Dárek pro duši

Málokdo vyrůstá v tak harmonickém prostředí lásky a rovnováhy ve svém okolí, aby se jednoduchý princip přijímání a dávání nezamotal a nezkomplikoval. Zkušenosti s dáváním a přijímáním se promítají do každodenních kontaktů, do rodinných a partnerských vztahů a jsou spojeny s řadou motivů a pocitů. Pozorovat je můžeme i na doslovném dávání a přijímání dárků. Následující řádky platí většinou pro dávání a přijímání v širokém smyslu slova.

Na počátku je dítě vydáno do rukou a srdcí svých blízkých a potřebuje přijímat. Pokud je přijímání nějak narušeno, může se rozvinout stud a pocity viny, protože dítě zprávy o vnějším světě a rodičích zpracovává často jako zprávu o sobě. Pro dítě je méně ohrožující (alespoň v krátkodobé perspektivě) žít s pocitem, že je špatné, než že jsou nějak deficitní rodiče, protože pak by se nemohlo spolehnout na ochranu a lásku, kterou potřebuje.

V představách si tedy uchrání obraz matky/otce a samo se obviní – umožňuje to vydržet bezmoc, že nedostává, co potřebuje. Ve fantazii žije příběh, že kdyby bylo samo lepší (čili může to ovlivnit), lásku dostane, máma je dál dobrá. Pocity studu a viny se takto mohou v souvislosti s dáváním a přijímáním přehrávat po celý život znovu a znovu.

Dar jako zpráva

Každý známe někoho, kdo neumí přijímat hmotné, ale i ty emoční dárky – pochvaly, povzbuzení, projevy vděčnosti apod. Obdarování může spouštět dětské pocity a z takové pozice se nám může chtít uniknout. Podobné jsou fantazie a obavy z toho, že darující se snaží dárkem manipulovat a ovládat (což někdy nejsou bohužel jen fantazie, ale realita – jak vtipně řekl Woody Allen: To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou).

K dávání je třeba svoboda. Vždy bychom měli mít na paměti, že nikdo nemá povinnost jakýkoli náš dárek přijímat, natož být za něj vděčný.

Darování dárku se váže k otázce hodnoty. Dárky jsou symbolem, který komunikujeme. Přemýšlíme‑li o tom, co komu dáme, zvažujeme sdělení, které dotyčnému předáme, jakou hodnotu pro nás má. Nemyslím jen tu nejprimitivnější logiku – dražší dárek, vyšší hodnota člověka pro nás, ale každý dárek má určitou emoční sílu: jak koresponduje s tím, co má obdarovaný rád, kolik jsem do dárku investoval výběrem, časem apod., zda dárek vyjadřuje něco z našeho vztahu, zda rozvíjí vzpomínky či představivost, prostě co dárek dá duši.

Nevhodný dárek může narušit vztahovou rovnováhu, pokud dáváme dar vnímaný jako něco, co ruší určitou rovnocennost obou lidí. Dárek může vyvolat otazníky, pokud je jeho přijetí spojeno se zklamáním, protože jsme doufali, že máme pro druhého větší hodnotu. Příliš významné obdarování může naopak přinést rozpaky, stud, představy o očekávání dárce vůči nám, zda si nás chce zavázat, koupit, udobřit či ukázat svoji nadřazenost a moc. Je řada motivů, proč dárky (hmotné i ty emoční) dávat.

Odvrácená strana darů

Zdravým znakem dávání by mohla být empatie, která mi napoví, co druhého potěší a zda dávám bez očekávání, že dostanu hned něco zpět. K dávání je třeba svoboda. Vždy bychom měli mít na paměti, že nikdo nemá povinnost jakýkoli náš dárek přijímat, natož být za něj vděčný. K darování by nás neměla vést jen očekávání a naše potřeby. Pokud dárek neumožňuje odmítnutí či pouhé přijetí, není to dar v plném smyslu, ale minimálně vztahová výzva ke změně pozic, tah na šachovnici nebo v horším případě manipulace.

Očekávání vděčnosti a potvrzení našeho dobrého srdce, nápaditosti a ušlechtliých úmyslů se netýká jen partnerských vztahů a přátelství, ale je celkem často přítomno v rodinných vztazích, pokud nejsou rodiče naplněni ve své dospělé a partnerské roli a investují do svých dětí s nadějí, že od nich dostanou „vděčnost“ a budou tím naplněni. Jednou z nejhorších vět, které dítě může slyšet, je, že rodiče se kvůli němu „obětovali“.

