Dary nepohodlí

Nedávno psal Petr Třešňák v Respektu o tom, jak v zajetí civilizace ztrácíme schopnost interocepce neboli schopnost zakoušet svoje vlastní tělo zevnitř a vnímat podněty a informace, které z něj přichází. Zkuste to ostatně sami. Co se zrovna teď děje ve vašem břiše? Nebo ve vašem pravém chodidle? Dovedete do něj zaměřit pozornost?

Třešňák vzpomíná oblíbenou metaforu evolučních biologů. Ti popisují lidi jako druh, který žil většinu své historie životním stylem lovců a sběračů. A kdyby celá historie lidstva trvala jeden 24 hodin dlouhý den, narození Krista by nastalo teprve 14 minut před půlnocí (alespoň podle Tima Urbana) a města a technologie by vznikly pouhé dvě minuty před půlnocí. Celí jsme „nadesignovaní“ k tomu být venku, přežívat v divočině a obstarávat potravu. Naši předkové a lidé žijící blíž k tomuto životnímu stylu mají s vnímáním vlastního těla pravděpodobně mnohem menší problémy než ti z nás, kdo žijí ve městech a pracují celé dny u počítačů. Protože signály těla k životu potřebují.

A tohle bylo jedno ze zajímavých poznání v Laponsku. Jít jeden kilometr hodinu kvůli tomu, jak obtížné bylo hledat cestu, moknout, skákat přes ledové řeky po kamenech – znamenalo to používat úplně jiné části mysli, než jaké jsou běžně ve městě potřeba. Dělat věci, které většina z nás naposledy dělala v osmi letech (tím myslím to dobrodružné skákání po kamenech přes rybník, v případě nouze z gauče na křeslo, když „zem je láva“). A napojit se v sobě v té pusté krajině na jakousi prastarou tělovou moudrost – mnohem starší, než je jednotlivec sám. Protože takhle opatrně hledali v obtížném terénu cestu před tisíci i deseti tisíci lety všichni ti předci, jejichž geny jsme zdědili.

Návrat domů z krajiny sobů a lišejníků byl extrémně zvláštní. Najednou šlo vidět ve vší své bizarnosti, jak podivným a tělu nepřirozeným způsobem většinou žijeme. Jak tělo vlastně není vůbec stavěné k tomu, aby celý den jen v pohodlí a bez překážek sedělo a přemýšlelo. O pohyb a pobyt venku si říkalo samo.

Nepohodlí nás napojuje na vlastní tělo a posiluje důvěru v něj

Prvním zásadním darem výletu do nepohodlí tak může být znovunavázání kontaktu se svým vlastním tělem, které na nás běžně musí křičet hlasitými signály, abychom ho vůbec začali vnímat. Není třeba rovnou cestovat do Laponska, stačí s tělem nějak pracovat – hýbat se, být venku, zmoknout, vlézt do vody, naštípat dříví. To všechno s sebou nese tělové zážitky odlišné od těch, které nám nabídne den v kanceláři.

Lidi, kteří rádi chodí po horách nebo tráví dovolené trochu nepohodlně, taky říkají: „Ne že bych tam v dešti a zimě nenadával jako křeček. Ale když se vrátím domů, připadám si tak nějak zoceleně a drsně. Víc si vážím třeba vlastní postele nebo toho, že si uvařím oběd v normální kuchyni.“ Nejde tedy jen o kontakt s vlastním tělem, ale taky o větší důvěru v ně. O pocit, že tělo leccos zvládne. Přeskočí kámen, přenese nás přes hory.

Obojí je pro spokojený život mnohem klíčovější, než by se zdálo. Napojuje nás to na sebe samotné a dostává nás to do vlastního centra. Dělá nás to sebevědomějšími a klidnějšími. Díky dobrému kontaktu s tělem se můžeme mnohem lépe napojit na vnímání svých vlastních potřeb – a všímat si jich a starat se o ně je možná to nejlepší, co můžeme udělat, ať se máme v životě dobře a ať máme sami k sobě dobrý vztah. Právě u těla začíná naše schopnost být si vědomi sami sebe, svého já a své identity.

Existuje dokonce trochu kontroverzní psychoterapeutický přístup, a to terapie divočinou. Praktikuje se hlavně v Americe, docela úspěšně třeba s dospívajícími lidmi. Terapeut s klienty tráví čas venku, v různou měrou náročných podmínkách. Dá se předpokládat, že wilderness therapy funguje zčásti i na zmíněných principech.

