Deprese ve vztahu

Depresivní lidé mají obecně tendenci vytvářet závislé vztahy, a to oboustranně. Jelikož je děsí potenciální ztráta, která by odkryla jejich prázdnotu a nenaplněnost, buď se k partnerovi velice těsně připoutávají, nebo naopak připoutávají partnera k sobě. To vše probíhá na nevědomé úrovni. Vztahová závislost totiž poskytuje alespoň zdánlivou jistotu, že depresivní člověk nebude opuštěn a nezůstane sám.

Toto vědomí ho velmi uklidňuje, jelikož ztráta blízkého člověka je to, čeho se nejvíce obává a čemu se snaží v maximální možné míře vyhnout. Partnerské vztahy jsou pro depresivně laděného člověka alfou a omegou jeho života. Jakékoliv vzdálení se ve vztahu většinou prožívá jako ohrožující a budí v něm až zoufalé pocity – silně jej zatěžují i běžné konfrontace a konflikty.

Ve vztazích je ovšem přirozené a zdravé, že se partneři přibližují a následně vzdalují. Vzdálení se může mít podobu preference v trávení volného času o samotě, věnování se své zálibě nebo i čistě stažení se do sebe. Přibližování a vzdalování se vytváří dynamiku vztahů.

Dvě strany mince

Pro depresivní jedince je charakteristická hluboká schopnost empatie a lásky, prostřednictvím které mohou vytvářet velmi pěkné vztahové zázemí. Dokážou partnera respektovat, přijímat ho se vším, co k němu patří, být k němu laskaví a velkorysí a dát mu pocit, že stojí při něm.

Toto velmi pro‑partnerské nastavení a chování mívají ti s depresivními rysy. Lidé, kteří se potýkají s hlubším depresivním nastavením, většinou fungují ve dvou rovinách.

1. Vztah k partnerovi je jednoznačně definován strachem ze ztráty

Z tohoto důvodu se mu snaží co nejvíce přizpůsobit, přebírají jeho názory, myšlení, snaží se mu ve všem vyhovět, žijí jeho život, nikoliv ten svůj, jelikož každé vymezení zvyšuje míru odcizení a hrozba potenciální ztráty narůstá.

V extrémní podobě se depresivní člověk vzdá své dospělosti a navrátí se zpět do dětské role. Tak se stává stále závislejším a bezmocnějším s vidinou, že v této pozici ho partner nemůže opustit. Mantrou je hlavně nebýt sám a nevystavovat se prožitkům samoty, pro což udělají takřka cokoliv.

Bezmocnost a bezbrannost v protějšku mnohdy vyvolává pocity nepatřičnosti a viny v případě, že by chtěl dotyčný tohoto člověka opustit. Tak vzniká závislost, která však může fungovat i naopak. Aby si depresivní člověk zajistil, že ho partner neopustí, „vytvoří“ bezbranné dítě z něho a bude se snažit ho v této poloze co nejvíce udržovat.

K tomu, aby si depresivní člověk mohl udržet dobrý obrázek o blízkém, o kterého nechce přijít, vytváří si k němu dětský přístup postavený na idealizaci a přehlížení jeho stinných stránek. Už jen připustit si, že partner nemusí být tak bezchybný a dokonalý, jak na něho depresivní člověk nahlíží, může být totiž projevem odcizení. V návaznosti na to se co nejvíce vyhýbá výměnám názorů a sporům, které by rovněž mohly vést k ohrožení blízkosti.

2. Přehnaná starost a péče o partnera

Pod tímto je mnohdy skryta touha druhého ovládat, která opět vyvěrá ze strachu z jeho ztráty. Pokud si tímto partnera k sobě nenaváže, přejde k vyvolávání pocitů viny: já se o tebe starám, jak nejlíp umím, vše dělám pro tebe, a ty se mi odvděčíš tím, že mě chceš opustit. Depresivní člověk následně může začít partnera manipulovat výhrůžkami, že si něco udělá, nebo prohlášeními, že život bez něho nemá smysl.

Potlačená agrese

Pro depresivní dynamiku je typické potlačování agresivních impulsů. Mnohdy se stává, že agresi, kterou tito lidé prožívají vůči nějaké osobě, neventilují směrem k ní, ale obracejí ji proti sobě. To se následně může projevovat jako sebedestruktivní chování v různých podobách – závislosti, neustálé nabíhání do destruktivních vztahů, nedokončení studií a podobně.

Spolknutá agrese a nevybitý vztek berou životní energii a sílu. Člověk se pak cítí neustále unavený a vyčerpaný, nic ho nebaví ani netěší, a tak se propadá stále hlouběji do deprese. Motivem tohoto jednání je opět heslo hlavně partnera či blízkou osobu neztratit.

