Den jako každý jiný

Každý rok si touhle dobou připomínám film uváděný u nás pod názvem Na Hromnice o den více. Arogantní a samolibý moderátor předpovědi počasí Phil uvízne kvůli sněhové vánici v městečku, kam přijel natočit reportáž. A stane se něco divného: když se probudí, je vždycky znovu druhého února.

A protože se znovu probudí i tehdy, když si sáhnul na život, nezbude mu nakonec opravdu nic jiného než začít se sebou něco dělat. Zjistí totiž, že sám sobě neuteče ani se nikam neschová – a že mu ve stávajícím rozpoložení není dobře.

Tohle je klíčový moment, když se člověk odhodlává ke změně. Jak si všímá Nikola Šmorancová Šraibová v článku Rovnice změny, musí nám být dost špatně, abychom měli důvod něco měnit.

Tohle chci!

Phil má tedy motivaci. A protože jde o romantickou komedii, nakonec kromě toho, že se změní v nového člověka, skončí taky v náručí půvabné produkční Rity. Nejzajímavější je ale to, jakými fázemi při tom – s každým novým druhým únorem – projde.

Když se nabaží požitků bez následků, zaměří svou pozornost právě na získání Rity. Postupuje velmi systematicky a metodicky: pečlivě registruje, co má a nemá ráda, vypočítá každý svůj krok.

Dalo by se říci, že používá ten nejpovrchnější model změny: zaměří svou pozornost na to, o čem si myslí, že to chce. Pečlivě studuje všechny známé proměnné a vytrvale, s nasazením všech sil, postupuje k vysněnému cíli.

• V každé fázi změny má návrat ke starým způsobům jinou funkci: Už zase…

Jenže to nevychází. Tlačení na pilu ho nakonec vyčerpá tak, že upadne do apatie a potom i do sebedestrukce. Nechce se už ani vidět. Nechce se o nic snažit, ať mu celý svět dá pokoj. Vždyť je to všechno jedno. Ale ani zabít se nedokáže.

Možná i proto, že o mnoho horší to být nemůže, přichází obrat. Phil přijme, že sám sobě neuteče. Získá, dalo by se říci, realistický náhled na sebe sama, aniž by podlehl pocitu odporu a znechucení.

Pořád si myslí, že je to vlastně všechno jedno, ale tahle slova pro něj mají najednou trochu jiný význam. Dodají mu odvahu riskovat. Ukáže Ritě své pocity, mluví s ní o tom, co prožívá – prostě a obyčejně, není to žádný srdcervoucí výlev.

Díky tomu zažije pocit blízkosti a načerpá sílu. Přizná si, po čem doopravdy touží. Vyjádří vděčnost a přijme vnitřní závazek.

Vzestupná spirála

Zase se probudí a všechno je stejné, ale od téhle chvíle míří křivka nahoru. Phil má teď chuť a sílu udělat něco pro druhé, vnímá jejich potřeby. Ale zároveň se ponoří do samoty: čte, věnuje se hudbě… Začne se učit nové věci: například hrát na klavír. Přestane se snažit a začne pracovat, pro potěšení a pro sebe.

Posledním budíčkem je poznání křehkosti a konečnosti života. Phil využívá, co se naučil. Dává do práce svou duši. Budí zájem okolí a nakonec je prostě neodolatelný. Nikomu nevykládá, jak to měl těžké a čím prošel. Zvnitřnil to, opravdu se změnil. Neztratil svůj nadhled a humor, jen už jeho poznámky nejsou kousavé. Nestal se z něj mudrc, prostě jen dělá svou práci, mluví s lidmi, pomáhá, kde umí a může.

• Pokud věříte, že vám terapie může pomoci, jste nastaveni na změnu a máte‑li podporu ve svém okolí, máte z půlky vyhráno: Jak funguje psychoterapie

Využívejte celý web.

Předplatné