A víme ostatně, že hýbat se a používat tělo k jiným věcem než k sezení je pro nás prospěšné i na biologické úrovni, a nejen co se týče kostí, kloubů a svalů, ale taky nervů a chemických pochodů v těle. Na podobné poznání nás navádí výzkumy týkající se třeba neurodegenerativních chorob. Zdá se, že kromě tréninku mozku, dobrých vztahů a dobré stravy může proti demenci pomáhat taky obyčejná fyzická práce. Tedy také způsob využívání těla, který je mnohem bližší tomu, jak jsme jako druh vznikli.

Vyzkoušet si nekomfort znamená dlouhodobě vydržet víc

Co nám většinou nejvíc vadí na dětech, které bychom označili jako rozmazlené? Nejspíš to, že dělají problém z každé prkotiny. Rodiče jim neumožnili zažívat drobná nepohodlí a malé frustrace, aby se naučili v takových situacích regulovat svoje vlastní emoce, a tak komfortní zóna takových dětí zůstala extrémně malá.

Na příkladu dětí je dobře vidět celý princip fungování komfortní zóny. Řečeno trochu kruhem: čím více se jí držíme, tím více se jí držíme.

Když se nikdy nedostaneme do nepohodlí, ať už fyzického, nebo emočního, rozhodí náš duševní klid každá maličkost. Naopak kdo denně v zimě skáče do jezera, tomu není zima, ani když všichni kolem mrznou. Kdo si vyzkoušel nouzové stanování ve sněhu, uletělo mu letadlo nebo ho potkal medvěd, toho s menší pravděpodobností rozhodí, že si na služební cestu nezabalil zubní kartáček nebo že partner pokazil večeři. Z dlouhodobého hlediska je tak výprava do nepohody výhodná, protože nám umožní ve výsledku udržet vnitřní pohodu mnohem častěji a dlouhodoběji.

Diskomfort navíc zajímavým způsobem usnadňuje cestu k disciplíně. Cvičit je nepohodlné, ale čím častěji se člověku podaří nechuť překonat, tím snazší je to příště a znovu. Pro mnoho z nás je prostě ohromně těžké začít a nějaký návyk „utáhnout na morál“ jen tím, že se rozhodneme. V takovém případě ještě můžeme zkusit obejít svoji vlastní nedisciplinovanost tím, že si naordinujeme výpravu do nepohodlí. V chatě v horách se disciplína drží snáz, protože u spousty úkonů nemáte moc na výběr. Když si nenaštípete venku v zimě dříví, bude vám zima uvnitř. Dá se tedy vyzkoušet, jestli po návratu domů nebude nižší váš odpor prostě s nepříjemně vypadajícím úkolem začít (samozřejmě to musíme stihnout dřív, než se znovu usadíme, uvelebíme a zlenivíme ve svém známém a komfortním).

Nejspíš taky máte ve svém okolí člověka, kterého z komfortu vyvlekl život sám. Mojí laskavé učitelce francouzštiny je teď 93 let. Zažila koncentrační tábor, dodnes má popáleniny z hořícího vlaku, komunisté jí překazili sny o studiu na Sorbonně. Dnes říká: „V mém věku mít špatnou náladu, to je luxus.“

Dobrá, co když ale opustíme sníh a lesy a vrátíme otázku komfortu a nekomfortu do našich každodenních starostí? Třeba do komfortu v používání vlastního auta, domu nebo mikrovlnné trouby?

Když designér schválně nechává produkt nepohodlný

Designéři produktů a služeb se obvykle snaží o to, aby jejich řešení byla maximálně uživatelsky příjemná: aby měl uživatel co nejmenší překážky při využívání dané služby a aby mu to celé dalo co nejméně práce. Když navrhujete mixér, chcete, aby se dobře držel, byl bezpečný, měl potřebný výkon, moc nevrčel a nestál jmění. Webová stránka by zase měla být maximálně přehledná, ať na ní najdete vše potřebné v co nejkratším čase, nebloudíte, nejste zmatení, víte, kam máte klikat – a ať se vše rychle načítá.

I v designu ale existuje paradox, který odkazuje k naší potřebě trochy nepohodlí. Říká se mu IKEA efekt. IKEA rozhodně neusnadňuje uživateli službu na maximum. Když chcete skříň, nejjednodušší by bylo koupit ji hotovou. Nebo nechat pár mechaniků, ať vám ji dovezou domů a smontují. IKEA místo toho dodá zákazníkovi pár prkének, návod s kresleným panáčkem – a zákazníku, bojuj, jak umíš. Zdá se přitom, že právě toto přispělo k úspěchu téhle švédské firmy.