Nedovolí si svou agresi projevit. Takto víceméně fungují i v rámci jiných vztahů. Naštvanost neprojevují, místo toho ji mohou transformovat do mírumilovnosti a často přehnané starostlivosti.

Dalším ventilem agrese může být neustálé stěžování si, vyprávění o tom, jak je jejich život hrozný, jak jsou všichni a všechno proti nim. Takto alespoň v malé míře upustí páru, která se v nich městná. Celkově mohou šířit velmi negativní a těžkou atmosféru, která je pro jejich okolí náročná.

Strach z individuace

Být autonomní bytostí znamená separovat se. Depresivní člověk se obává stát se sebou samým, jelikož to znamená vydat se na svou vlastní cestu. Individuace je proces, který probíhá celoživotně. Pokud se vyvíjíme v souladu s naším bytostným já, stále více se lišíme od druhých a vymezujeme se. Roste naše individualita a jedinečnost.

Tím se od ostatních oddělujeme a může se stát, že některé lidi ve svém životě ztratíme. Naše cesty, respektive duševní nastavení se již neprotínají a je to tak přirozené. Čím méně se věnujeme rozvoji svého vlastního já, své podstaty, a čím méně se stáváme sami sebou, tím více potřebujeme druhé lidi a připoutání k nim.

Fungují pro nás jako kotva a kormidlo zároveň. Pak však nežijeme svůj vlastní život, ale staneme se stínem života toho druhého. A jelikož nás on svou individuací vede a my ho následujeme, nemáme pak svůj vlastní směr. I z tohoto důvodu může být potenciální ztráta tohoto blízkého člověka děsivá, jelikož neztratíme „jen“ jeho, ale také naše směřování v životě.

Strach z individuace se v běžném životě může projevovat v podobě nízké asertivity, která vede k tomu, že si depresivní člověk nedokáže říct o to, co chce a co potřebuje, natož aby si to dokázal zdravě vybojovat. To ho ještě více utvrzuje v tom, že na to nemá, podrývá to jeho sebevědomí a zesiluje závislost na druhých. Následně pak zaujímá pasivní postoj, kdy očekává, že k němu v životě bude vše přicházet zvnějšku a samo od sebe.

Lhostejnost

Depresivní lidé jsou svým okolím často považováni za pasivní a líné, avšak v tomto se manifestuje jejich depresivní dynamika. Přístup mouchy, snězte si mě je způsoben jejich slabou duševní silou: nevěří, že dokážou a vůbec mohou něco svým přičiněním ovlivňovat a něčeho dosahovat.

S tím také souvisí neurčitost a nejasnost ve vyjadřování jejich potřeb a přání, což může být příčinou nedorozumění a nepochopení. Jelikož se bojí vymezit se a prosadit, vyjádří své přání neurčitě, často tak, aby se hlavně nikoho nedotkli nebo někoho nepoškodili. Takto se jim mnohdy dostane něčeho jiného, než co skutečně chtěli a požadovali – což je ještě více utvrzuje v tom, že mají smůlu a ostatní jim nerozumí.

Jejich postoj se někdy navenek jeví jako rezignovaný a lhostejný. To může být způsobeno tím, že se k nim podněty z okolního světa dostávají povrchně, respektive je k sobě nepustí. Okolní svět pozorují, vnímají, co se v něm odehrává, ale prožívají ho jakoby zpoza skla.

Jelikož nejsou zcela přítomni (ono známé a otřepané tady a teď), vnímají svět a život jako mdlý, šedý, smutný a prázdný. Od života nic neočekávají, jelikož žijí v přesvědčení, že to nemohou dostat, není to určeno pro ně. Zároveň pozorují, že ostatní od života něco očekávají, něco si berou, zkrátka žijí. To v nich může přirozeně vzbuzovat závist.

V partnerství je zásadní, aby se každý realizoval a rozvíjel jako osobitý jedinec, měl dostatek prostoru a času pro sebe. Tím si také udržuje svou sebeúctu a tím pádem i úctu partnerovu.

Pokud sami sebe nenahlížíme jako autonomní bytost, která má dostatek síly pro to, aby se za sebe zdravým způsobem postavila a vymezila se, jak můžeme očekávat, že nás bude takto nahlížet partner?

Jestliže se jeden z partnerů ve druhém rozplyne, ztratí tuto jedinečnost a dochází přesně k tomu, čeho se obává. Ztrácí úctu. Přílišná závislost se může časem změnit do podoby koule u nohy.