Deprese je vražda

Těmito slovy začíná velšská básnířka Gwyneth Lewisová svoje Slunění v dešti, autobiografickou „veselou knížku o depresi“, jak se píše v podtitulu. Jednoho rána se jako vždy vydala do práce a v autě ji postihl nevysvětlitelný záchvat pláče, který ji nakonec přinutil jet zpět domů, kde si chtěla upravit make‑up.

Místo toho došla do postele (další dva týdny téměř prospala) a s diagnózou klinické deprese zůstala doma 11 měsíců. Že je znovu ve své kůži, dokázala říct po dvou letech od této příhody. Gwyneth se rozhodla sdílet svůj příběh v podobě pátrání po motivacích vraha, který v ní zabil osobu (osobnost), jakou do té doby byla.

Nevěřila bych, že čtení o „vraždě“ a depresi může být moudré, vtipné a laskavé zároveň a že je možné se do něj zcela ponořit. Možná tomu pomohla právě ona hra na detektiva (které odpovídá i členění a názvy kapitol), při níž autorka upozorňuje: Vaše pátrání je ztížené tím, že jste oběť a detektiv v jednom.

Podobnými obraty se to v knize hemží, básnický jazyk autorky je bohatý a své vyprávění prokládá trefnými citacemi z knih (s nadsázkou i vážněji cituje například z Anatomie melancholie Roberta Burtona), novin nebo svých deníků.

Negativní návyky, které vedly k depresi, spočívaly v neustálém přetěžování se, perfekcionismu, v tom, že se v minulosti ochuzovala o to, co vlastně nejvíce miluje.

Nevím, jestli jde vystihnout, v čem spočívá onen střídavě jadrný a poetický styl, který vás donutí hltat jednu stránku za druhou, fandit nadějné básnířce, aby se z toho vyhrabala, a věřit jí to peklo, ve kterém se ocitla. Snad pomohou další ukázky.

Kdykoliv jsem v sobě cítila alespoň trochu energie, plánovala jsem útěk. Rozhodla jsem se, že změním všechno v našem dosavadním životě – pojedeme do zahraničí, změním povolání, odbarvím si vlasy na blond, udělám prostě cokoliv, abych tady nebyla, až se Hrůzy vrátí. „Běž si lehnout,“ řekl Leighton s klidem. „Vždyť ani neotevřeš konzervu. Je nám dobře tak, jak jsme.“

Odhalení pachatelů

Gwyneth se nakonec svého vraha dopátrá. Kromě genetické dispozice (depresí trpěla její matka i babička) odhaluje emoční návyky a okamžik krize, který u ní k propuknutí deprese vedl. Negativní návyky spočívaly v neustálém přetěžování se, perfekcionismu, v tom, že se v minulosti ochuzovala o to, co vlastně nejvíce miluje (vlastní psaní). Můžeme k tomu přičíst i to, že citlivé umělecké duše mají zkrátka k depresi tak nějak našlápnuto.

Nechyběla zkušenost se závislostí na alkoholu, náročný život v cizí zemi a děsivé přepadení, které ji navždy poznamenalo (právě v tuto chvíli říká, že v ní něco umřelo). Nejsilnějším krizovým okamžikem pro ni potom bylo jakési dobrovolně‑nedobrovolné přijetí bezdětnosti, které v sobě dusila tak dlouho, až ji rozložila jediná nesouvisející zmínka o jalových ovcích.

Zmrtvýchvstání je pro ni jak dlouhé, tak náročné. Bezbarvé bezčasí. Kromě léků a kvalitní psychoterapie je jí největší podporou manžel Leighton. Gwyneth konstatuje, že se neprobouzí jako ta samá osoba, má dokonce i jiné chutě, a celou tuhle záležitost se snaží přetavit ke svému dobru.

Jako paradox například uvádí, že těsně před vypuknutím deprese by tvrdila, že se cítí snad nejlépe ve svém životě. Je úspěšná, už deset let nemá problémy s alkoholem a věnuje se zenové meditaci. Dnes už ale přesně ví, jaké okamžiky jsou pro ni oním příslovečným zdviženým prstem a stopkou.

Pokládám za štěstí, že na trhu depresí jsem koupila právě ten nejlepší typ, který dokážu použít jako psychickou bílou hůl, o níž vím, že mě dovede do bezpečí. Dokonce se mohu spolehnout, že nakonec zvýší kvalitu mého života. Toto vědomí není žádným laciným optimismem, naopak je draze vykoupeno těžkou životní zkušeností. Je‑li tedy tento druh deprese darem, je to určitě dar temný.

Přednáška 19. listopadu 2024