Devět podob ticha

S tichem, které občas na čas nahradí partnerskou komunikaci, je to podobné jako s dětským pláčem. Dokud jsem neměl děti, považoval jsem novorozenecký pláč za triviální fenomén – dítě prostě pláče, když se mu něco nelíbí, a hotovo. Až s vlastními dětmi jsem se naučil, že není pláč jako pláč. Dítě pláče jinak, když má hlad, když je unavené, nespokojené nebo ho něco bolí.

Chvíli trvá, než se rodič na své dítě naladí, ale tato dovednost je klíčová, pokud se chcete udržet při zdravém rozumu. Dětský pláč totiž umí i tu nejvyrovnanější mysl rozvrátit během deseti patnácti minut. To je koneckonců jeho úkol – přimět rodiče k akci. Evoluce ho v tomto ohledu vybrousila k dokonalosti. A tak pokud víte, kdy sáhnout po mléku, kdy to chce plínu a kdy třeba Espumisan, ušetříte si spoustu nervů.

S tichem je to hodně podobné. Taky umí být nesnesitelné, a čím déle trvá, tím je to horší. Když dokážete odhadnout, o co se jedná a „po čem sáhnout“, ušetříte si nejen nervy, ale v dlouhodobé perspektivě možná i zachráníte vztah. Protože stejně tak, jako neexistuje jen jedna forma ticha, neexistuje ani jen jediný způsob, jak si s ním poradit.

Pojďme se tedy podívat podrobněji, jaké formy ticha můžeme ve vztahu zažít.

Ticho spokojené

Začněme pozitivně. Jsou i formy ticha, které jsou příjemné a ve vztahu žádoucí. Takové ty chvíle, kdy zavládne ticho, protože není třeba si nic říkat. Je to příjemné ticho – ticho, které není třeba zaplňovat ničím jiným. Je výrazem toho, že je vám s partnerem dobře, když se třeba držíte za ruku nebo i jen sdílíte společný prostor.

Miluju takové chvíle! Dokonce bych řekl, že s rostoucím věkem si jich cením čím dál víc, ale možná je to jen proto, že se dvěma malými dětmi (ve školním a školkovém věku) se stane jen velmi zřídka, že by nebylo něco provozního k řešení. Proto když nastane takový moment klidu a míru, vážím si toho a vychutnávám si ho téměř gurmánsky.

Podobné drobné zdroje vnitřní radosti je snadné propásnout, pokud nejste všímaví nebo jste‑li zahlceni povinnostmi a starostmi všedního dne, ale jsou to právě takové malé šťastné okamžiky, které rozhodují o tom, jestli váš vztah bude vzkvétat, nebo živořit. Dokázat se vedle druhého člověka uvolnit a cítit sounáležitost a spojení – právě to nás ve vztazích udržuje otevřené, přítomné a vnímavé vůči sobě navzájem. Spokojené ticho přináší do vztahu hloubku: pokud spolu umíte někdy jen mlčet, budete si umět i naslouchat.

Pokud naopak máte potřebu i klidné ticho vyplnit, pokud ve vás místo klidu v takových chvílích roste neklid, je dobré se podívat, „co máte ve skříni“ – nejspíš tam bude nějaký ten kostliveček, kterého se snažíte ignorovat. A nemusí mít nutně původ ve vztahu, klidně může být i jen váš osobní, ale ať má jakýkoliv původ, není dobré ho tam nechávat, protože s kostlivci ve skříni se opravdu uvolnit prostě nedá. A když jste v křeči, dostane se nakonec do křeče i vztah.

Ticho bolavé

Často se ale do ticha stahujeme v bolesti, kterou nám způsobila partnerova slova či jeho činy. To, co druhý řekl nebo udělal, nás umí hluboce ranit. A čím bližší nám druhý je, tím bolestivější takové zranění umí být. Blízkost a zranitelnost jsou dvě strany téže mince: nedají se úplně oddělit. Nechme teď stranou, jestli je takové zranění záměrné, nebo nechtěné a kdo za ně nese jaký díl odpovědnosti – to se může lišit situaci od situace. Ať je ale příčina jakákoliv, bolest má tendenci zavírat nás do sebe a vzdalovat nás druhému. Jak by také ne! Náš pocit bezpečí a důvěry je otřesen a chvíli to trvá, než se obnoví. Než najdeme odvahu se znovu otevřít.

