Diagnóza jako alibi

Začnu tento článek malým vyznáním. Jako dítě jsem měl problémy s jemnou motorikou. Nedokázal jsem přestřihnout rovně papír nebo oloupat pomeranč, aniž bych z něj udělal pyré. Stále jsem byl od něčeho ulepený, často mi padaly věci z rukou. Styl mého běhu v hodinách tělocviku připomínal sloní mládě, o náročnějších pohybech nemluvě. Jsem si docela jist, že jen trochu úzkostnější psycholog by mi dnes „přišil“ dyspraxii. Otázkou však zůstává, jaký účel by tato diagnóza měla.

Dyskotéka

Všimli jste si rozmachu různých „dys‑“ diagnóz u dětí v poslední době? Kromě nejznámější dyslexie (vývojová porucha čtení) máme také dyspraxii (specifická porucha jemné motoriky), dysortografii (specifická porucha pravopisu) nebo dysmuzii (porucha vnímání hudby). Nepopírám existenci těchto poruch, přesto bych rád podotknul, že se zvyšuje počet dětí diagnostikovaných právě nějakým tím „dys“. Tento fakt může být způsoben třemi různými faktory:

1. naše diagnostické metody jsou nyní přesnější, odhalí více poruch než v minulosti
2. v populaci přibývá množství dětí s poruchami
3. diagnóza je pro někoho výhodná.

Nevidím žádný důvod pro faktor č. 2. Domnívám se, že z genetického hlediska je počet těchto poruch v populaci konstatní. Myslím si totiž, že zakopaný pes leží někde mezi faktory 1 a 3. Opravdu je takové množství diagnóz potřeba? Neutíkají děti do ,,dys” poruchy z důvodu přílišného tlaku ambiciózních rodičů? Nevyžadují rodiče potvrzení ,,dys” pro své dítě, aby se tak vyloučilo, že dítě není dostatečně chytré (z jejich pohledu) či že jej špatně vychovali? Znám případ matky, která se svým dítětem oběhla pět poraden, než konečně dostali vytoužený „dys“. A nejsou psychologové a psycholožky až příliš ochotní při stanovování „dys“ diagnóz? Důvody mohou být jednoduše alibistické. Když psycholog rodičům neřekne, co chtějí slyšet, třeba že dítě má drobnou dysfunkci a mělo by proto jít do školy o rok později, mohou si na něj stěžovat a kdo ví kde zpochybňovat jeho kompetenci. Je to přeci tak lákavé řešení pro všechny: Chyba není v rodičích, chyba není v dítěti. Chyba leží někde vně, jsou to přece… geny!

Geny, sex a tloušťka

Ano, geny. Ještě že je máme. Zbavme se odpovědnosti za své jednání, najděme na každou lidskou vlastnost podmiňující gen. Zkuste zadat do googlu slova ,,vědci našli gen” a uvidíte, kolik našeho chování je vrozené a my je pouze útrpně, pasivně snášíme, protože s ním nemůžeme nic dělat. Vezměme si například světoznámého golfistu Tigera Woodse a jeho aféru, při níž vyšlo najevo, že v průběhu svého manželství vystřídal nejméně deset milenek. Tiger je prý vážně nemocen, neboť trpí sexuální závislostí a nemůže si pomoci. Prostě ji má. Naštěstí nastoupil na léčení na kliniku Grove Behavioral Health and Addiction Services, takže se po nějaké době zase úspěšně vrátil k odpalování míčků.

Přednáška 19. listopadu 2024