Depersonalizace, derealizace a …

Vstanu. Vyčistím si zuby, udělám snídani, uvařím čaj – jako robot. Obléknu sebe i syna a pospícháme do školky. A přece vždy přijdeme pozdě. Jakmile se za mnou zavřou gigantické dveře, na chvíli se mi uleví. Čeká mě jediná příjemná chvilka dne.

Procházím letenskými sady do práce, v uších sluchátka a kouřím. Špičkami bot prohrabávám spadané listí a kopu do směšných kuliček kaštanů: to abych cítila svět. Abych své létající já stáhla co nejvíc zpátky na zem.

Filmař

Z Vltavy se zvedá podzimní mlha a mléčný smog zahaluje podivné černé věžičky. Působí jako kulisa, jako napodobenina skutečného města. Zdá se mi, že se stačí jen trochu natáhnout a můžu si jednu z nich vybrat jako bonbónek z bonboniéry.

Hudba se mi dobývá do mozku a já si s její pomocí plním rezervoár emocí. Postupně mi vymírají, ale tohle ještě funguje. Vyfukuji kouř. Jeho vůni jen zřídka doopravdy cítím. Potřebuji další a další, silnější. Abych uvěřila, že dýchám. Kráčím dolů a mohla bych si povídat s anděly na mostě. Jenže se právě něco stalo. Mé kroky, které předtím dopadaly na zem, jsou lehčí a lehčí, až téměř necítím pod nohama žádnou hmotu. Řeka se zvedá ze svých břehů a z létajících racků se mi točí hlava. Na podobné pocity jsem zvyklá, ale srdce se přesto rozbuší. Když pak potkávám dřevěné panáčky a nastupuji do legračního malého vláčku, přivítám neviditelného filmaře. Sleduje mé kroky a myslím, že je jenom jakousi druhou polovinou mne samotné. Uvědomím si, že byl se mnou v tom parku. Vím, že je se mnou teď, a že stejně tak se mnou projde celým dnem. 

Vybíleno

Někdy to trvá dlouhé hodiny a někdy jen pár minut. Ale znám i doby, kdy se to táhne celé týdny bez přestání… Vidím samu sebe, jak strnule stojím na neznámých místech a sleduji nebe. V kmitajícím davu lidí na přechodu nepohnutě čekám, až pomine pocit, že neexistuji. Má mysl je prázdná a vědomí bílé. Vybílené.

Předměty ztrácejí hmotu, svět se proměňuje na iluzi, má existence slábne. Cítím se jako mizící duch. Vše kolem mě v tu chvíli přestává zajímat: vše je bezbarvé, nicotné, nic neříkající. Psaný text se čte jen ztěžka, řeč ostatních občas slyším jako cizí jazyk.

Přednáška 24. října 2024