Najednou není „hydrou“, která neustále peskuje a vyhrožuje trestem za každou nedostatečnost. Leckdy přesně takto vypadá posun k uzdravení. Ne že všechny staré a temné části zázrakem zmizí, ale že už nám nevládnou. Z nespoutaného divokého koně se může časem stát trochu neurotický, sem tam protivný, ale v zásadě spolupracující poník, se kterým nemusíme žít pod diktaturou.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..