Ne vždy se dá při vší dobré vůli zraněním ve vztahu předejít. Vždy je ale důležité, aby ticho, které následuje (následuje‑li) nevyznělo do ztracena. Vraťte se s odstupem k tomu, co se stalo, a vyříkejte si to. Jinak se z ticha bolavého stane časem ticho lhostejné a rezignované.

Ticho uražené

Někdy se bolest zavře do sebe a my se propadáme do smutku, někdy se transformuje ve vztek a vzdor. To nejčastěji tehdy, když bylo zasaženo naše ego. Pak máme tendenci se urazit. Uražené ticho je ticho napjaté, nepřátelské, agresivní. Ticho, kterým se trestá. Právě toto ticho vzniklé z jednostranného odpírání komunikace je tím, čemu se říká tichá domácnost.

Ta může být relativně dobře snášena zralým a zdravě sebevědomým partnerem, na druhou stranu se může stát hotovým peklem pro partnera se sklonem k vztahové závislosti, a to úměrně míře závislosti.

Zde si neodpustím malou odbočku. Nedělejte toto svým dětem! Nikdy! Pro dítě, které je na rodičovské lásce a péči závislé, je dlouhé (někdy i několikadenní) odpírání pozornosti jedna z nejhorších forem psychického týrání, jaké si lze představit. Je to nástroj, jak dítě osobnostně zlomit, ne vychovat.

Pokud k trestání druhých odpíráním pozornosti a komunikace máte sklony (ať už jako rodič, nebo partner), přijďte si pro pomoc k odborníkovi. Zřejmě zjistíte, že si sami z podobných situací nějaké rané jizvy nesete. A přerušit tento řetězec, to za to stojí!

Ticho vyhýbavé

Vyhýbavé ticho nastává tehdy, když se do tématu, které visí ve vzduchu, nikomu nechce. Je jakýmsi prodloužením ticha bolavého nebo uraženého. Mluvit spolu by znamenalo otevřít něco nepříjemného či bolestného, a tak se buď mlčí, nebo tlachá.

Jedná se vlastně o prokrastinaci. Prokrastinace není lenost – člověk, který prokrastinuje, se nevyhýbá řešení tématu samotného. Vyhýbá se nepříjemným pocitům s tím spojeným, kterým nechce nebo neumí čelit – strachu z konfliktu, z nepochopení, z odmítnutí, z toho, že druhého zklamu, že mu ublížím.

Jenže pokud jsem ve vztahu například nešťastný a bojím se to otevřít, o čem jiném se dokážu bavit? Z komunikace se vytrácí spontánnost, lehkost a hloubka – vím sice, o čem chci mluvit, ale mluvit o tom nedokážu, a tak musím pracně vymýšlet, o čem by se mluvit dalo. Komunikace drhne a někdy se zastaví docela, protože povrchní tlachání o ničem a o všem je neupřímné, rozpačité a často vede až k pocitu trapnosti nebo odcizení.

Proto radím: nevyhýbejte se nepříjemným tématům, ničíte si tím i budoucí chvíle příjemné. Dejte si čas vychladnout a získat odstup, ale jak jen to jde, vraťte se k nim a dořešte je. A pokud je téma příliš citlivé a nedokážete si odstup a klid udržet, najděte si prostředníka, který vám s tím pomůže.

Ticho rezignované

Z opakovaných špatných zkušeností totiž časem vyroste ticho rezignované. Když každá hádka, každý konflikt končí stejně – tedy špatně. Když nikam nevedou, nikam se nevyvíjejí, jen se opakují znovu a znovu podle jednoho scénáře, nakonec to někdo vzdá (a někdy to vzdají oba dva). A není divu.

Konflikt, ze kterého nic nevzejde a nikdo se nic nenaučí, postrádá smysl. Konflikt má za úkol věci posouvat – je to hybná síla vztahu. Pokud je konflikt jen ventilem frustrace ze vzájemného ponižování, osočování, obhajování se a přehazování viny z jednoho na druhého, pokud se při konfliktu jen křičí, ale nenaslouchá, nutně se dříve nebo později dostaví otázka proč. Proč plýtvat energií?

