Deprese jako dar
Deprese byla to nejhorší, co jsem v životě zažila. Ale taky jsem se díky ní o velký kus posunula.
„Na tento portál jsem začala chodit nedávno a je pro mě velkou inspirací. Rozhodla jsem se podělit o svůj příběh, abych dala naději všem tápajícím čtenářům, že i když jim momentálně může být hodně zle, tak se nemají vzdávat a bojovat, a třeba bude mít i jejich příběh šťastný konec, tak jako můj,“ napsala nám do redakce čtenářka Brixík.
Příběh je trošku delší, ale myslím, že je potřeba vylíčit některé věci podrobněji. Sama vím, že mi v určité fázi přesně takové příběhy pomáhaly, protože jsem viděla, že v tom nejsem sama.
Deprese mě zastihla zcela nepřipravenou ve třiceti letech a zpočátku jsem vůbec nerozuměla tomu, co se se mnou děje. Nejprve jsem přestala spát a pořádně jíst a pak se začaly objevovat úzkosti a neopodstatněné obavy. Postupně mě přestaly bavit oblíbené činnosti, jako například procházky se psem. Cítila jsem, že je něco špatně, ale netušila jsem, co. Manžel si toho taky všiml a začal mě posílat k doktorovi.
Připadala jsem si jako zombie: nic jsem emocionálně necítila, jen prázdno a nesmyslné obavy. Po půl roce jsem se rozhodla, že takový život fakt nemá cenu.
Jenže odeslání na psychiatrii jsem se dost bránila, vždyť nejsem blázen, deprese přece vypadá jinak… Až když jsem zhubnula několik kilo a začaly se mi na těle objevovat modřiny, tak jsem na psychiatrii šla. Pocity ovšem byly hrozné – co tu dělám, sem nepatřím. Dostala jsem antidepresiva a jednou za 14 dnů jsem měla chodit na kontroly.
Prášky a provaz
Spánek se docela upravil, ale zbytek bohužel ne. Navíc jsem braní prášků vnímala jako obrovskou prohru, že jsem to nedokázala zvládnout vůlí. Doktor se mi sice snažil vysvětlit, že je to jako s cukrovkou, jedná se o poruchu produkce transmiterů a to člověk vůlí neovlivní, ale já to stejně nepřijala.
Napětí narůstalo, obavy taky a moje okolí nechápalo. Všichni se mi snažili pomoct, nutili mě do činností, jenže efekt byl opačný. Moc jsem chtěla být zase normální, ale opravdu to nešlo. Připadala jsem si jako zombie: nic jsem emocionálně necítila, jen prázdno a nesmyslné obavy. Takhle jsem to vydržela půl roku, ale pak jsem se rozhodla, že takový život fakt nemá cenu. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná a že jsem všem v tomhle stavu stejně jen na obtíž.
Chtěla jsem se oběsit a taky jsem to udělala, ale asi zafungoval pud sebezáchovy (ne ten rozumový, ale nějaký základní živočišný) a já nakonec s vypětím sil dosáhla na zem. Na krku samozřejmě zůstala typická podlitina. Manžel si ničeho nevšiml, ale já druhý den sama zajela na psychiatrii a nechala se hospitalizovat. Docela se mi ulevilo. Akorát rodina byla opravdu v šoku a nešťastná. Zde mi nabídli, že můžu nastoupit na osmitýdenní psychoterapeutický pobyt a já souhlasila. Moc jsem si od něj slibovala.
V terapii, bez manžela
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..