Deštník proti strachu

Mapa úzkosti

Uvíznutí v obavách posléze mívá formu obsese. Nejsme schopni myslet na nic jiného, googlíme naše tělesné symptomy, abychom se znejistili ještě víc, protože ze všech nabízených možností si samozřejmě nevybereme zaražené větry (častý úzkostný projev), ale hned infarkt či perforaci střev.

Autor knihy doporučuje ve světlé chvilce, kdy nás úzkost na chvilku pustí ze svěráku, vypracovat její detailní mapu. Čeho všeho se bojíme a jak se to projevuje. Je to vlastně takový plán ležení nepřátelského vojska, ve které se změnila obranná funkce našeho mozku. Důležitá je také informace, že nemusíme řešit jednotlivé symptomy, ale že všechny tvoří jeden celek – úzkostnou poruchu, s níž lze pracovat komplexně.

Kdo zažil hypochondrické obavy, velmi dobře ví, že negativní výsledek třeba okultního krvácení ještě neznamená, že zítra nevyvstane další úzkostná potíž. Takže je zbytečné útočit na jednotlivé regimenty nepřátelského vojska, je třeba časem ho oslabit jako celek. A zejména si uvědomit, že jeho zmapováním a popsáním ho můžeme alespoň na chvilku zaparkovat a podívat se na něj zvenku.

Máme‑li mapu, lze ji zjednodušit, stanovit si priority a chaos úzkostných myšlenek roztřídit do kategorií. Třeba běžné každodenní starosti, sociální obavy (práce, finance, bydlení…), strach z nepochopení a nepřijetí, hypochondrie… A opět tohle všechno můžeme zakroužkovat a označit jedním slovem: úzkost. Tu si pak představme jako déšť a jednotlivé příznaky jako kapky. A v mysli proti nim roztáhněme ochranný deštník – čím větší, barevnější a legračnější, tím lépe. Humor a kreativita totiž mají na naši mysl velký vliv.

Logika je labyrint bez východu

Úzkost nás sice nezabije, ale necháme‑li ji v těle úřadovat dlouho, může mít negativní dopad na naše zdraví. Na začátku je chemická nerovnováha, která se časem stane chronickou, zejména pokud tělo vyplavuje příliš často velké množství adrenalinu a kortizolu. A čím víc se snažíme přijít na to, jak se z toho dostat, tím hlouběji se do úzkostných stavů zamotáváme, protože logika je na úzkostnou poruchu krátká. Zpravidla skončíme v bludném kruhu nutkavého přemýšlení, jemuž se říká ruminace.

Úzkost může být z medicínského pohledu zastřešena řadou diagnóz. Pokud se léčíme u psychiatra, je dobré poslouchat především jeho rady a případně s ním konzultovat tipy, na něž narazíme; třeba právě v některé ze svépomocných příruček.

Ale bez ohledu na nálepku, kterou jsme dostali, je důležitá jedna věc. Úzkost je stav a s ním se dá pracovat a měnit jej. Dříve než by mohla vyústit v depresi, což se mnohdy děje. Jen to nejde udělat rychle. Protože takový stav se vlivem nevhodného myšlení a zafixovaných návyků vyvíjel dlouho a změna bude nějakou dobu trvat. Ale stojí za to se nevzdat!