Dikobrazí dilema

Skupina dikobrazů se potuluje chladným zimním dnem. Aby neumrzla, seskupují se zvířata k sobě. Avšak jakmile jsou dostatečně blízko, aby se mohla přitulit, začínají se navzájem píchat bodlinami. Rozprchnou se, aby unikla bolesti, tím ale přicházejí o výhody blízkosti a znovu se začnou třást chladem. Dikobrazi se tedy opět seskupují a celý cyklus se opakuje. Snaží se najít pohodlnou vzdálenost, kompromis mezi bolestným propletencem a zmrznutím.

Základní výbavou úspěšného moderního člověka je soběstačnost, nezávislost a samostatnost. A čím více se těmto ideálům přibližujeme, tím více se oddalujeme našim blízkým, a mnohdy i sami sobě.

Antilopy se po savanách pohybují v obrovských stádech a zvyšují tak své bezpečí před predátory. Když se my lidé pohybujeme sami v džungli moderního světa, jsme zranitelnější a nezbývá nám než si vytvořit pevnou skořápku a ostřit „bodliny“, které nás před vnějším světem ochrání. Celou tíhu světa táhneme na vlastních bedrech a svou přirozenou touhu po pospolitosti a teple uzavíráme do nejspodnějšího šuplíku.

Partnerské vztahy mohou být pak často jak na houpačce: pohybujeme se z extrému do extrému, z přílišné blízkosti do osamělosti a zpět. Potřeba zvládnout vše sám, obstát a na nikoho se nespoléhat se v nás pere s touhou sdílet své každodenní útrapy, krize i radosti s někým dalším. Vytváříme si hradby kolem svého osobního prostoru, ale zároveň i kolem svého srdce a následně je s vervou boříme.

Hranice mezi námi a okolím však nemusí být vždy ostře střežená hradba. Naopak: jakmile známe svůj vlastní osobní prostor a jsme schopni s okolím sdílet své potřeby, přestáváme se bát občasných nezvaných hostů. Hranice může být polopropustná, umožňovat volný pohyb dovnitř a ven dle našeho aktuálního rozpoložení a preferencí. To předpokládá, že umíme rozeznat, kdy už je nám kontakt nepříjemný, a vhodně se vymezit. Můžeme pak sami sobě důvěřovat a nabýt tak v jakémkoli blízkém mezilidském vztahu svobody a bezpečí.

Umění partnerského vztahu spočívá ve vzájemném ladění, hledání polohy, kde můžeme být s druhým tak blízko, jak je nám oběma příjemné, ale kde zároveň nedochází ke vzájemným zraněním. Základem pro takovéto harmonické soužití jsou dvě samostatné bytosti, které až následně mohou fungovat jako jedna.

Každý by měl nejprve pootvírat vlastní spodní šuplíky, poznat sám sebe, uvědomit si své potřeby, podobu svého osobního prostoru a jeho hranic. Osahat si ostrost a délku svých bodlin a naučit se vycítit, kdy je potřeba s nimi pohrozit a kdy je naopak nechat zatažené.

Partnerský tanec

Nejsme však stroje. Je přirozené, že se občas naježíme, lehce popícháme i toho nejbližšího v okolí a odeženeme ho od sebe. Přestože dikobrazí dilema doprovází partnerské vztahy neustále, nemusí probíhat vždy na obou stranách současně. Jeden z partnerů může pocítit potřebu vzdálení se zrovna v okamžiku, kdy druhý naopak žádá o více pozornosti a doteku.

To je další z protichůdných, avšak zcela přirozených partnerských momentů, který nevypovídá zhola nic o vztahu jako celku. Mylná představa, že dva jsou ve vztahu jako jeden, trápí mnohé partnerské vztahy. Osobně však vnímám vztah jako symbiózu, nikoliv identifikaci. Jako tanec, dvě osoby, které jsou spolu ve věčném pohybu… od sebe, k sobě, spolu a sólo. Vždy však záleží na tom, jestli:

– jsme ochotni o stylu, tempu a rytmu společně mluvit a vzájemně chvilkové potřeby otoček, stepu a salt respektovat,

– se umíme sami sebe zeptat, zda a proč potřebujeme blízkost (nebo naopak větší prostor) a být si vědomi toho, že jedna či druhá varianta může být pro partnera zraňující.

V partnerství jde o chuť poznat prostor a potřeby toho druhého, ochotu vzájemně se na sebe ladit a respektovat. Pediatr a psychoanalytik Donald W. Winnicott přišel s teorií možného prostoru, tedy oblastí mezi objektivitou a subjektivitou, pro kterou je charakteristická tvořivost a hra. Mluví o prostoru mezi dvěma jedinci, kde se rodí zdravý vztah. O nalezeném harmonickém rozložení našich bodlin, o poloze, ve které je místo pro jednoho, pro druhého a zároveň pro oba.

Nerada bych však podporovala rozšířenou iluzi „šťastného páru“, kde se oba partneři navzájem doplňují a žijí v konstantní harmonické jednotě – sama jsem v tomto nebezpečném přesvědčení málem uvízla. Dlouho jsem žila v představě, že hádky do vztahů nepatří, a při jakékoliv turbulenci větřila rozchod. A on je opak pravdou: krize a rozepře jsou nedílnou součástí každého vztahu. Dávají partnerům možnost průběžně vztah uzpůsobovat svým potřebám, a navzájem si tak umožnit cítit se v něm svobodně.

V partnerském vztahu není potřeba přestat být sám sebou. Můžeme si dovolit být autentičtí, se svými vlastnostmi, zájmy a potřebami, musíme však mít na paměti, že po tomhle světě již netančíme pouze sólo a že některými svými pohybovými kreacemi můžeme partnerovi ublížit. Vždy pak záleží na schopnosti a chuti si tyto situace uvědomit, pokořit naše ega, najít odvahu se opět přiblížit a případná zranění si navzájem ošetřit.

Stejně jako život sám, ona partnerská „harmonie“ je ve výsledku velmi dynamická, stále v pohybu. Oddalujeme se, přibližujeme, jsme nahoře a dole, avšak ctíme své osobní prostory, komunikujeme a tím pěstujeme i náš prostor společný.