Děti duševně nemocných

V nedávném rozhovoru jsme se bavily mimo jiné o tom, jak se v dospělosti žije dětem alkoholiků, agresivních nebo duševně nemocných lidí. Brzy nato přišel námět: Napište o tom víc. Sama jsem dítě člověka s diagnózou.

• Podle jednoho z měření v USA, které probíhalo v letech 2008–2014, trpělo v jednotlivých letech závažnou duševní nemocí 3,8 % rodičů dětí od narození do 18 let, jakoukoliv duševní nemocí pak 18,2 % rodičů.
• Podle nedávnější studie z roku 2021 má rodiče s nedobrým duševním zdravím 7,2 % amerických dětí od narození do 17 let.
• Pro českou společnost jsem nedohledala konkrétní čísla, ale nejspíš se od těch amerických nebudou nějak dramaticky lišit – v Norsku to třeba vyšlo zhruba na každé páté dítě. Vždy jde i o to, jak která studie duševní obtíže definuje a jak je u svých respondentů měří.

I kdybychom se podrželi nejnižších amerických čísel, pořád je to zhruba každý čtrnáctý člověk. Dá se ale předpokládat, že platit bude spíš to vyšší – zdaleka ne každý člověk s chatrným duševním zdravím dostane nějakou diagnózu a zdaleka ne každý duševně nemocný by tak sám sebe popsal, když se ho na to zeptáte pro účely nějakého šetření. Obzvlášť když do skupiny duševně nemocných lidí zahrneme třeba lidi závislé (kteří ještě nepřiznali ani sami sobě, že mají nějaký problém) nebo lidi s poruchami osobnosti (kteří v sobě problém nevidí, ale žít s nimi je těžké a k terapeutům docela často spíš než oni sami chodí jejich blízcí).

Bylo by samozřejmě scestné házet do jednoho pytle všechny duševní obtíže, všechny rodiče s nimi a výhledy do budoucna všech jejich potomků. Je enormní rozdíl, jestli má rodič hraniční poruchu osobnosti, je závislý na pervitinu, doma se každý týden vystřídá několik partnerů a několik násilných epizod a nikdo to nijak neřeší. Anebo jestli má vaše máma občas úzkosti, se kterými se léčí, a má náhled na to, jak vám může svým chováním pomoct nebo uškodit.

V průměru je to ale tak, že děti duševně nemocných rodičů jsou přece jen ohroženější. Častěji sami trpí nějakou formou duševního strádání. Podle norské metaanalýzy mají třeba děti rodičů s vážnou duševní nemocí riziko 50 %, že se u nich samotných nějaká vyvine, a 32% riziko, že bude také vážná.

Genetika (podstatná třeba u bipolární poruchy, schizofrenie, těžké deprese, ADHD nebo autismu) hraje roli v kombinaci s tím, že pro duševně nemocného rodiče je prostě těžší se o děti adekvátně postarat nejen prakticky, ale hlavně v rovině emočního bezpečí. Víme také, že rodiče, kteří byli sami jako děti trápeni nebo zneužíváni, to častěji zopakují na svých vlastních dětech. A i pro rodiče trpící třeba méně závažnými úzkostmi nebo depresemi je obtížnější reagovat v různých situacích s dětmi v klidu, být na ně vyladění a důvěřovat jim v jejich zdárném vývoji.

Jak to vypadá ve skutečných příbězích?

Možná ještě důležitější než čísla a statistiky je skutečnost, že duševní zdraví a nemoc je kontinuum. Všichni máme svoje bolístky, trápení a nejistoty. A ostatně je to tak v pořádku, takový je život. Čas od času může intenzita těch bolístek pod tlakem nebo v těžké životní situaci přešlápnout do zóny, ve které by vám někdo mohl lípnout diagnózu. A vlastně je to trochu jedno, protože naše příběhy jsou tak jedinečné, že diagnózy se hodí spíš pojišťovnám než pro porozumění jednomu každému člověku.

Co z toho plyne? Že když se pak dostaneme do příběhů konkrétních lidí se závažnou schizofrenií, těžkou depresí, diagnostikovanou nebo nediagnostikovanou závislostí nebo poruchami osobnosti, možná v nich uvidíme kousek svých vlastních rodičů. Anebo sami sebe. V dalších řádcích kombinuji příběhy a citace svých klientů, zpovědi lidí na sociální síti Reddit a pro doplnění z českého prostředí třeba taky výzkum k diplomové práci Barbory Plochové psané pod vedením Jana Roubala.

Je taky možné, že další řádky budete číst v pozici duševně nemocného rodiče. Než se s každým řádkem začnete děsit, jestli i vaše děti zažívají takové hrůzy, zdůrazněme jednu věc: Společným jmenovatelem rodičů lidí z následujících příběhů je to, že na svou nemoc z většiny neměli náhled, mnohdy odmítali jakoukoliv pomoc, nepřipouštěli si závažnost svého problému a trápení svých dětí neviděli.

