Dělám, co můžu
Uvnitř nejsme stejní. Máme jiné psychické ustrojení, zdroje, možnosti.
Máte někdy pocit, že jiným lidem se dějí podstatně horší věci, a zvládají je lépe? Vyčítáte si, že vaše reakce jsou přehnané, dlouho se nedokážete vzpamatovat, zatímco druzí jdou vesele dál? Nejste sami. Často slýchám od klientů věty jako: „Mám v životě všechno, co jsem chtěl, neřeším žádné těžké a náročné záležitosti, nemám vůbec žádný důvod, abych se cítil mizerně.“ Podobné uvažování má dvě úskalí – nijak nám nepomáhá a mnohdy vůbec neodráží realitu.
Tyto soudy o sobě předpokládají, jako bychom „uvnitř“ byli všichni stejní. Ale nejsme. Každý máme svou specifickou „výbavu“ k tomu vypořádávat se se záležitostmi, které nám život přináší. Naše nervová soustava nemusí být ihned zhodnocena jako slabší. Může být citlivější pro přijímání a vstřebávání vnějších podnětů, které k nám přichází.
Stále je v nás hluboce zakořeněný pozůstatek z výchovy mileniálů a předchozích generací (který je stále předáván dál), kdy za silného a stabilního je považován ten, kterého nic nerozhodí, kdo nikdy nepláče, neprojevuje negativní emoce a nedává na sobě nic znát. Na emoční projevy, zejména na vyjádření smutku, vzteku, toho, že se nás něco dotklo nebo nás zasáhlo, je nahlíženo jako na projev „slabých nervů“.
Je proto důležité naučit se pracovat s tím, co máme k dispozici. Dívat se, jaké rekce jsou pro mě typické, když jsem pod zátěží, a porozumět jim. Bývá časté, že současné strategie, pomocí nichž se vyrovnáváme se stresem, pro nás již nejsou funkční. V minulosti plnily svůj účel efektivně, ale nyní mohou být spíše kontraproduktivní. Nebo je můžeme užívat příliš rigidně, což nám brání ve flexibilním přístupu k našim nynějším obtížím.
Aktuální zdroje
Významnou roli v tom, jakým způsobem se budeme vyrovnávat se zátěží, má naše historie a momentální zdroje. Představme si třicetiletou Naďu, které před třemi lety náhle zemřel bratr. Následně řešila starost o nemocnou matku, která vyžadovala stále intenzivnější péči. Kvůli restrukturalizaci ji propustili z práce – sice s pěkným odstupným, ale musela si hledat nové zaměstnání. S partnerem procházeli vleklou krizí. Neměla sílu ani na své milované plavání. Nyní se její životní situace uklidnila, stále však není spokojená a šťastná, přestože se momentálně v jejím životě „nic neděje“.
Pak si představme třicetiletou Simonu. V posledních třech letech prožívá nejlepší roky svého života. Potkala skvělého partnera, zasnoubili se a nyní chystají svatbu. Procestovali spolu kus světa a nasbírali krásné zážitky. Její práce ji naplňuje, realizuje se v ní, což nese výsledky v podobě povýšení. Má naplňující rodinné a přátelské vztahy a čas na své záliby. Je zřejmé, že Simona bude mít momentálně větší kapacitu pro vyrovnávání se s případným stresem než Naďa.
Je zkrátka důležité brát zřetel na náš životní kontext a historii. Nenabádám vás svádět všechno na skutečnost, že jste to poslední dobou měli těžké a potýkali jste se s jednou náročnou situací za druhou – avšak i to má svůj význam. Říct si, že poslední dobou to stálo za starou bačkoru, může být osvobozující, opět je ale důležitá míra. Přínosné bývá skrze laskavost a citlivost k sobě samému nahlédnout, že naše energie a kapacita pro udržení si dobré mysli a naděje jsou nyní vlivem prožitého oslabeny. Zrovna tak naše mentální kapacita není bezedná.
Zásadní pak je zaměřovat pozornost na to, co prospívá a pomáhá nám. Čím my sami můžeme podpořit, jak danou situací projdeme. To je totiž oblast, kterou můžeme ovlivnit a kterou máme zcela ve svých rukou. Na přístup druhých lidí k jejich problémům se vyplácí nahlížet spíše jako na inspiraci, nikoliv jako na zdroj našich pocitů méněcennosti. Srovnáváním totiž často srážíme sami sebe.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..