Dar uvnitř duše

Vlastně není divu, že si Míša příliš nevěří. Jak by mohla, když sebevědomí, které se v našem životě utváří, je do velké míry odrazem mínění nejbližších lidí. Všichni nějak tušíme, že zkušenosti raného dětství, dětských kolektivů, hodnocení vrstevníků, učitelů, trenérů a dalších lidí z našeho okolí je nedílnou součástí toho, jak o sobě smýšlíme my sami.

Uvěřit sami sobě

Jak to v dospělosti můžeme změnit? V prvním kroku je velmi důležité uvědomění, kde má naše tvrdé hodnocení kořeny a čím je dodnes podporováno. Porozumět, s čím vším se introjekty, pevně ukotvené uvnitř naší duše, vlastně pojí. Míša možná začne postupně vnímat, že maminka jí dělala dětství dost těžké. Nejspíš to nebyl její záměr, přesto zanechala v Míše těžké pochybnosti o tom, jak dobrým dítětem a člověkem vlastně je.

Míša si možná začne uvědomovat svůj vztek. Svoje zranění, křivdu, naštvání, zlobu. Stejně tak lítost. A třeba, rozhodně by to bylo i mým terapeutickým přáním, přijde i soucit se sebou a se svým příběhem. S příkořím, které na ní bylo napácháno ještě dřív, než si to vůbec mohla uvědomit. V dětských letech musela matčina tvrzení přijmout, aby měla alespoň nějaký životní kompas. Teď však má výsostné právo je zpochybnit, znevážit, odložit. Utvořit si svůj vlastní kompas se soucitem a laskavostí k sobě.

Když mluví o sobě, nejde Míša daleko pro tvrdá slova. To já selhávám. To já jsem neschopná. Všechno zkazím. Nevím, jak být lepší. Jak mluvit chytře. To já… A možná jde jen o slovíčkaření, ale i způsob, jak o sobě mluví, může být něco, co u sebe Míša začne měnit: Maminka nevěděla, jak mě povzbudit, docenit. Nikdo mě to neučil. To ale neznamená, že žádnou cenu nemám. Možná jsem jenom potkala zlé lidi a těžko se mi věřilo těm dobrým. Možná mám v sobě stále velký strach uvěřit. Už ani nevidím, co můžu pro někoho znamenat. Nevěřím, že by mě mohl mít někdo rád. To ale neznamená, že to je skutečnost…

Míša přebudovává svůj vnitřní svět, který byl složený z jistojistých pravd. A taková tvrzení v sobě máme všichni. Přijali jsme některé pohledy a názory ze slov i neverbálních vyjádření ostatních. Vybudovali jsme si přesvědčení, že jsme dobří, krásní, hodnotní…, anebo ne. Nějak jsme k sobě přistoupili a dost možná podobně, jako k nám přistupovali naši nejbližší – rodiče, prarodiče, mentoři, učitelé, spolužáci.

V případě pohledu vlídného, laskavého, povzbudivého nebo přijímajícího to žádná obtíž není. Naopak: je to celoživotní trumf. Tento přístup k sobě nám pomáhá jako supersíla. Když ji ale v sobě nemáme, naše životní cesta je těžší. Není to beznadějné, ale je to daleko náročnější, někdy bolestnější. Má však smysl zkoušet otevírat oči a vlastně i duši, pokud cítíme, jak nás zvnitřněná přesvědčení táhnou ke dnu a drží daleko od druhých a od života.

Skryté dary

Míša se ukotvila v bolestném přesvědčení, že je k ničemu. Její dovedností je „nepřekážet“. Nedělat starosti, problémy, druhé potěšit. Ideálně když si jí nikdo moc nevšimne, aby ji neodsoudil. A teď můj pohled. Míša je krásná žena, která toho mnoho ví, ráda čte. Má znalosti, jaké jen málokdo z mého okolí předčí. Je laskavá, vtipná, empatická. Pečující. Má na mysli dobro druhých, dokáže naslouchat, přijímat, pomoci slovem. Je klidná, má nezdolnou víru v druhé lidi. Neodsuzuje. Dokáže dodávat naději. Je trpělivá, soucitná. Myslím, že má nadání být tu pro druhé. Darovat sebe.

Míša má dar: dar laskavosti. Možná ho teď nevidí, věřím však, že jej ve správnou chvíli zahlédne, protože prozřít chce. A prozření je to velké. Musíme opustit něco, co v nás bylo mnoho let, na čem jsme stavěli další své kontakty, zkušenosti, prožitky. Tak velkou změnu potřebujeme zkoušet a testovat, nejlépe v bezpečném prostředí. Ve vztahu, kterému věříme. A možná vztah terapeutický či skupinově zkušenostní může být ten správný prostor, kde „přebudovávat“.

Změně se ale můžeme otevřít i v každodenním životě. Potřebujeme zažít, že můžeme uvěřit něčemu novému, třeba i zdánlivě „lacině lichotivému“, co nám ještě nikdy nikdo neřekl. Nebo řekl, ale my jsme odmítli uvěřit, že to může být skutečné. Třeba si i vy vybavíte situace, kdy shazujete lichocení. Kdy odmítáte přijetí. Kdy namísto vstřebání komplimentu do svého vnitřního světa raději mávnete rukou: „No, nejspíš asi něco potřebuje, že je ke mně takhle milý…“

Ano, je možné, že lichotník od vás něco potřebuje. Stejně pravděpodobné ale je, že dokázal zachytit něco kouzelného a dobrého ve vás, co máte. Nepochybuji, že něco takového ve vás je. Třeba to, že nasloucháte, přijímáte, umíte věci odlehčit. Že jste oporou, umíte povzbudit – svým rozhledem, znalostmi, pečlivostí, trpělivostí, lehkostí, zodpovědností, spontánností. Bude tam něco, co je váš dar. A to, že jej někdo (byť důležitý) v minulosti nedocenil, neznamená, že tam není.

Tímto článkem bych vás chtěla povzbudit k odvážnému kroku. K objevování. K otevření se světu a lidem – jiným než těm, kteří vám třeba i ublížili. Chtěla bych předat kapku důvěry v druhé, kterým nemusí být snadné uvěřit, zvlášť po bolavých zkušenostech. Chtěla bych vdechnout trochu naděje, že je možné zahlédnout v sobě něco jiného, než vidíme skrze špatné vzpomínky.

Míša je na cestě stejně jako my všichni. Na cestě k sebepoznání, objevení svých hezkých stránek. A že je máme všichni. Bezpochyby. Nechci říct, že by nebyly dříve vidět, jen pro někoho možná neviditelné byly. A stejně tak pro nějakého člověka to mohou být ty nejúžasnější charakteristiky, drobnosti i velikosti, které ve vás zahlédne.

Takže, jaký je váš dar?