Digitální já
Zrcadlo, řekni mi, kdo je tady nejkrásnější? Skrze internet ožívají archetypální situace.
Kultura sociálních sítí může být podpůrným zdrojem našeho sebevědomí a sebehodnoty. Rizikové je, pokud se stane zdrojem výhradním. Kontrast mezi virtuálním a reálným světem pak přináší pocity zmatení a nepochopení. Ústup do zdánlivého bezpečí virtuálního prostoru vede k uzavírání se do sebe. Postupně ztrácíme kontakt se sebou a odkláníme se také od reálných vztahů a společnosti. „Vztahy“ na displeji se zdají jednodušší a přímočařejší, avšak postrádají hloubku a autenticitu. Touha po uznání, nestabilní identita a pocity odcizení jsou ve spojení se sociálními sítěmi významné fenomény a pro mnoho lidí každodenní žitá zkušenost.
Zmíněné koncepty spojuje jedno – vnější zpětná vazba je pro člověka přirozeně důležitá, avšak neměla by být zásadní. Jde o míru, s jakou jí onu důležitost přikládáme. Pokud naše sebehodnota stojí z velké části na ujištění zvenčí, je křehká a vystavena ohrožení v případě, kdy okolí „tleskat“ přestává.
Zmatení identity
Na sítích vytváříme nebo výrazně podporujeme naše falešné já. Ukazujeme svou idealizovanou představu, kým bychom chtěli být. Naše autentické já, se kterým mnohdy nejsme v kontaktu, zůstává upozaděno. Tak se odkláníme od sebe sama a můžeme získávat přesvědčení, že tak, jak jsme ve své přirozenosti, nejsme hodni přijetí ostatních a také že pozornost a uznání zasluhuje pouze náš idealizovaný obraz „prohnaný“ filtry.
Ještě více tak ztrácíme kontakt se sebou a snažíme se žít v masce, o níž si myslíme, že je pro druhé zajímavější. Tím se odcizujeme sami sobě, protože žijeme skrze pohledy druhých a vnitřní prázdnota se stále více prohlubuje. Jsme sice viděni a potvrzováni, ale nikdo nás skutečně nezná.
Slovy francouzského psychoanalytika Jacquese Lacana náš pohled na svět je zcela zprostředkován takzvaným Jiným. Jiný je v jeho pojetí označení pro společnost, jazyk, kulturu, sociální normy, vztahy s druhými, symbolický řád a nevědomí. Je jedním ze zdrojů naší identity, pomocí něhož se orientujeme v realitě. Následně se ale můžeme ztrácet v tom, co si myslíme, že od nás okolí a svět očekává. Abychom v něm obstáli a následně obstáli sami před sebou, potřebujeme potvrzení od Jiného. Externí validace je tedy důležitější, jako by ta vnitřní neměla dostatečnou sílu sebeobraz udržet.
Zároveň dochází k nadměrné idealizaci druhých, kteří na sítích rovněž ukazují zejména své já určené pro publikum. Tím se mění náš vztah k sobě, protože nabýváme dojmu, že ostatní se více smějí, tráví více času na dovolených, sbírají zajímavější zážitky, vydělávají více peněz a celý jejich život je mnohem lehčí a hezčí než ten náš. Spouští se tak neustálé srovnávání, jehož velkým úskalím je, že z něho málokdy vyjdeme jako „ti lepší.“ Ovlivňuje to naši náladu, sebevědomí a podporuje přesvědčení, že je s námi něco špatně, že se nesnažíme dost a že se nám nedaří. Dochází tak k narušení autentického a realistického vztahu k sobě i k druhým.
Pozorování „výkladních skříní“ životů ostatních může také přinášet závistivé pocity. Závist bývá často potlačována nebo vytěsňována, protože je nepřijatelná. Díky tomu, že si ji nedovolíme prožít, může nepřímo ovlivňovat naši náladu, podporovat pocity nespokojenosti, méněcennosti a vzteklost bez zjevného důvodu.
Prostor sociálních sítí nám umožňuje být ve spojení, sdílet, inspirovat se a rozvíjet. Současně je však i místem, kde se snadno stírá hranice mezi tím, kým skutečně jsme, a tím, kým bychom chtěli být. Naše digitální já může být rozšířením naší identity, ale i jejím zkreslením, kvůli kterému ztrácíme kontakt sami se sebou. Zdravý vztah k sobě i k sociálním sítím vyžaduje schopnost vracet se ke své autenticitě, tedy k tomu, co je skutečné, živé a vnitřně prožívané. Virtuální svět pak může zůstat tím, čím doopravdy je: doplňkem, nikoliv náhradou skutečného kontaktu a zdrojem sebevědomí.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..