Dárek na cestu

Člověk si nikdy nemůže být úplně jistý, co mají filozofové na mysli svými záhadnými pojmy, ale řekl bych, že uvlastnit se a ustředit se znamená převzít autorství svého života, zpřítomnit se a stát se autentickým. Na cestě duše si dovedu představit tři brány přesně s těmito nápisy. S uvlastněním a ustředěním jde ruku v ruce poznání našeho středu a toho, co nám je vlastní. Východiska pro sebepoznání mohou být různá, na cestě duše ale věřím, že tímto výchozím bodem je určitá bázeň před otázkou: „Kdo vlastně jsem?“ „Co je zač ta hmota, kterou nazývám sebou samým?“ To abychom se zeptali zemitěji. Je to uznání, že ty nejhlubší příkopy nejsou Mariánské, nejdivočejší hory nejsou Skalisté a nejpestřejší pralesy amazonské, ale čistě člověčí.

Na cestě duše potkáváme stále novou krajinu a jako na každé cestě, ze které si chcete odvážet co nejvíce zážitků a vzpomínek, i zde je namístě jít s otevřenýma očima. Jistě, může to znamenat vyzkoušet zítra nový pokrm z thajské kuchyně, ale spíše mám na mysli schopnost dovolit, aby se nás vnitřně dotkly události, které nás potkají. Aby nějak pozměnily náš kurz. Aby se do nás lidská slova zapsala, aby se do nás činy druhých vryly a události zanechaly svoji stopu.

To nemusí znamenat, že až mě příště něco zasáhne, vyjdu z toho proměněný skrz naskrz a navždy. S přáteli někdy uvažujeme, že to většinou není tak, že bychom zažili jeden přelomový okamžik, který by navždy změnil, jak žijeme. Spíše postupně zažíváme drobné transformující zážitky, které do sebe integrujeme, a ty nás proměňují podobně jako kapky v jeskyních tvarují krápníky. Pomalu, ale do krásy.

Cestou duše

V nápisu Jít cestou duše slovo „duše“ napovídá, že tu mimo jiné mluvíme i o spirituální stránce lidské existence. A tím nemám na mysli nutně modlitbu nebo účast na bohoslužbách. Spirituální je každý okamžik vděčnosti, pohled na obzor, který si vychutnávám plnými doušky, a chvíle hlubokého porozumění s přáteli. Spirituální rozměr má každá chvíle, kde se moje Já vztahuje k Ty. A na tom, jak se k Ty vztáhnu, závisí, zda to bude spiritualita, která duši pozvedá, nebo ubíjí. Nejde o to, aby spiritualita byla středobodem našeho života. To vůbec ne. Spíše aby se prolínala všemi ostatními body, aby, jak se říká, nebyl už duchovní život a běžný život, ale pouze život.

Možná vůbec nejtěžší na cestě duše je nezapomenout po ní jít. Nezapomenout na postoj růstu k tomu, co nás potkává, nezapomenout se zastavit v běhu dne na kus vděčnosti, nezapomenout být otevřený vůči doteku toho, co mě právě potkalo.

Na cestu duše se vydávám proto, abych se naučil chodit, abych věděl, jak umně klást nohu před nohu, jak zlehka došlapovat a jak s elegancí prošoupat podrážky. Kvůli čemu vlastně? Aby se mi nakonec šlo pohodlně? Nebo aby otřesy země od mých kroků byly co nejhebčí? Nebo kvůli chůzi samotné? Kdybych měl odpověď pro někoho jiného, než jsem já, rychle zapomenu, že psychologové rádi nechávají lidi přicházet si na věci osobně, a ochotně přispěchám s pravdou. Jenže ta je, tuším, jako diamant… A já mohu zachytit odraz jen jedné její plochy v jeden čas.

Tak šťastnou cestu!