Devět měsíců nepohody

V těhotenství je zkrátka mnoho dnů obtížných. Tolik potenciálních hrozeb a obav, zda je miminko v pořádku. Miminko, které není vidět a které si žije svým životem. Občas dá o sobě vědět, ale kromě milého kopání se můžu jen domnívat. Můžu jen tušit, jak jí u mě je. Toto nové kouzelné stvoření si na devět měsíců půjčuje moje tělo. Abych už teď byla dobrá máma, měla bych z toho všeho být šťastná. Neměla bych si stěžovat.

Nenechte se zmást, nechtěla bych, aby tomu bylo jinak. Děti jsou mé splněné přání a nevolila bych jinak. Ale když se narodila první dcerka, přišla velká úleva. Těhotenství bylo bez komplikací, bez problémů, které bychom museli medicínsky řešit. Přesto vidět ji, hladit, chovat, mluvit s ní, kojit ji, tisknout ji k sobě, to vše pro mě bylo za odměnu. Naproti tomu těhotenství spíše za trest.

Hlavně buďte v klidu!

Víme, že stres matky během těhotenství není nic dobrého. Adrenalin, kortizol, vyšší tepová frekvence, vysoký tlak, no chudák miminko. Výzkum například prokázal, že je‑li matka během prvního trimestru ve velkém stresu, hrozí větší riziko vrozených abnormalit, jako je například rozštěp patra. Také bylo dokázáno, že děti, jejichž matky zažívaly předporodní stres a úzkosti, daleko častěji vykazují různé poruchy chování, hyperaktivity, nesoustředěnosti.

Když podobné výzkumy čtu, ihned mě napadá: No paráda! Skvělý! Stačí si vzpomenout na šest bolestivých punkcí kolene právě během prvního trimestru. Každá návštěva ambulance byla v slzách. Každá pro mě byla stresující, zatěžující a nepříjemná. A teď bych měla být ještě ve stresu, jaké neštěstí jsem seslala na nebohé miminko. Jaká jsem to vlastně matka, když se nedokážu oprostit od stresu? Navíc ještě psycholožka, tak bych to přece měla umět!

Vždyť je to ale hloupost, ne? Prožít devět měsíců bez stresu, bez jakéhokoliv tlaku a obav? Vždyť přece plno maminek chodí do práce až do osmého měsíce. Za tři čtvrtě roku se může stát tolik věcí a je potřeba je nějak řešit… Ano! Přesně tak. Je stres a stres. Mít na sebe požadavek, že nás nesmí nic během těhotenství rozhodit, že nesmíme plakat, že nesmíme cítit obavy, napětí, že nás třeba i gynekoložka nebo porodník nerozhodí nějakou větou, která v nás vzbudí obavy, je zcela mylná představa.

Obvykle během těhotenství absolvuje žena nějakých patnáct vyšetření. Některá příjemná, jiná méně. Někdy se těhotné setkávají s personálem, který s nimi jedná velmi nevybíravým způsobem, bez respektu k tomu, jak se cítí. Mnohdy umí vystrašit. Nemohou či nechtějí ujistit, že nejspíš bude vše v pořádku. A tím pádem, ačkoliv rozhodně uznávám, že jejich profese vůbec není jednoduchá, umí velmi dobře nastávající matky uvést do velkého stresu, obav a úzkosti.

Moje kamarádka ve velkém strachu čekala mnoho dní na vyšetření, které mělo potvrdit mozkový defekt u jednoho z dvojčátek. Obavy v ní vzbudil lékař, který komentoval ultrazvukové vyšetření slovy: „Zdá se mi to nějaké divné, nevidím tady to, co mám.“ Jen si představte, kolik to bylo stresu. A asi správně tušíte, že má zcela zdravé děťátko. Jsou mu už čtyři roky, na ty dny, ve kterých přemítala o hrozivé diagnóze, ale nezapomene.

Během těhotenství se může přihodit tisíc věcí. A mně se teď chce říct: Nebojte! Můžete plakat a můžete být ve stresu. Můžete cítit nervozitu, úzkost, obavy a znepokojení. Můžete o sobě pochybovat a můžete i nevěřit tomu, že to dobře dopadne. Dokonce můžete mít v sobě i myšlenku: Ani se necítím jako matka. A vlastně mě ten stav vůbec netěší. Ani jedna z těchto myšlenek děťátku neublíží. Ono hlavně záleží na tom, co s těmi myšlenkami uděláme.

Přijetí přináší úlevu

Mnohdy totiž první, co nás napadá, je: Tohle vůbec neříkej nahlas. Nesmíš o tom mluvit! Ne o tom, že tě těhotenství vyčerpává. Že z toho máš vlastně strach. Nemluv o tom, že si nedokážeš představit, že bys vychovávala postižené dítě. Vždyť je to hrozné. Počkej, jak tě za to vesmír potrestá. Takové myšlenky mít nesmíš. A já říkám: Můžete! My všechny můžeme mít takové myšlenky.

Můžeme cítit, že těchto „báječných“ devět měsíců je víc k naštvání než k radosti. Že už si přejeme mít to za sebou, až tu mimčo bude s námi a naše tělo bude zase jenom naše. Až oteklé nohy splasknou, ztratíme nasbíraná kila, až se naše hormony zase uklidní, prsa přestanou bolet, až nebudeme muset každou půlhodinu na záchod… Můžeme říct, že se na tohle všechno těšíme daleko víc než na těch devět měsíců jiného stavu.

