Diagnóza: úzkost

„Tak to vnímám a praktikuji já,“ pokračuje Alžběta. „Začínám mít ale pocit, že to možná po pěti letech těchto stavů úplně nezvládám. A tak mě zajímá – je potřeba ta diagnóza? Je vůbec panická porucha (nebo úzkostná, co já vím) něco, co se dá vyléčit tak, že pracuji na sobě a na svém životě? Nebo je to prostě jen porouchaný mozek?

Přiznám se, že na tohle jsem nikdy nevěřila, že by něco bylo neléčitelné (že by to byla jen nějaká špatná chemie v mozku), ale buď něco dělám špatně, nebo nevím, každopádně jsem trošku ve slepé uličce.

Věřím, že člověk dokáže změnit i nemožné, ale asi hledám trošku naději, že to vůbec jde. Navíc jako malá jsem byla schopna si namluvit jakoukoliv nemoc a hned jsem ji měla, takže když můj táta začal trpět těmito problémy – úzkosti a deprese, do roka jsem je hned měla taky. Jenže teď ne a ne se jich zbavit…

Jsem momentálně na rok v zahraničí a hrozně mě to trápí. Je pravda, že řešení svého problému odkládám až na příjezd zpátky, a přitom moc dobře vím, že bych to měla řešit už nyní.“

Požádali jsme o vyjádření psychiatričku a psychoterapeutku Alenu Večeřovou Procházkovou:

Váš dopis obsahuje řadu otázek, a tak se pokusím s nimi poprat popořadě. Píšete, že čas od času zažíváte panické a úzkostné stavy – takže tzv. laickou diagnostiku jste už sama provedla a diagnózu jste si dala. K psychiatrovi pro léky lidé přicházejí ve chvíli, kdy sami se sebou už nemůžou vydržet, nebo jsou přivedeni, když s nimi nemůže vydržet jejich okolí, tj. když příznaky zabírají většinu mentální kapacity.

Léky příznaky potlačují a umožňují léčenému získat odstup a znovu převzít kontrolu nad životem. A pak může s určitým emočním odstupem řešit tu situaci a dívat se kde, jak, proč příznaky vznikly a o čem informují. Zastávám názor, že psychofarmaka mají být podávána v dávkách takových, které otevírají dveře ke změně v životě a k psychoterapii.

Jak a proč stanovujeme diagnózu

Pokud byste se tedy rozhodla vyhledat psychiatra („standardní postup“), tak jako psychiatra by mě nejdřív zajímalo, jestli to, čemu říkáte panické a úzkostné stavy, odpovídá diagnostickým kritériím. Někdy mají lidé například hlasy a říkají tomu panické stavy nebo mají závislost na alkoholu a říkají tomu úzkostné stavy, když mají odvykací příznaky… někdo trpí posttraumatickou poruchou a říká tomu úzkostné stavy – každý z popsaných stavů vyžaduje jiné léčení.

Pak by mě zajímala druhá věc, a to „čas od času“. Léčení farmaky je vhodné u lidí, kteří mají příznaky většinu dní z posledních 2–3 týdnů a narušuje jim to schopnost žít běžný život ve svých běžných rolích.

Pak bychom se domluvily na vyšetřeních, která by vyloučila organickou příčinu, například poruchu štítné žlázy, a s výsledky těchto vyšetření na diagnóze. Ta je podstatná pro zařazení člověka ve zdravotnickém systému na pojišťovnu: Je to nemoc, patří to do rukou zdravotníků? Má to platit pojišťovna? Ano, při přidělení diagnózy jde o peníze.

Ještě potřebuji dodat něco k pojmu „standardní léčba“. V současné době se za metodu první volby v případě úzkostných stavů považuje psychoterapie (pokud nejde o těžké stavy znemožňující fungování a vyžadující např. pracovní neschopnost nebo hospitalizaci – pak jsou léky naprosto na místě). Výše popsaný diagnostický postup a případně přidělení diagnózy by vám zajistilo vstup do zdravotních služeb hrazených pojišťovnou, tedy v ordinaci psychiatra‑psychoterapeuta nebo v ordinaci klinického psychologa na pojišťovnu.

