Děti? Nechci.

„Ona jako nechce mít děti? A to nemůže? Co bude celý život dělat?“ Žena, jež se z vlastní vůle rozhodne žít bezdětný život, naráží na mnohá nepochopení a předsudky. Jedno však společnost pod silou kultu mateřství opomíjí: nepřivést na svět vlastní dítě je volbou nejen každé ženy, ale i muže. Ano, i toho, ačkoli snadněji uniknou hledáčku svého okolí nebo se jejich rozhodnutí přejde mávnutím ruky s dodatkem: „Však on má na děti celý život.“

Muži, kteří děti nemají, jsou sice považováni za nevyzrálé, sebestředné, nezodpovědné a nespolehlivé, ale i přesto je jejich rozhodnutí okolím akceptováno více než u žen. Role otce není ve společnosti spojena s tolika očekáváními jako role matky; ta je někdy považována za celý středobod existence ženy, obzvlášť pokud se její věk blíží čtyřicítce.

Julia McQuillan a Debra Mollen dokonce považují slova žena a matka v současné společnosti za synonyma. Bezdětné ženy někdy bývají označovány za neúplné ženy nebo dokonce „pod‑ženy“. První myšlenkou spojenou s takovou ženou bývá její kariéra. Málokoho už napadne, že možná nejde tolik o kariéru, ale o to žít svůj život podle vlastního rozhodnutí.

Osobní stigma

Zdá se, že existuje nepsané pravidlo, které říká, že musíte vyrůst, chodit do práce, vdát se či oženit a mít děti. Zapomíná se, že to není povinnost, s kterou na svět přicházíme. Každý z nás si svůj život řídí dle vlastních uvážení, a to by se mělo týkat i rodinného života a dětí. S touto dobrovolnou volbou se však stále pojí velké stigma, o kterém se příliš nehovoří.

Leslie Ashburn‑Nardo v USA zjišťovala, zda je rodičovství považováno za určitý druh morálního příkazu společnosti, a zjistila, že dokonce i u cizích lidí, kteří vás nikdy neviděli, vyvolává dobrovolná volba nemít děti rozhořčení. Kromě toho, že nemít děti je považováno za atypické a egoistické, se ukazuje, že toto téma zrcadlí v očích společnosti i amorálnost. Leslie dokonce nenalezla rozdíly ve stigmatizování bezdětných mužů a žen. Na obě pohlaví bylo nahlíženo s podobnými předsudky. Musíme však zohlednit americké prostředí, kde jsou názory na rodičovství a bezdětnost více než u nás spojovány s náboženským vyznáním.

To, co si myslí cizí lidé nebo kolegové v práci, nakonec ale lidem bez dětí nečiní až takové potíže. Na největší nepochopení narážejí ze strany rodiny a přátel. Na ženy je najednou nahlíženo jako nedostatečně vřelé, sobecké a materialistické. Nikoho už nezajímá, že tyto ženy mnohdy nevydělávají statisíce měsíčně, pracují každý den ve službách s lidmi nebo klidně s dětmi v mateřské školce. Muži se zase setkávají s označením nenapravitelný sukničkář nebo věčné dítě. Nejčastějšími a nepříliš pravdivými argumenty, s kterými se musí bezdětní neustále vypořádávat, jsou věty:

• „Touha po dítěti přijde s věkem.“
• „Až potkáš správného chlapa, tak dítě chtít budeš.“
• „Ale děti jsou smysl života.“
• „Když nechceš děti, tak nemáš ráda děti.“
• „Ty jsi ale sobec.“
• „Takhle jsme tě přece nevychovali! Kde jsme udělali chybu?“
• „Vždyť se budeš celoživotně nudit.“
• „Kdo se o vás postará, až budete staří?“
• „Jak se bez dětí můžete označovat za rodinu?“
• „Co když toho jednou začneš litovat a už bude pozdě?“

Vlastní důvody

Pro bezdětný život se z toho důvodu, že děti nemají rádi nebo je jednoduše nechtějí, rozhodne spíše menšina osob. Jejich pohnutky jsou často mnohem více komplikované. V poslední době se například rozrůstá počet lidí s ekologickým smýšlením, u kterých hlavní roli hraje přelidnění planety. Dalším důvodem bývají zdravotní problémy nesouvisející s reprodukčním zdravím, ale genetikou. Někteří lidé nechtějí předat dále svou genetickou informaci a s tím třeba i nemoc, s kterou se musí každodenně potýkat oni sami.

Praktické důvody s názvem finance se také řadí k častěji zmiňovaným. Buď jsou to lidé, kteří vědí, že nemají dostatečné zabezpečení pro sebe, natožpak pro děti, nebo lidé, kteří si chtějí život naplno užít hlavně sami za sebe a do své osoby patřičně investovat. Určitou pohnutkou může být i absence vhodného partnera nebo celkové znepokojení nad tím, co se ve světě děje.

Nesmíme zapomenout ani na častý důvod, kterým je vlastní pohodlí. Někdo prostě nechce strávit dva roky utíráním poblinkaného dítěte, jeho krmením, vypipláváním a následnými obavami, jestli se z něj nestane drogově závislý, bezdomovec nebo jestli rodičům neprodá střechu nad hlavou. A hlavně: k tomu nemít dítě nemusí být žádný důvod, protože dítě není povinnost.

Na paměti mějme proto následující:

• Jsou lidé, muži i ženy, kteří chtějí mít děti a mají je.
• Jsou lidé, kteří děti mít nechtějí a mají je.
• Jsou lidé, kteří chtějí mít děti a nemají je.
• Jsou lidé, kteří nechtějí mít děti a nemají je.

Než někoho odsoudíte, zkuste se zamyslet nad tím, že stejně jako vy máte právo vlastní volby pořídit si domů chameleona, koupit klimatizaci nebo se odstěhovat do Indie, tak i ostatní mají svobodnou volbu, která zahrnuje i zplození dítěte.

A pokud byste snad měli chuť začít někoho bombardovat argumenty, proč se rozhodl špatně a o co vše se v životě ochuzuje, zkuste raději naslouchat, co jej k takové volbě vedlo. Zamyslete se nad jeho budoucí představou o životě a jeho tužbami, a i když se nebudou slučovat s těmi vašimi, tak ho alespoň neodsuzujte.

On možná zase nesouhlasí s vaším téměř celoživotním závazkem starat se o dvě děti, pracovat jako právník nebo prodavač a ve volném čase chodit na ryby.