Den blbec

Zastavit se a uvědomit si, že mi zrovna není dobře, ale dobrým řešením určitě je.

• Můžete si uvědomit, že máte za sebou náročné dny. Že třeba zrovna rozvíjíte svůj projekt a ne vše jde snadno. Najednou vám dojde, že je to normální, a nemusíte na sebe tolik tlačit. Ne vždy vše musí jít jako po másle a jsou období, kdy se daří méně.
• Nebo si znova připomenete, že vaše děti jsou miláčci – a zároveň vyžadují hodně pozornosti a energie. Je potom pochopitelné, že ve dnech, kdy vy moc energie nemáte, toho na vás je moc.
• Taky vám dojde, že jste nespali tolik, co potřebujete. A že vás vlastně frustruje víc věcí, které momentálně nemůžete změnit. Najednou vám chybí ten pozitivní přístup k celé situaci a spíš vám to právě jde pěkně na nervy.

V takových dnech, kdy na vás obrazně řečeno může padat tíha celého světa, velmi pomáhá zastavit se a uvědomit si, jak se zrovna teď cítím, co prožívám, a pojmenovat všechny věci, zážitky a okolnosti, které mě do tohoto stavu přivedly.

Sama vím, že jen toto pomůže: vzít si odstup a uvědomit si, že zrovna posledních pár dnů nebylo lehkých. Najednou můžete být schopni to i vyjádřit směrem k druhým a říct, že máte den blbec.

V tomto momentu už to určitě nebudete říkat se stažením v krku a úzkostným výrazem. A dost možná vám druhý řekne něco podobného nebo odvětí, že to taky velmi dobře zná. Třeba se tomu nakonec i společně zasmějete. Anebo si zanadáváte na to, jak je to někdy těžké.

Stav přehlcení

O těchto stavech a o tom, jak s nimi pracovat, píše také americký psycholog a terapeut Peter Levine, který se zabývá léčením traumatu. Nemyslím si, že máte přímo trauma, pokud prožíváte výše popsané, a není teď ani mým cílem psát o traumatu. Chci ale sdílet některé myšlenky, které mi přijdou velmi zajímavé a které mohou pomoci, když máme náročný den.

Levine popisuje trauma jako stav přehlcení, po kterém se stane, že se automaticky „vypneme“. Proč se nám to ale děje i teď v přítomnosti? Děje se to proto, že jsme se dotkli nějaké situace, která nám připomněla jinou náročnou situaci z naší minulosti.

Může se právě jednat i „jen“ o to, že v náročných dnech na sebe moc tlačíme a někde v minulosti jsme se nenaučili být k sobě vlídní, možná jsme slýchali věty typu musíš ještě přidat.

Třeba to ani nebyly věty, jen z chování našeho okolí jsme přijali pohled, že city, únava, neúspěch k životu nepatří, a když se nám to zrovna děje, neumíme s tím zacházet. Příkladů může být samozřejmě více a mohou jít hlouběji do našeho mechanismu fungování.

Přehlcení vede k tomu, že zamrzneme, vypneme se a tím se oddělíme od našich bolestivých vzpomínek, zkušeností. Nejsme v ten moment vůbec přítomní. Dotýkáme se nějakého našeho starého vzorce, který právě nechceme vnímat, a proto se cítíme například zmatení, dezorientovaní, nedokážeme si uvědomit, co vlastně právě prožíváme.

Zpátky do přítomnosti

Tíha, o které jsem psala na začátku, je stav, kdy nejsme v přítomnosti. Kdy jedeme pod vlivem nějakého našeho autopilota a ani vlastně nevíme, co se s námi děje, až do momentu, než se zastavíme a zreflektujeme to.

Levine se ve své práci s takovými stavy zaměřuje na tělo. Když vnímáme nějakou hrozbu, naše tělo má tendenci použít obvyklou reakci, kterou si ani neuvědomujeme. Cítíme se vypnutí, ale přitom se toho v nás zrovna strašně moc děje a my to držíme v sobě a ani o tom nevíme. Tuhnou nám například ramena, máme ztuhlý krk, dýcháme velmi mělce.

Tím se oddělujeme od naší tělesné zkušenosti, ztrácíme kontakt s naším tělem, s přítomným prožíváním. Ztrácíme energii, vitalitu a kapacitu být v přítomnosti. Levine vidí jako jednu z cest hledat v našem těle nové zkušenosti, které jsou jiné než zahlcení a z něj pravděpodobně pramenící pocit bezmoci.

Nechci to dramatizovat a srovnávat dny, kdy je nám těžko, s traumatickými událostmi. Přesto vnímám ze své zkušenosti i ze zkušenosti svých klientů, že mechanismus tam bude podobný, a proto se při práci s takovými jemnějšími „problémy“ můžeme inspirovat. Tíha, kterou někdy zažíváme, pocit, že jsem pod dekou, je vlastně takové „vypnutí“.

V ten moment můžeme mít dojem, že to nikdy neskončí. Skončí. Můžeme si právě jen uvědomit a pojmenovat, co prožíváme. A také se inspirovat výše zmíněnými myšlenkami a napojit se na svoje tělo.

• Vím, že pro někoho je mindfulness a jóga denní chléb a umí pracovat s dechem. Pro někoho je ale zaměření se na svůj dech velmi těžké a nechápe, jak je to vlastně myšleno. Chce to trénink a úplně stačí, když si svého dechu jen budete všímat. Kde nadechuji a kde proudí dech v mém těle, kde se moje tělo zvedá a jak vydechuji.
• Můžete si také všímat svých tělesných prožitků, a když něco zaujme vaši pozornost, tak u toho zůstat. Všímám si staženého žaludku? Jen si tento vjem uvědomím a zaměřuji se na to. Cítím ztuhlá ramena? Už jen tímto vědomím se něco změní a pravděpodobně je povolím.

Tělo může být velkým zdrojem naší podpory, zdrojem, který nám pomáhá se cítit více bezpečně a jistě. Když s ním (a potažmo se svými emocemi, myšlenkami) budeme pracovat, budou se objevovat vjemy příjemnější, uvolněnější, které postupně vyváží to těžké a náročné.

Ve dnech, kdy máme dojem, že na nás vše padá, nejsme určitě v kontaktu s vlastním tělem. Když k němu ale přivedeme pozornost, může nám dát cenné informace a my můžeme experimentovat s tím, jak třeba svoje ramena uvolnit, jak se můžeme cítit ve svém těle pohodlněji.

Najednou se cítím lehčeji, všímám si, že tíha už nemá takovou sílu a že nejsem už pod dekou. Jsou to okamžiky, kdy si najednou všimnu, že se usmívám, že vnímám, co je kolem mě. Všimnu si sněhového poprašku za oknem, krásných očí mé dcery a i určitého klidu v sobě.