Protože si prostě víc vážíme toho, do čeho jsme vložili své úsilí a co jsme sami postavili, než toho, co za nás udělal někdo jiný. Někoho skládání prostě baví, užívá si ho jako Lego pro dospěláky. Stejně jako nás může bavit péct chleba, i když je jednodušší a po mnoha stránkách racionálnější ho koupit. Ale i když vám skládání IKEA nábytku vlastně vůbec nejde, třikrát tu skříň složíte opačně, jste frustrovaní a sakrujete, ve výsledku k tomu kousku nábytku máte bližší vztah. Protože jste tu zatracenou skříň prostě museli sami dát dohromady a protože jste to nakonec dokázali.

Snad i tohle je důvod, proč mají tak silný vztah ke svému autu majitelé vozidel, která slouží desítky let a mají každou chvíli nějaký vrtoch. Tuhle musíte dolévat olej, tamhle musíte zamykat u spolujezdce, do kopce fandíte motoru a z kopce brzdám. Taková auta mají často jména (to naše se mimochodem jmenuje Pan Úhoř, protože probíjí). A fandí jim všichni kamarádi hrdého majitele.

A za úvahu stojí i aspekt kognitivního tréninku a v důsledku opět kontaktu se sebou. Je pro nás skutečně dobré, aby v budoucnu všechny aplikace, domácí spotřebiče, naše auto nebo třeba i samotný dům nedaly skoro žádnou práci? (A teď samozřejmě nemířím k lidem, kteří fyzicky pracují a i v budoucnu budou pracovat běžně, ale spíš k těm digitálněji orientovaným z nás.)

Možná bychom si alespoň měli vybírat, v čem si život zjednodušíme. Pro někoho opravdu dává smysl, ať auto dělá co nejvíce věcí za něj jako řidiče. Pokud jsem slabší řidič a potřebuji si jízdu usnadnit a tím zbezpečnit, nebo jsem naopak obchodní zástupce a v autě trávím velkou část života, dává smysl, ať se při řízení co nejmíň zatěžuji. Ať za mě vozidlo hlídá pruhy, mikrospánky, ať samo řadí, ať signalizuje. Pokud nesnáším uklízení, ať za mě myje nádobí myčka a po dlažbě jezdí robotický vysavač. Internetové bankovnictví ať funguje opravdu hladce, přehledně a je přístupné i počítačově málo zběhlému člověku.

Je ale otázka, když odjedeme na víkend na chatu, jestli nám část návratu k sobě samému a k vnitřnímu klidu nakonec kromě odpočinku v lese nedá taky nutnost místo sezení naštípat dříví, zapálit oheň a umýt talíře. Má tedy smysl zvážit, v jakých oblastech svého života chci využít možností civilizace a ubrat ze svého života to, co mě netěší a vysává, a kde si naopak nechat nějakou svoji vlastní a třeba i fyzickou práci – ovšem takovou, která mě přitom třeba trochu těší.

Jak se vydat do nepohodlí tak, ať mi to pomůže?

Na závěr je potřeba říct, že aby byla výprava do nepohody k něčemu dobrá, měla by mít taky nějaké parametry. O třech základních píše Stephen Guise, autor knihy Mini Habits:

1. Bezpečí. Většinou jsme schopní posoudit, jestli je něco jen nepohodlné, nebo prostě nebezpečné. Jestli je náš strach daný tisícem výmluv, proč se něčemu vyhnout, anebo jestli je to opravdový moudrý strach, který říká: Nechoď tam, ublížíš si. Bezpečí taky může znamenat, že ta výprava do nepohody nebude nijak velká. Může to znamenat teď vstát a udělat jeden dřep. Nebo si postavit stan na vlastní zahradě.
2. Zopakovatelnost. Protože strach nebo jiné nepohodlí bývá nejsilnější ještě předtím, než něco zkusíme. První pokus bývá nejtěžší, s každým dalším je nám líp a líp. V psychologii se tomu říká princip expozice.
3. Přínos. Ať víte, proč zrovna vy zrovna tohle děláte. Bez vnímaného smyslu to půjde těžko, ať je vaší výpravou do nepohody tělocvična, networkovací setkání nebo Laponsko.

A samozřejmě platí, že toho všeho nesmí být příliš. Věřím, že po výpadu mimo pohodlí se do něj máme zase vrátit a že ten výpad nemá být přespříliš daleko. Taky jsou v životě období, kdy potřebujeme svůj komfort nejprve vůbec najít. Anebo kdy vůbec není na místě mít na sebe podobný nárok, protože být v pohodlí a bezpečí je přesně to, co zrovna ze všeho nejvíc potřebujeme.

Trochu jiný pohled na komfort nám ale může pomoci zařídit si život trochu jinak. Tak ať spíš než co nejpohodlnější je co nejspokojenější a nejnaplněnější.