V takové chvíli poprvé (a ne naposled) padne věta: „Já se o tom už odmítám bavit!“ Je to reakce pochopitelná. Je vlastně logickým vyústěním předchozího – tedy úplného rozvratu partnerské komunikace. Bohužel je ale většinou posledním hřebíčkem do rakve vztahu. Není totiž rozpoznána jako projev marnosti a bezradnosti, ale jako projev lhostejnosti.

Pár, který se ve své komunikaci dopracoval až sem, už si většinou sám bez prostředníka neporadí. A často už ani s ním – protože kde dojde naděje, tam se těžko hledá jiný zdroj motivace. Proto je dobré nečekat, až mezi vás rezignace postaví zeď. Když máte pocit, že se skrze konflikt nikam neposouváte, řešte to zavčas.

Ticho ohleduplné

Ohleduplné ticho nastává tehdy, když si jeden z partnerů uvědomí, že okamžité ukončení probíhající komunikace napáchá méně škod než její pokračování. Takové „Už dost!“ často uslyšíte od člověka, který dobře zná meze svého sebeovládání a ví, že se k nim v dané chvíli nebezpečně blíží. A že když je překročí, nedopadne to dobře – pro nikoho.

Není zrovna moudré v takových chvílích ono varovné „Dost!“ přeslechnout nebo natruc ignorovat. Je to poslední pokus být ohleduplný, který se neobejde bez pomoci druhého.

Od ticha vyhýbavého a rezignovaného se takovéto odmlčení liší především tím, že nechce nechat konflikt vyšumět do ztracena. Je to jen „stopka“, která má dát oběma stranám šanci povychladnout, vzít rozum do hrsti a získat trochu odstupu a nadhledu, aby bylo možné se opravdu dostat k jádru věci, a to pak řešit bez zbytečně vyhrocených emocí.

Je vlastně dobrým způsob, jak předcházet rezignaci tam, kde je řešení konfliktů občas příliš emotivní, než aby bylo konstruktivní, ale jinak zde vládne oboustranná dobrá vůle se domluvit. Někdy je opravdu ráno moudřejší večera.

Ticho zaražené

Zaražené ticho občas nastane při vážných rozhovorech ve chvíli, kdy se vám „rozpadne svět“ – respektive váš obraz o něm. Žijete si třeba v domnění, že máte šťastné a spokojené manželství a prožíváte spolu nejkrásnější období vašich životů, a najednou se dozvíte, že ten druhý se už nějakou dobu ve vztahu trápí. Bez varování se tak ocitáte v úplně nové situaci a potřebujete se v ní zorientovat.

Váš partner si tento rozhovor mohl připravovat týdny, měsíce, mohl si to vše promyslet, probrat to s přáteli nebo se i někam zajít poradit. Pro vás to ale přichází jako blesk z čistého nebe. Možná si za to můžete trochu i sami, protože jste před problémy zavírali oči (člověk se rád obelhává), ale to nic nemění na tom, že když se nakonec iluze rozpadne, mění se toho najednou opravdu hodně a dochází k zahlcení.

V takové chvíli potřebujeme trochu času na to informace a emoce vstřebat a zpracovat. Nejsme schopni reagovat hned, protože se neorientujeme ani v situaci, ani v sobě. Jen postupně nám docházejí souvislosti. Snažíme se pochopit rozpory mezi světem, ve kterém jsme žili, a světem, do kterého jsme byli právě vrženi. Snažíme se v tom najít smysl.

Někdo v takové chvíli reaguje záplavou otázek. Někdo se snaží zadržet či zvrátit rozpad svého světa hromadou námitek typu: „Ale vždyť přece…“ Někdo se propadne do mlčení. Ve všech případech platí: buďte trpěliví – ať už jste vystaveni záplavě otázek či námitek, nebo zaraženému tichu, dejte partnerovi prostor se se situací srovnat.

