Děsivá blízkost

Odpověď by asi mohla znít – protože může. Protože ví, kam se má strefit, když partnerka řekne něco, co se mu nelíbí. V blízkém vztahu je prakticky jisté, že druhý pozná slabiny svého protějšku. A když bude chtít, tak se do těchto citlivých míst spolehlivě strefí. V partnerském vztahu jsme velmi zranitelní. Pro někoho je tato představa tolik nesnesitelná, že se až může vztahu úplně bránit.

Strach ze závazku

Můžu si teď dělat úplně, co chci, a bojím se, že ve vztahu o tuhle svobodu přijdu, pojmenovává klient důvod, proč skoro celý život vyhledával jen krátkodobé kontakty. Jenže teď je mu čtyřicet, zatoužil po rodině a neví, jak mít klasický vztah a naprostou svobodu současně. Když se řekne „rodina“, napadne mě hned „svatba“ a to je teprve děs. Mám někomu podepsat, že s ním budu žít? Nepodepsal bych ani pracovní smlouvu, natož tohle.

Ale uvědomuju si, že to přeháním a že ta úplná svoboda taky není svatý grál, někdy jí je až moc a bylo by mi příjemnější nemít tolik voleb. Život by se mi zjednodušil, kdyby tam byla nějaká jasná povinnost. A myslím si, že k dospělosti patří schopnost ustát závazky. Ale takový způsob existence nemám vyzkoušený a obava z toho neznáma mě nakonec vždycky zabrzdí.

Součástí partnerského vztahu je určitý závazek vůči druhému. Už samo to slovo „závazek“ naznačuje, že mě zaváže, sváže. A já už můžu dělat jenom to, co mi ten provaz povolí. Když si člověk pravidla soužití společně s partnerem dobře nastaví, nemusí to být takové drama, ale naše psychika se toho určitě může hodně obávat.

Psychická role obran

To byly nejtypičtější obavy, které přináší „hrozící“ intimita. Představa blízkosti, ke které partnerský vztah přirozeně směřuje, tyto obavy oživuje. A protože bát se nechceme, aktivují se obrany, v případě Marie vyhnutí se vztahu, ještě než mohl vůbec vzniknout. Obrany mají přitom základnu v našem nevědomí, což znamená, že jim úplně nevidíme pod ruce; vidíme jen výsledky.

Marie pozoruje, jak na potenciálních partnerech hledá jakékoli nedostatky. Ty jí dají důvod, proč „to přece nejde“. Kdyby se s tím Marie spokojila, nemusí ani nic dělat – na vině je ten druhý, protože má ty různé vady, nebo je to prostě smůla, že se k sobě nehodíme. Jenže Marie už je svému nevědomí na stopě. Uvědomuje si, že dokonalý není nikdo, že takhle bude lidi odmítat donekonečna a že pro vysvětlení a změnu se musí obrátit do svého nitra.

Vysvětlení bychom tedy měli, zjednodušeně řečeno je to obrana před obavami. A teď – co s tím? Možností je určitě víc. Pojďme se nejdřív věnovat osobnostní archeologii.

Ponor do nitra

Člověk není jednotná bytost, ve své osobnosti najde spoustu různých tendencí. Marie popisuje dvě, jedna říká „chci vztah“ a druhá v podstatě říká „nechci vztah“ – to je ta, co na každém hledá zásadní vady. Tahle část plní roli jakési ochránkyně a určitě je součástí Mariiny osobnosti už velmi, velmi dlouho.

U takovéto ochranné části osobnosti se vyplatí prozkoumat, jakou roli plnila dřív, například ve věku pěti, osmi let. Často to bývá odezva na chladné, odmítavé, nepředvídatelné nebo příliš autoritativní rodiče. Malý člověk si vytvoří takovou osobnost, aby v daných podmínkách zvládl fungovat.

Zmíněná Lada v dětství přijala roli nenáročné a všem vyhovující holky, protože jen tak byla přijata okolím. Zároveň ale trpěla intervencemi rodičů za své hranice, takže si vytvořila obranu: jakmile se někdo za těmi hranicemi (kam ho ovšem sama pustila) objevil, spustilo se drastické řešení a dotyčný byl nekompromisně a definitivně vyexpedován pryč.

Lada se nepokusila s ním promluvit, neřekla, co by chtěla, co se jí líbí a co ne. To neuměla, v původní rodině se něco takového vůbec nepodporovalo. S výjimkou rodičů, od kterých se snažila distancovat jen emočně, aplikovala tenhle „vypuzovací“ postup na všechny potenciálně velmi blízké lidi.

Jakmile člověk pochopí, jakou funkci měla daná část osobnosti dřív, může se posunout dál: Uvědomit si, že tehdy sloužila dobře, ale dnes je už situace zcela jiná. Ideálně najde pro danou část jinou „práci“. Lada například přeškolila tuhle ochranu na říkání „ne“.

Praktické kroky

Dalším postupem, už na úrovni dovedností, kterým se jde naučit v podstatě jen tréninkem, je uvědomovat si svoje potřeby a naučit se je ohleduplně komunikovat. Například:

• „Tohle je na mě moc brzo, ale těší mě, že máš zájem.“
• „Tohle není pro mě.“
• „Neodpovím ti hned, budu o tom chvíli přemýšlet.“

Také by Marie mohla vyzkoušet paradoxní intenci: Jak na druhém najde nějakou vadu, pohrát si s tím stylem To je ale krásná chyba. Jak divně vyslovuje s a z…, to hned tak někdo nedělá. Je vlastně jedinečný, měla bych ho za to obdivovat a vážit si toho. Možná bych se to mohla taky naučit. Účelem paradoxní intence je sejmout z určitých svých myšlenek a pocitů vážnost. Když si s nimi umím pohrát, přehnat je, dokonce si přát, aby to bylo ještě horší, často se stane, že se přestanou zdát tak důležitými.

Když se mi ve vztazích opakují podobné věci, je určitě super obrátit pozornost k sobě. „Proč se mi tohle děje? Jak k tomu přispívám já? Kde se ve mně ty myšlenky a pocity berou?“ To Marie udělala – nesvádí svoji vztahovou paralýzu na potenciální partnery. Ví, že jsou to její nesplnitelné nároky, které brání navázání perspektivního vztahu. S trochou povrtání se v sobě a spoustou odvahy, která bude nutná ke zkoušení dosud nevyzkoušeného, ke skoku do neznámého prostoru, se takový člověk určitě může ze své stagnace dostat.