Takže závěrem k první části: diagnóza je proces, který potvrdí, jestli potíže patří do rukou zdravotníků, nebo ne (a kdo bude platit léčení). Laickou vlastní diagnózu už jste si dala.

Odkud potíže pramení

Druhý balíček dotazů se váže k tématu, jestli jsou úzkosti pouze psychogenního původu, nebo organického, a co pak s tím. Jestli se úzkost dá léčit změnou života, nebo zda musí být léky. Tady bohužel také není žádná jednoduchá odpověď. U úzkostných poruch prokázaně nejefektivnější léčení kombinuje psychoterapii a změny v životě, případně s podporou psychofarmak.

Vliv genetiky na úzkostné poruchy je považován za prokázaný např. u lidí homozygotů krátké varianty serotoninového transportéru na presynaptickém neuronu (jedná se o jednu mnohočetně se vyskytující a vlivnou bílkovinu na buněčné membráně). Pak jsou další geny, které jsou zkoumány a vyskytují se častěji ve výzkumných souborech úzkostných lidí…

Potíž je také v tom, že lidé, od kterých ty geny máme, jsou třeba sami úzkostní a v tomto duchu nás vychovávají – úzkostnost je předávána nejen geneticky, ale i jako vzorec chování a emoční seberegulace, a to od raného věku. V těchto případech léky velmi účinně pomáhají v minimálních dávkách.

Dalšími faktory, které mohou ovlivňovat fungování mozku směrem do úzkosti, jsou metabolické stavy (snížená funkce štítné žlázy, cukrovka), zneužívání návykových látek, preexistující poruchy funkcí nervového systému jako např. epilepsie nebo ADHD. Tady je potřeba pracovat se základní poruchou.

A životní události, traumata a krize (o kterých se dnes už ví, že mění způsob, jak mozek funguje) – ty potřebují speciální postupy psychoterapie.

Co se dnes už také ví podle teorie emočního sebeřízení Allana Schorea (velkým popularizátorem je také např. Dan Siegel): zejména v případě úzkostného prožívání je opravdu výhodou neprat se s úzkostmi sám. Souvisí to se současně přijímanou teorií vývoje mozku po narození a s otiskováním způsobu emoční regulace rodičů do mozku děťátka (a to nejen do jeho funkce, ale i struktury).

Na druhé straně totiž existuje neuroplasticita, schopnost mozku se neustále přestavovat (v angličtině je to přepojování, rewiring), ale pro přestavění synapsí v mozku v určitém patře, které se zabývá emoční seberegulací, nutně potřebujeme druhou osobu, která emoční seberegulaci umí. V jazyce psychoterapie se tomu říká korektivní emoční zkušenost.

Co můžete udělat sama

Takže – pokud máte panické a úzkostné stavy „čas od času“, můžete opravdu hodně dělat sama, což zřejmě děláte:

• obklopovat se lidmi, kteří jsou pro vás inspirující a rozvíjející
• dělat si hezký život s ohledem na svoji kapacitu a výdrž
• „mít se ráda“ – nedělat věci, kterými byste si škodila, nerozvíjet vztahy, které vám nesvědčí
• otužovat svůj vegetativní nervový systém – stresová reakce je s úzkostí přímo spojená (psala jsem už jinde já i další autoři), tj. sauna, ranní sprcha, aerobní aktivita
• dbát o svou životosprávu, stravu, spánek, rozvíjet dobré denní rutiny
• naučit se relaxaci

V rámci emočního učení bych vám doporučila vyhledat klinického psychologa‑psychoterapeuta – a je na vás, jestli v rámci zdravotnictví (pak je potřeba ta diagnóza), nebo jestli se vyhnete zařazení do systému zdravotní péče a terapii si zaplatíte (ale pak i tak opravdu doporučuji erudovaného klinického psychologa‑psychoterapeuta).

P. S.: Asi by se to celé dalo zkrátit na: Moc o vás nevím, ale doporučuji vám psychoterapii. Nebuďte s úzkostí sama.