To, že jste duševně nemocní, vás jako rodiče nediskvalifikuje. Přes 50 % lidí s duševními obtížemi splňujícími kritéria nějaké lékařské diagnózy je současně rodiči. Mnozí z nich jsou ve svých rolích skvělí a z jejich dětí vyrostou spokojení a úspěšní dospělí. Náhled na vlastní situaci a kvalita vztahu s dětmi nebo zájem na jeho budování je to, na čem záleží – ne jakákoliv diagnóza jako taková. V tomto článku se zaměřujeme na dospělé děti, pro které rodičova nemoc do života znamenala hendikep. Najdete ale i takové, kteří v ní vidí přínos, protože jim dala do života víc hloubky, soucitu nebo smyslu.

Rozumní příliš brzo

• „Prostě nemáte čas dělat to, co lidi normálně dělají v pubertě a dospívání – dostávat se do problémů a všechno to kolem. Máte nad sebou autoritu, která ale nedokáže udělat dobré rozhodnutí o tom, co budete nebo smíte dělat. A současně není dost dobře možné říct – nebudu poslouchat mámu, protože je duševně nemocná. Je to frustrující.“
• „Asi to člověka nutí dělat rozumná rozhodnutí v mladším věku. Například, chcete se co nejdřív a co nejdůkladněji osamostatnit od rodičů a víte, že bez dobrého vzdělání to nezvládnete.“
• „Strašně brzo jsem musela řešit situace za svoji dospělou mámu. Ve dvanácti jsem volala k ní do ordinace, že nepřijde do práce a není jí dobře, když byla opilá. Později jsem vezla opilou mámu za opilým tátou… Někdo doma fungovat musel a brzo mi došlo, že to musím být já.“

Zní to jako benefit – duševně nemocný rodič svou vlastní neschopností někdy zkompetentňuje své děti, které se mnohdy musí velmi brzy starat nejen o sebe, ale třeba taky o něj. Jenže ve skutečnosti jsou ty schopnosti, dospělost a kompetence vykoupené bolestí, někdy úzkostmi, nočními můrami nebo tím, že se staráte o všechny kolem, ale nejste naučeni pečovat o sebe a vlastní potřeby.

Děti by měly mít právo dělat hlouposti, být nezodpovědné, mít divoké emoce, být „trochu příliš“. Pod ochrannými křídly rodičů, ne naopak. Být dospělý příliš brzo je obvykle na překážku tomu, aby ta dospělost byla šťastná. Protože jste neměli dost příležitostí experimentovat a zažívat sami sebe v různých verzích a polaritách, vaše vzorce chování jsou často rigidnější.

No a pak je tu ta druhá varianta. Jdete ve šlépějích svých rodičů a místo do rigidity sami spadnete do chaosu. Cloumají s vámi emoce na různé strany, začnete brát drogy, chováte se rizikově a bez rozmyslu. Zpravidla to bývá tak, že ty příliš brzo rozumné lidi potkáváme jako terapeuti v soukromé praxi, zatímco ty chaotické třeba v terapeutické komunitě pro závislé nebo v programech pro práci s agresory.

Žít svůj život? To bych tomu dala

• „Celý můj život má máma těžkou depresi. Celou dobu byla situace nastavená tak, že já mám být její pomocnice, její důvěrnice, podporovat ji. Kdykoliv jsem se z toho pokusila nějak vymanit, vzdálit se, osamostatnit, mámina deprese se zhoršila a třeba začala hrozit sebevraždou. Zkuste v tom žít svůj vlastní život. Vaše potřeby a přání jdou stranou, štěstí rodiče je vždycky důležitější než to vaše.“
• „Naučila jsem se být prostě hodná a poslušná. Všichni mi říkali: Víš, máma to má s tátou tak těžké, musíš jí pomáhat a hlavně nepřidělávat starosti.“

Druhý bod vlastně pořád souvisí s tím prvním. Někdy musíte být rozumní a bezproblémoví, protože doma už je chaosu dost. Jindy proto, abyste nepřidělávali rodičům práci. Dalším častým společným znakem dětí duševně nemocných rodičů je to, že na jejich potřeby už jaksi nezbývá prostor, a i pocity a jejich projevy mohou mít jenom takové, které pro rodiče nejsou obtěžující.

Pořád v tenzi. Jen čekám, co se zase pokazí

• „Už když jdete domů, jste napjatí, protože nevíte, jak se táta bude zrovna vynacházet. Naučila jsem se být pořád ve střehu. Nikdy nevíte, jestli bude v pohodě, nebo jestli z ničeho nic bez většího důvodu začne řádit, házet věcmi, honit mámu s nožem. A máma nemá rozum, nejsem schopná jí vysvětlit, že je to nebezpečné, musím ji násilím zavléct do pokoje a zavřít nás tam. Tak od třinácti v noci moc nespím, pořád se snažím být tak nějak podvědomě na stráži. Mám problém kamkoliv odjet, protože se normálně bojím, že když tam nebudu hlídat, tak táta mámu zabije.“
• „Já nevím, proč i když se mám zrovna v životě dobře, jenom s úzkostí čekám, co se zase posere. Asi protože jsem nikdy nevěděla, v jakém stavu mámu zrovna najdu.“

Mnoho dětí rodičů v závažných duševních obtížích, obzvlášť v těch generujících velkou nepředvídatelnost nebo i nebezpečné situace, si dovede v dospělosti vybudovat dobré životy. Mají třeba fajn práci, která je baví, mají peníze a střechu nad hlavou, leckdy i dobré vztahy. Ale pronásleduje je tenze, úzkost, obavy. Z nejistot. Z budoucnosti. Z toho, co všechno se může pokazit.