Pokud své díte naučím dávat a dám mu svobodu, že mi nic nemusí vracet, povedl se úkol výchovy.

Takové oběti si dítě za normálních okolností nemůže přát, cítí nepřímou agresi s obětováním spojenou, pocit viny, závazku a povinnost (nikoliv svobodnou touhu) dávat a vracet. Nemůže jít ve vývoji vpřed, aby se z něj stala samostatná a milující bytost. Také dostává příklad, že stát se dospělým znamená nesvobodu, a nemůže získat správnou sebehodnotu, pokud ji jeho matka či otec nemají a nepředají.

Hodnotu nelze předat množstvím darů (dokonce ani emočních), ale konkrétním jednáním, postoji a zkušenostmi, kdy dítě vidí, jestli rodič jedná se sebehodnotou či bez ní. Nemá‑li rodič sebehodnotu, v určitím smyslu nemá co dát. Proto je často i při terapeutické práci s rodinou stejně důležité pracovat nejen s dětmi, které například svými emočními či behaviorálními problémy podávají zprávy o rodinném systému, ale hodně s rodiči.

Pokud své díte naučím dávat a dám mu svobodu, že mi nic nemusí vracet, povedl se úkol výchovy. To, co dítě dostalo a přijalo, pak může (a má) dávat dál svým dětem a lidem ve svém životě, symbolicky řečeno po proudu řeky života (pro jistotu doplňuji, že nemluvím proti péči o rodiče ve stáří apod, ale o emočním sycení rodičů v době jejich síly).

Umění přijímat

Někdo nemá tolik problémů s dáváním, dává přiměřeně, svobodně a laskavě, ale potíže jsou v oblasti přijímání. I zde by šly hledat paralely se vzory z dětství a základními vztahovými zkušenostmi. Přijetí čehokoli do sebe, do svého světa i života znamená, že otevřu pomyslnou bránu své duše a pustím k sobě pocit, myšlenku, věc či člověka. Hodně záleží na tom, jak je nastaven „vnitřní program přijímání“, zda se dovnitř nevpouštějí hlavně negativní věci, toxické myšlenky a přesvědčení nebo zda mohu (ano, doslova, zda je to emočně legální) připustit k sobě něco pozitivního, zda tomu uvěřím, zda si to přivlastním a uchovám a stavím na tom.

Abych mohl přijímat, musím k tomu mít vnitřní povolení (jinak se budu cítit zahanbený či provinilý, budu mít tendenci dárek vracet či ho hned vynahradit zpět), musím mít v sobě prostor a důvěru vůči dávajícímu, nesmím mít přehnaný strach z blízkosti, která může darováním a kontaktem s druhým vzniknout a potřebuji vědět, že smím být v pozici obdarovaného.

Někdy je třeba přijmout i to, že nyní nemohu dávat, někdy že se musím brzdit v dávání nebo že nemám v sobě dostatečně velký prostor na přijímání druhých s jejich podivnými vlastnostmi.

Rovnocenné vztahy nemusí znamenat, že máme vše 50:50 a jakýkoli nepoměr hned vykompenzuji, ale že akceptuji, že někdy potřebuji přijímat. Lásku, svůj čas, peníze či cokoli mohu vracet zase jiným lidem, třeba také až tehdy, kdy se posilním, duševně se posunu a uzraju. Ten vyrovaný poměr mezi dáváním a přijímáním může existovat v celkovém poměru já a svět – možná vůči někomu budu spíše dávajícím a vůči někomu spíše přijímajícím, obě role jsou důležité.

Někdy je třeba přijmout i to, že nyní nemohu dávat, někdy že se musím brzdit v dávání nebo že nemám v sobě dostatečně velký prostor na přijímání druhých s jejich podivnými vlastnostmi. Učíme se pouštět (čili odevz‑dávat) představy o ideálním světě i ideálním já, přijímat omezenost svou i druhých, dovolit druhým nás obdarovávat a být vděčni. Můžeme říkat „děkuji za to, že…“ i to těžší „děkuji, i když…“, pokud nemáme to, co jsme chtěli dostat.

Vyčistí‑li se cesty, kudy můžeme přijímat dobré emoční i hmotné dárky a inspirativní lidi i události, cesty, kterými můžeme dávat a předávat své originální životní zkušenosti a určité poselství a naučíme‑li se aspoň trochu odevzdávat a pouštět své představy i je naplňovat, zakusíme snad větší vnitřní svobodu a možná se dotkneme známého paradoxu, že nejvíc dostáváme tehdy, když dáváme.