Deprese a vztek

Psychoanalytik Stavros Mentzos tvrdí, že deprese není pasivní stažení se, kdy vše uvnitř nás zpomaluje a může vést až k ustrnutí. Naopak: jedná se o aktivní zpracování ztráty, konfliktu (vnitřního i mezilidského) nebo traumatu. Má svou charakteristickou dynamiku, ať už jde o to, co se děje uvnitř člověka, nebo o vnější projevy, skrze které výrazně ovlivňuje blízké vztahy a vyvolává specifické reakce.

Deprese může vznikat na základě zkušeností, které prožíváme jako negativní a jsou pro nás ohrožující a nebezpečné. Takové situace mívají různou podobu, avšak často je spojuje to, že se jedná o určitou ztrátu. Nemusí jít přímo o úmrtí blízké osoby. Rizikové jsou například rozchody, ale může to být i ztráta nebo oddálení dobrého přítele či jiné významné osoby v našem životě způsobené různými důvody, jako je stěhování nebo rozkol v hodnotách.

Ztratit můžeme víru, představu o budoucnosti, životní jistoty nebo třeba svobodu. Ohrožení pocitu vlastní hodnoty nebo její úplná ztráta je pro naše duševní zdraví rovněž obrovskou zátěží. Do depresí se může propadnout člověk v patologickém vztahu, kdy partner ohrožuje jeho sebehodnotu. Také situace, kdy nevidíme řešení, nebo jsou tak komplikované, že každý další krok představuje ohrožení.

Životní síla

Psychoanalýza předpokládala, že za rozvojem deprese může být (mimo jiné) masivní potlačení vlastní agrese, která má pudový charakter a je nám přirozená. S naštváním a vztekem často nakládáme tak, že je spolkneme a pohřbíme někam hluboko, protože jejich vyjádření si z různých důvodů nelze dovolit.

Někdy je prožívání naštvanosti pod takovou kontrolou obranných mechanismů, že není možné si ji ani uvědomit a v návaznosti na to prožít. Potlačení agrese, tedy její udusání hluboko do nitra osobnosti vede ke snížení až k úplné eliminaci životní síly, což je pro depresi typické.

Stavros Mentzos vysvětluje, že forma deprese se liší dle toho, kam je agrese nasměrována. Agrese vzniká z pocitu ohrožení nebo ztráty vlastní hodnoty, což může vést k narušení nebo stagnaci autonomního vývoje. Je vyvolaná dlouhodobější opakující se frustrací. Ta způsobí vztek a podle způsobu, jakým je s ním naloženo, následně vzniká depresivní symptomatika.

Jelikož je agrese pro ego ohrožující, zafungují obranné mechanismy, například vytěsnění nebo potlačení, prostřednictvím nichž je „odsunuta“ do nevědomí. Zde si žije vlastním životem, až dokud ji už není možné udržet pod pokličkou. Pak se může projevit dvěma způsoby: jako podrážděná deprese, která je nasměrovaná ven z osobnosti, nebo jako masochistická deprese, která vztek obrací dovnitř.

Obě tyto formy jsou určitým předstupněm, než se člověk propadne do úplné depresivní temnoty. Je v nich ještě obsažen mobilizující prvek, který dává agresi směr k vybití. Pokud selže i tento poslední úhybný manévr, přichází depresivní propad do pasivity, pesimismu, negativismu, naprosté ztráty energie, vůle a smyslu.

Podrážděná deprese

Depresivní bezmoc a beznaděj je obrácená směrem ven, což se může projevovat jako neustálé kritizování, vyjadřování nespokojenosti naprosto se vším a se všemi, stěžování si, obviňování a také jako kverulantství, které nemá konce. Jedná se o takový přístup, kdy je všechno špatně.

Na počátku tohoto obranného mechanismu stojí z různých důvodů utlumený nebo zcela znemožněný autonomní vývoj osobnosti. To může být způsobeno právě rozjíždějícím se depresivním laděním, ztrátou blízkého člověka – tou definitivní, ale i způsobenou rozpadem vztahu. Roli může hrát například i změna pracovní pozice, společenského statusu, finanční situace a podobně, která vede k pocitu ztráty uznání.