Vyrůstali v prostředí, kde měla jejich amygdala jako centrum pro vnímání ohrožení příliš mnoho práce – zobrazovacími metodami dnes dovedeme pozorovat, že lidé, jejichž mozek se vyvíjel v ohrožujícím prostředí (a to i citově a vztahově ohrožujícím), mají amygdalu větší než ti z bezpečných rodin.

A aby toho nebylo málo, pořád je tu vtíravá pochybnost o sobě samém: Kristepane, co když budu jednou stejná. Co když je to ve mně. Co když dopadnu taky tak.

Něco je se mnou špatně

• „Když na mě přijde deprese, jen celé dny ležím v posteli a říkám si: Jsi hrozná, jsi neschopná, jsi špatná.“
• „Cítím se strašně kvůli tomu, že nemiluju svoji mámu. To by přece člověk měl, ne? Jenže kdykoliv se mě dotkne, obrací se mi kůže naruby. Ani nevím, co je moje máma za člověka mimo její nemoc – znám ji jen bláznící anebo ztlumenou prášky do nepoznání. Někdy mi přijde, že jediné východisko je smrt. Jenže se ségrou jsme jako teenageři uzavřeli pakt, že se ani jeden z nás nezabije, protože pak by ten druhý zůstal na mámu samotný.“

Děti si berou zodpovědnost na sebe. Tak to prostě je. Pro dětskou duši je snesitelnější myslet si jsem špatná, a když se polepším, bude to doma lepší než žít v úplné bezmoci. Děti dlouho nedovedou vidět, že jejich rodič selhává. A tak pokud nereaguje na jejich potřeby, je na ně hrubý, nebo se s ním prostě jen nedá chytit kontakt… obvykle si začnou myslet, že chyba je v nich. Že prostě nejsou hodné lásky. Jako dospělí mají tihle lidé sklon spíš k depresi než k úzkosti, jakkoliv ty dvě mají k sobě blízko a rády se spolu prolínají.

Velmi často se k dětskému podkladu přidávají pocity viny za vlastní myšlenky – za to, že nemocného rodiče nedokážu milovat jako správný syn nebo správná dcera, nebo třeba za to, že si tak trochu přeju, aby už umřel.

A co až budou staří?

S tím, jak duševně nemocní rodiče stárnou a ubývá jim i fyzických sil, tahle otázka nutně vyvstane. Někteří už tou dobou mají v sobě jasno: Ubližovali jste mi, nic moc dobrého jste mi nedali, necítím v sobě povinnost se o vás teď starat. Někdy už jsou lidé dlouho odstřižení. Někdy je to naopak tak, že se rodič začal třeba léčit, pracovat na sobě, a podařilo se tou dobou vztahy jakž takž narovnat.

Dost častá je ale varianta něčeho mezi tím. Na rodičích vám přes všechno zlé pořád záleží. Nechcete je úplně opustit a nechat v osamění napospas stáří, nemoci a smrti. Ale jakmile jste se postavili na své nohy, odstěhovali se a vybudovali vlastní zdravý život, ulevilo se vám. A představa věnovat jim čas, být v úzkém kontaktu, znovu s rodiči bydlet – to všechno zní strašně děsivě. A tak zbývá dilema co s nimi. Pro každého má jiné východisko.

Najděte si podporu – ať jste nemocní vy, nebo vaši blízcí

To, co zhoršuje situaci a prožitky lidí s duševními obtížemi i jejich blízkých, je izolace. Kolem duševního trápení u nás pořád existuje velké stigma, i když se situace snad pomalu mění. Ale zůstat sám bez podpory není dobré pro nikoho. Pokud by tedy na konci článku měla padnout nějaká rada, zněla by:

• Zjistěte o nemoci hodně informací.
• Povězte o situaci někomu, komu můžete věřit.

Najděte pro sebe podporu. Může to být kamarád, vlastní rodina, podpůrná skupina pro blízké, terapie. Kolem jednotlivých diagnóz jsou u nás zorganizované různé neziskovky a sociální služby, kde můžete na individuální nebo skupinovou terapii chodit často i zadarmo.

Když je zle, nebojte se zavolat na nějakou krizovou linku. Totéž platí, když už je toho na vás prostě moc a potřebujete se jenom někomu svěřit.

Přikládejte na svůj vnitřní oheň vším, co vám dělá dobře a v čem se cítíte svobodně sami za sebe. Ať to znamená zpívat, jezdit na koni, hrát deskovky s kamarády, opravovat motorku, nebo cokoliv jiného.