Ticho šokované

Někdy ale může vážný nepříjemný a bolestný rozhovor spustit závažnější reakci než jen zahlcení, a to šok. A teď mám na mysli skutečný psychický šok, nebo chcete‑li akutní stresovou reakci. Ve vztazích se s ní nepotkáte až tak často, ale v extrémních situacích (nejčastěji rozchod) se zde objevit může. Více hrozí u lidí úzkostnějších, ale nedá se úplně vyloučit u nikoho. Při šoku není partner jen zaskočen, on je paralyzován – často jen sedí a zaraženě mlčí, jako by mluvčího ani nevnímal. Působí zmateně, zpomaleně, těžko chápe. Odpovídá až na druhé, třetí opakování otázky. Jeho odpovědi jsou nejasné, reakční doba dlouhá.

Po první fázi ustrnutí pak přichází buď propad do emoční otupělosti, nebo se naopak rozběhne úniková reakce – pocení, třes, zrychlené dýchání, tachykardie.

Pokud je akutní stresová reakce silná, není rozhodně chybou kontaktovat krizové centrum, nebo i zavolat záchranku. Ale i když je průběh šoku relativně mírný, rozhodně není vhodné nechat takového člověka samotného. Zapojte blízké – rodinné příslušníky či přátele. V první fázi může velmi pomoci metoda 6P, důležitá je i následná péče.

Ticho vyprázdněné

Vyprázdněné ticho je mrtvé. Nastává tehdy, když si dva lidé už nemají co říct, když místo spolu žijí vedle sebe. Je to ticho poklidné, jeho klid však nepramení ze spokojenosti, ale z nezájmu, popřípadě z rezignace. Napětí z tohoto ticha už vyprchalo, protože vyprchalo i ze vztahu. Komunikace se omezuje na provozní věci, hlubší sdílení tu už zcela chybí.

Jak se stane, že se dva lidé sobě takto vzdálí? Cesta k vyprázdnění bývá dlouhá. Začíná mnohdy deset a více let před tím, než se ke mně partneři ve vrcholné fázi vyprázdnění vztahu dostanou. Na počátku často bývá upřímné nadšení a touha budovat společný život – založit rodinu, postavit dům, hmotně se zabezpečit, abychom se my i děti měli dobře… A při všech těch starostech se pozapomene na vztah. Investuje se do všeho možného, jen do společných chvil ne – nezbývá na to čas ani energie. A tak roste dům, rostou děti, rostou rodinné firmy, jen vztah ne.

Vztah se o své potřeby nehlásí, ale potřeby má. A pokud se o něj nestaráte, zajde na úbytě. Mnohdy si toho ani nevšimnete, protože navenek všechno perfektně funguje. Logistika je vyladěná, image úspěšné rodiny naplněná, ale z dvou lidí, kteří si kdysi byli blízcí, se za pár let stanou cizinci.

Když to pak vyjde na povrch, bývá to nepříjemné vystřízlivění. Často k tomu dochází, když skončí nějaký společný projekt – když se dostaví dům nebo když děti odejdou z domu.

Vyprázdnění je lepší předcházet tím, že se naučíte i ve shonu se občas zastavit a najít si čas pro vás dva. I když jsou tu děti, i když jsou tu povinnosti, i když vás ten mumraj kolem rodiny a kariéry třeba baví. Vyprázdnění začíná u vět typu „Vynahradíme si to, až dokončíme hrubou stavbu (až se rozběhne firma, až budou děti větší…).“ Pokud se o vztah nepostaráte teď, žádné potom už nemusí být.

Respektovat se a zajímat se

Když přemýšlím o tom, jak to celé shrnout a zakončit, napadá mě jen tolik, že každé ticho si zaslouží respekt. Ticho (vyjma toho spokojeného) znamená, že bylo dosaženo něčí meze možností nebo schopností situaci zvládat. Ticho je pokus, jak dostat věci zpět pod kontrolu.

Ticho pomáhá problémy zvládnout, ale ne je vyřešit. Nemůžete u něj zůstat. Respektujme ticho druhého a využijme ho k nalezení vlastního středu, vlastní stability. Odsud pak můžeme do ticha vstoupit ne s nutkavou potřebou ho ukončit, ale se skutečným zájmem o druhého.

Využijte ticho, abyste začali naslouchat, a pak naslouchejte. Pokud totiž dokážete v sobě vytvořit ticho, které naslouchá, komunikace ve vztahu se obnoví. Porozumění se obnoví. A o to nám přece jde.