Den s vůní heřmánku
Co můžeme objevit, když se odvážíme prožít plně svůj obyčejný den?
Tvář přitisklá na sklo a venku žluté šmouhy těch pár oken, co ještě svítí. Nade vším, co si člověk za oknem zvykl nazývat svým světem, se sklání večer a on sám se sklání před teď již minulým dnem. A ptá se: Kdyby dnešní den byl sklenicí, jak bych musel žít, abych ji naplnil takovým způsobem, že by se změnila ve vázu?
Kdyby si z heřmánku uvařil čaj, což teď již jistě neudělá, bude ochutnávat slunce. Bude sladit myriádu biologických procesů a bude pít dlaně, které heřmánek darovaly. Tekutina se rozleje jeho tělem a on bude tím sluncem, on bude tím deštěm a těmi dlaněmi. Ta voda bude palivem pohybů jeho rukou. Bude‑li malovat, bude i v noci svítit na obraz slunce, které hřálo heřmánek.
Nedívá se na heřmánek, ale na možnosti do něj vnořené. Heřmánek není sebou samým, ale věncem, který z něj lze uplést. Básní, která o něm smí být napsána. Vůní a zdravím, které přinese. Rozprostírá se daleko do budoucnosti – ke všem heřmánkům, které z něj vzejdou, a všech jejich sluncím. Heřmánek je jako nejužší bod přesýpacích hodin: to jediné zpřítomnění historie i budoucnosti vesmíru.
Heřmánek má svoji dužinu – věci, které jsou na první pohled neviditelné, ale když oloupeme slupku hmoty a konkrétna, vyjeví se v celé své kráse. Tak kupříkladu dělení heřmánkových buněk, jeho růst, má ve své dužině samotný život, nezdolnost, pokračování a touhu zabudovanou přímo do biologických procesů.
Uvědomil si, že být jedním z miliard heřmánkových atomů, bude prožívat sebe sama jako součást chaosu, který nemá žádný tvar. Uvědomil si a pocítil sebe jako člověčí atom.
Je velkou otázkou, zda je heřmánek bílým nepopsaným plátnem, na který si vše promítá, anebo zda v něm skutečně je vše toto obsaženo. A člověk za oknem váhá, která skutečnost by byla krásnější.
Kolik tvorů dýchalo vzduch, který heřmánek během růstu pracně vytvářel? I to je vztah. Spřadené nitě světa od jedné polní květiny k broukům, lidem, srnám a jezevcům. Tisíce nádechů protnutých v listech kdesi na okraji žitného lánu. Kdybychom skutečně viděli tento svět vztahů, ne pouze náš fádní svět viditelného světelného spektra!
Jak se země otáčí a pluje kolem slunce, všechny tyto věci jsou kresleny do mrazivé lhostejnosti vesmíru. Kdybychom uměli, skutečně uměli číst malířská plátna, namíříme dalekohledy do vzduchoprázdna a uvidíme tyto dlaně, tyto nitě vztahů, tyto hodnoty. Člověk není tvor společenský – člověk je tvor, který toho mnoho nevidí.
Jestliže jsou naše dny sklenice, k jejich naplnění stačí ucítit v nich vůni heřmánku.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..