A není na tom nic špatně, naopak. Často pomáhá právě to, že můžeme tato slova říct nahlas. Někomu, kdo pro nás má pochopení, kdo řekne: No jasně! Není to žádný med a já tě obdivuji, jak to zvládáš… Přijetí našich pocitů přináší úlevu. Úlevu, kterou jedinou miminko vnímá a která přináší pocit klidu. Pocit, že to takhle je a je to těžké a vůbec to nemusí být růžové, ale zkrátka to chceme, musíme vydržet. A vydržíme. Protože je pro nás děťátko důležité a zbožňujeme je. Ale na samotném těhotném stavu nic k zbožňování vlastně není.

Jedna nastávající maminka si prošla epileptickými záchvaty spojenými pouze s těhotenstvím. Následovala celá řada vyšetření a děsivých proroctví o mentálním a fyzickém stavu miminka, které to přece nemůže zvládnout. Nakonec je vše v pořádku. Děťátku už je pět a je to šikovný chlapeček. Další měla během těhotenství podezření na nádor na mozku. Opět se nepotvrdil. Jiná maminka strávila v intenzivních nevolnostech celých devět měsíců. Bála se odejít z domu, aby se jí neudělalo špatně na nevhodných místech.

Zkrátka to všechno, co se uvnitř jedné maminky někdy musí tělesně i psychicky odehrát, může být spíše pekelný stav. Nic za odměnu. Nic slastného. Nic růžového. A opět zde zdůrazňuji slovíčko někdy. Rozhodně vím, že to takhle nemají všechny ženy. Všechny nastávající maminky. A rozhodně to nemusí být spojeno s myšlenkou: Ježiš, tímhle nechci projít. Dítě za to nestojí… Třeba v mém případě to stojí za všechny obtíže, nevolnosti, bolest i obavy.

Brzy budeme spolu

I na druhé těhotenství jsem se těšila. Těšila jsem se, že uvnitř sebe budu nosit malého človíčka a že spolu budeme mít jedinečné pouto, ve kterém je obří množství lásky. Ale upřímně, právě teď se těším, až bude tohoto „báječného“ stavu konec. Až tu bude s námi. Těhotenství mě samo o sobě netěší. Mám ráda chvíle, kdy jsem s děťátkem v kontaktu. Kdy kope, kdy k ní mluvím. Kdy vím, že mi o sobě dává vědět a kdy se ozývá. Ale o to víc se těším, až za pár týdnů vykoukne na svět (doufám, že si tam ještě chvíli polelkuje) a bude tu se mnou a moje tělo zase bude moje.

Zažívám frustraci na mnoha frontách. Ze země se zvedám téměř jak moje 83letá babička. Těžkopádně, s křupáním jednoho kolene, na to druhé nesmím došlápnout. A že na zemi trávíme se starší dcerkou plno času. Zadýchám se i po rovince, a to jsem běhala s úsměvem na tváři spoustu kilometrů denně. Když je teplo a dusno, mám pocit, že jsem fyzicky schopná jen sedět na terase s nohama ve studené vodě. Jsem jak vorvaň, co chce jenom ležet. Když dlouho sedím, dostávám křeče do zad. Poslední školení, které velmi těšilo moji mysl, bylo fyzické utrpení, které již do porodu nechci a možná ani nemůžu absolvovat znova.

Jeden odstavec bych ještě ráda věnovala ženám, které ve svém životě zažily ztrátu miminka, když bylo u nich v bříšku. Obavy, černé myšlenky, scénáře, které se mohou odehrát. Radost, kterou se bojí prožívat. To všechno je zcela pochopitelné. To vše je namístě vzhledem k bolesti, kterou si maminka už musela projít. Nedá se snad ani čekat, že by jejich těhotenství byla slast. Že by se nestrachovaly a nepanikařily.

Je to v pořádku! Zkrátka mají o miminko strach. Zbožňují ho od samého počátku. Jen je dobré o svých obavách mluvit. Ventilovat je. Sdílet a prožívat. Oplakat, vykřičet, bát se tak trochu nahlas a nejlépe s někým, komu věříme. Děťátko v bříšku nerozumí jednotlivým slovům.

Ale co miminko vnímá, je úleva, kterou můžeme prožít, když o tom mluvíme. Když všechny tyto pocity a myšlenky ze sebe dostáváme. Když máme možnost něco oplakat: třeba i takovou „hloupost“, že se nevejdeme letošní sezónu do oblíbených šatů. A třeba i to, že se nechceme koupat v rybníku, kam jsme chodili každé léto, protože by to pro mimčo nemuselo být bezpečné.

Tento článek je pro všechny maminky, které si v sobě nosí pocit: Jsem asi sama, kdo to takhle má. To, na co opravdu myslím, bych vůbec neměla říkat nikomu a hlavně ne nahlas. Vždyť všichni jsou tak nadšení, že čekáme mimčo, jak bych před nimi vypadala… Tak právě tyto maminky bych chtěla uklidnit: To je v pořádku. Všechny tyto pocity jsou namístě a vůbec nemusíte skákat štěstím. Možná je to potřeba ty tři čtvrtě roku přečkat a zpříjemnit si je, jak to alespoň v rámci možností jde.

Někdy je fajn si zanadávat, postěžovat si, nechat se opečovat. A někdy je fajn přemýšlet, co drobného v rámci tohoto náročného stavu pro sebe mohu udělat. Co si mohu naopak dopřát. Co mi udělá radost. Co mi pomůže zvládnout těch devět měsíců, které neuspěchám a ve kterých poskytnu děťátku to nejlepší prostředí. A pokud alespoň jedna těhotná žena zažije po tomto článku úlevu Uff, nejsem v tom sama a jsem v pořádku, že to takhle cítím, splnil svůj účel.