V případě, že je člověk frustrovaný, může začít se sebeobviňováním a sebemrskačstvím – co jsem udělal špatně, měl jsem se tehdy rozhodnout jinak, za všechno můžu já. V rámci sebezáchovy dojde ještě k poslední kličce předtím, než by pod tímto náporem byla ohrožena integrita osobnosti: to zlé, co začíná útočit a ohrožovat vlastní já, je přesměrováno ven.

Jelikož je u podrážděného typu agrese umožněno tuto psychickou energii vybít v podobě nadávání, kritizování, stěžování si, kverulantství a podobně, nemusí být depresivní propad tak hluboký. Tento depresivní „styl“ není sebeporážející, to zlé a temné je nasměrováno pryč z osobnosti. Má tedy svůj ventil, což zabraňuje úplnému propuknutí deprese ve smyslu naprosté ztráty smyslu, sebehodnoty, motivace, vůle a zájmu. Jelikož prožívaný vztek proudí ven, neodsává životní energii uvnitř.

Depresivní agresivita může vyvolávat popudlivost a vztek také u okolí. Není příjemné stále dokola poslouchat, jak je všechno špatně, odrážet agresivní výpady vůči všemu a snášet vyzdvihování negativních aspektů života. Jako obrana se také na straně příjemce může objevit vztek. To vše dohromady mnohdy prohlubuje propast mezi lidmi, jejichž blízký se s depresí potýká.

Masochistická deprese

V případě masochistického zpracování nepřijatého afektu vše špatné obrátíme proti sobě. Může to vypadat jako neustálé podceňování se a ponižování se, zaměření na neúspěchy, na to, kam jsme to mohli dotáhnout, ale nedotáhli, co jsme mohli udělat, ale neudělali… Časté je také přebírání viny a bolesti, která k nám ale bezprostředně nepatří. Z tohoto nahlížení na sebe sama prostřednictvím negativní optiky nikdy nelze vyjít jako vítěz.

Jedním z důvodů může být určitá pseudoloajalita k blízkému, který je z různých důvodů nešťastný nebo se potýká s depresivním laděním. Pokud jde o rodinné vazby, jedná se někdy o transgenerační přenos, který se může dotýkat několika pokolení. Nelze si dovolit být šťastný, protože by se tím symbolicky přetrhlo citové pouto, došlo by k emoční zradě. Pokud není šťastný můj blízký, nemohu být ani já.

Masochistická deprese obrací veškeré temno vůči nám samotným. Hněv a kritika jsou obrácené dovnitř. My jsme ti špatní, nedostateční, k ničemu, můžeme za všechno zlé, nic se nám nepovede. Postoj k sobě samému je nemilosrdný a krutý. Prožívání psychické bolesti, kterou si svým postojem k sobě způsobujeme, je totiž lepší než prázdnota a opuštěnost – máme alespoň nějaké emoce.

Paralelou může být sebepoškozování: je lepší pociťovat fyzickou bolest než necítit nic a vlastně nevědět, jestli jsem naživu. V depresi, kdy naše nitro obsadí prázdnota a pusto, je tedy „snesitelnější“ střílet krutými poznámkami a narážkami po sobě. Tím sami sebe bičujeme a udržujeme se tak alespoň v nějakém prožívání. Tímto mechanismem se může odvrátit propad do hluboké deprese, kdy nepociťujeme zhola nic.

Masochistická tendence se v psychoterapii může projevit jako negativní terapeutická reakce. Po zlepšení psychického stavu dojde opět ke zhoršení, jelikož si klient „nevědomě uvědomí“, že mu přece nemůže být dobře. Často je to zřetelné u klientů, kteří si smutek nesou transgeneračně. Není přece možné, morální a přípustné, aby mi bylo dobře, když je mé matce, otci či jinému příbuznému zle nebo si prošli něčím traumatickým. Vlastní hodnota je pak stavěná na utrpení. Pokud trpím dostatečně, jsem „dobrý“ člověk. Nelze si dovolit být šťastný, když někdo z mých blízkých není.

Jednou z cest, jak přistupovat k depresivním stavům, je právě zaměření se na vztek. Pokud si jej pojmenujeme a blíže zjistíme, čím byl nebo je vyvolaný, jak ovlivňuje naše prožívání a emoční rozpoložení, může se jeho působení na náš psychický stav eliminovat. Nejde o to se vzteku zbavit zcela, má své významné místo a potřebujeme ho. Ukazuje nám totiž, že se nás něco dotýká, že něco není v pořádku a je třeba tomu věnovat pozornost.