Den, kdy stojí za to žít

Kde brát pro sebe

Naše mysl často ulpívá na příkořích. Možná potřebujeme odstup a jiný pohled na to, co se opravdu děje. Hledat místo, kde je klid. Kde jsou zdroje. Jelikož zdroje jsou víc než deficity. Možná totiž nevyřešíme to špatné, co se stalo nebo děje. Nespravíme, co bylo zraněno před mnoha lety, nezachráníme, co už dávno není.

Ale možná můžeme (ve vhodnou chvíli, ve vhodný den) hledat to, kam svoji energii nasměrujeme. Možná se zvedneme z té propasti, kde je tma, smutek, samota, a vykoukneme, zda přece jen ten jeden sluneční paprsek nechytíme.

Potřebujeme zcela prakticky poznat, co je pro nás dobré: procházka v přírodě, venčení psa, rozhovor s kamarádem, fitko, běh, kniha, psaní deníku, dopis vděčnosti, tři hezké věci, malování obrazu, vaření, pletení, kolo, sauna… Obvykle je to činnost, kdy se soustředíme na to, co nebo kdo je před námi. Jsme v kontaktu se svým tělem, s přírodou, s druhou osobou. Necítíme se otupení, přehlušení.

Možná pro takový den potřebujeme chvíli, kdy žijeme tím, co leží před námi. Kdy opouštíme alespoň na pár okamžiků to, co teď nemůžeme změnit, vyřešit, napravit, opustit. A přesto, přesto jsme na chvilku šťastní. Spokojení, zářící. I když se stalo něco špatného, potkal nás rozchod, výpověď z práce, bolest, trauma, nehoda nebo ztráta, můžeme se cítit dobře. V tom všem zmatku, chaosu, nepohodě. Přesto se na moment můžeme (a možná dokonce skutečně musíme) nadechnout.

Správná chvíle je teď

Jaká je to představa? Co by se mělo stát? Co s vámi dělá tato fantazie? Marek Orko Vácha mluví o momentu, kdy si vaříme ranní kávu. Máme pár vteřin, abychom se vědomě rozhodli, jaký den chceme prožít. Abychom nemuseli pouze reagovat na těžké věci, na příkoří, požadavky, nároky. Abychom se stali tím, kdo rozhoduje, jak a co budeme dělat. Co přehlédneme a čemu naopak budeme (chceme) věnovat pozornost.

Tento pohled klade velký nárok na nás samotné. Na naši iniciativu, sílu, energii. Na myšlenky, které k sobě máme. Nicméně tentokrát nebudeme hledat, jak vyřešit problémy a změnit to špatné, co se děje. Spíš se podíváme na to, jak se o sebe postaráme. Pro dnešní den sobecky. S cílem hledat pro sebe zdroje, které nám pomohou být v tom, v čem teď třeba i být musíme.

Takže: Jak dnes dočerpáme sílu? Jak se nadechneme? Jak poodstoupíme od toho, co se právě děje? Možná jsme opuštění, zranění, bolaví, špatní z toho, jak náš život vypadá. A třeba chceme přestavět celý náš „životní dům“. Ale na to je potřeba mít sílu.

Mnoho mých klientů přichází s něčím, co chtějí změnit. Co je tíží. S čím si nevědí rady. Přichází s konflikty, které mnoho let hnisají a bolí. Přichází se ztrátami, které nemohou být ničím zvráceny… Ptají se sami sebe, jak teď vůbec mají žít.

Den po dni. Krok za krokem. Nádech, výdech. Ranní káva a myšlenka: Co dobrého by se mi dnes mohlo stát? Jak si přeji, aby dnešní den vypadal? Co potřebuji? Co pro sebe mohu udělat? Jaké zdroje si mohu dnes dopřát? A možná i tohle je víc než dost. Možná, že zrovna dnes to má být den, kdy stojí za to žít. Je to jediný den, který máme.

Mahátma Gándhí jednou napsal: „Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud.“ A mnohdy vskutku nevíme, kde se může rozsvítit světlo, které nás vytáhne z temného místa. Nevíme, kdy a jak přijde. Nevíme, kdy se ozve. Je nesmírně těžké vydržet po nějakou dobu v temnotě. Neztratit se v ní.

Věřím, že stejně jako v přírodě přichází tma, zima, déšť, mraky, vítr, nevlídno a sychravo, i v naší duši, v našem životě má toto období temna svůj konec. Abychom toto období přežili, potřebujeme alespoň občas prožít „den, kdy stojí za to žít“. Tak snad by to mohl být zrovna ten dnešní den, co myslíte?