Dermatilománie: posedlost pokožkou

Moje posedlost škrábat se všude na těle se poprvé objevila někdy v pubertě, tuším kolem šestnáctého roku, kdy se mi na obličeji udělalo akné. Tenkrát to byl ale ještě pouhý zlozvyk. Bylo snadné říct si „Přestaň“ a na obličej si nesahat. V osmnácti akné vymizelo a já měla zase pěknou zdravou pleť jako kdysi. Měla jsem ohromnou radost z toho, že už svoje nedostatky nemusím tolik maskovat a zabývat se neustále tím, jak docílit čisté pleti. Jenže to jsem netušila, že za pár měsíců se objeví další problém – dermatilománie.

Dermatilománie (anglicky Dermatillomania, Compulsive Skin Picking) neboli neustálé nutkání škrábat si či jinak poškozovat kůži je vlastně posedlost. V mém případě je to posedlost neustále několikrát denně kontrolovat své tělo, a když objevím jakýkoliv nedostatek (boulička, tmavší skvrna, začervenání) okamžitě pociťuji nutkání tento „defekt“ nějak odstranit.

Teď je mi devatenáct let a několikrát denně si – ať už vědomě či nevědomě – strhávám kůžičku kolem nehtů, škrábu se na nohách nebo jinde na těle. Pokud to neudělám, cítím napětí a nemohu se soustředit na běžné činnosti.

V koupelně jsem se jednu dobu myla dokonce potmě. Snažím se totiž obloukem vyhýbat všem zrcadlům. Jinak totiž začnu hledat nedostatky na obličeji a „čištěním“ pleti jsem schopná strávit až čtyři hodiny.

Zlozvyk, nebo vážný problém?

Když jsem se se svým problémem svěřila několika lidem, reagovali zprvu s lehkým úsměvem na tváři, jako by je můj příběh dokonce pobavil. Každý z nás si přece občas strhne kůžičku kolem nehtů. Každý si někdy škrábe pupínky, odpovídali mi přátelé.

Lidé si často stěžují, že lékaři neustále vymýšlí nové a nové nemoci. Tvrdí, že kdybychom to všechno brali vážně, všichni bychom vlastně byli nějak nemocní. Každý z nás by měl nějakou fobii, mánii nebo úchylku. A tím pádem by i velká většina lidí trpěla dermatilománií. Všichni se přece občas škrábeme.

Ovšem je tu jedno velké ALE. Je potřeba rozlišit zlozvyk a nemoc. Dermatilománie totiž ovlivňuje a narušuje váš běžný den. Často se mi stává, že si obličej večer rozškrábu do krve a druhý den pak odmítám jít do školy. Poté okamžitě ruším všechny domluvené schůzky a několik dní se před okolím skrývám doma. Pokaždé když mám nutkání rozrýt si tvář, si několikrát v duchu opakuji: Budeš toho litovat, nedělej to. Zůstanou ti jizvy.

Jenže nutkání většinou vyhraje. Pokaždé se dostávám do stavu, který by se dal přirovnat k pocitu podobnému tomu, když jste v transu. Nevnímám svět kolem sebe, dokud na mě někdo z rodiny nezakřičí, ať s tím přestanu. Pokaždé si v tu chvíli uvědomím napáchanou škodu a při pohledu na krvácející rány je mi do breku. Než mi lékaři předepsali prášky, budila jsem se jeden čas dokonce v noci s nehty od krve. Ve spánku jsem si totiž nevědomky škrábala hojící se rány na obličeji.

Přednáška 24. října 2024