Co za mnou zůstává

Zůstaneme‑li u obrazu cesty, je vždycky dobré se ptát, kam chceme směřovat a také co či kdo nám v tom může pomoci:

• Jakými lidmi se chci obklopit?
• Jaké jsou mé hodnoty, za které se dokážu postavit, a z čeho naopak můžu slevit?
• Byl jsem v podobné situaci již dříve?
• Byl v ní někdo, kdo by mě mohl na mé cestě inspirovat?

Klást si takové otázky znamená hledat odpovědi o sobě i o světě. Skrze sebe poznáváme svět, tvoříme si žebříček hodnot a uplatňujeme svoji svobodnou vůli. Pokud jednáme podle přání a představ druhých, nežijeme to, k čemu jsme stvořeni, a svět se nám jeví ve zcela jiné podobě, než když žijeme podle svého nejlepšího přesvědčení.

To, že se staráme i sami o sebe, v žádném případě neznamená, že zanedbáváme jiné lidi. Většinou jsme se naučili vidět pouze dvě možnosti: nutím druhého, aby dělal to, co považuji za správné, nebo naopak nutím sebe dělat to, co ode mě ostatní očekávají.

Ve skutečnosti potřebuji a mohu mít vztah sám se sebou i s druhými. Na cestě k lidem nemusím obejít cestu k sobě. A tak se můžeme ptát dál:

• Kam momentálně směřuji?
• Jak své hodnoty žiji právě teď?
• V čem jsem výjimečný a jak své nadání rozvíjím?

Nad podobnými otázkami je potřeba se zamýšlet opakovaně – při rozhodování, v rámci každodenní rekapitulace i během plánování příštích dnů. Jak se měníme, mění se i naše cíle, poupravují se naše hodnoty. Co pro nás bylo ještě před rokem přijatelné, už možná dnes nechceme. Stále musíme hledat odpovědi na otázky, které před nás každý den staví.

Bolesti navzdory

V životě přijdou těžké chvíle, kdy se radost zdá nepatřičná. Někdy je opravdu potřeba ponořit se do své bolesti a prožít ji. Chcete‑li ale jít dál, musí přijít chvíle, kdy se radost do vašeho života začne vracet. A vůbec nemusíte svoji bolest popřít – i s ní můžete začít studovat botaniku, číst životopisy, péct chleba nebo žasnout nad krásou přírody. Postupně tak zase dokážete lépe ovládat své myšlenky, svůj čas, vést naplněnější a kvalitnější život, a tím i lépe čelit novým překážkám na další cestě.

Gordon Livingston, americký lékař, který odešel sloužit do Vietnamu, aby později odsoudil válečné násilí a začal pracovat jako psychiatr, ve své knize Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý říká: „Plně zakusit smutek a absurditu života, a přesto si najít důvody, proč pokračovat, je odvážný čin umožněný naší schopností milovat a smát se. Abychom dokázali snášet nejistotu, kterou pociťujeme tváří v tvář velkým existenčním otázkám, musíme kultivovat svoji schopnost radovat se z okamžiků štěstí.“

Lidé, kteří vyzařují klid, vyrovnanost a pohodu, nejsou rozhodně ti, kteří žádnou bolest nezažili nebo jdou životem od jedné zábavy ke druhé. Právě naopak. Jsou to často lidé, kteří prožili velké ztráty, ústrky i nespravedlnost. A přesto dokážou být s životem smíření, vnímat jeho krásu a projevovat vděčnost.

Vesmír nebyl stvořen k tomu, aby uspokojoval naše potřeby. Snažíme se eliminovat chaos hledáním jistot, aby byl náš život předvídatelný. Co ale dělat, když se všechny jistoty otřesou? Pak si možná uvědomíme, že naše štěstí nezávisí na tom, jak jsme schopni ovládnout vesmír, ale jak vnímáme každodenní zážitky. Naučíme‑li se vnímat radost a krásu života přes jeho tíhu, bolesti a ztráty, máme naději prožít bohatý život.

Sobě ani nikomu druhému neposloužíte, budete‑li si bolest, strach či věčnou nespokojenost pěstovat. Na druhou stranu to neznamená, že to vše popřete nebo budete žít v neustálé přetvářce. Veškerá bolest se stává vaší součástí a občas se přihlásí ke slovu. Stále znovu budete prožívat strach, zklamání, ztráty. Neměli byste ale připustit, aby tyto prožitky váš život zcela opanovaly, vzaly vám důvěru v sebe, ve vaše schopnosti.

Většině z nás pomáhá mít někoho blízkého, s kým se o své pocity můžeme podělit. Někdy si potřebujeme jen odpočinout nebo se soustředit na něco jiného. Velmi zblízka nyní zažíváme, jak léčivé je někomu pomoci. Socioložka Jiřina Šiklová v jednom ze svých posledních rozhovorů řekla: „Tam, kde se dá žít, se dá žít smysluplně a dobře. Nikdy není pravda, že by se nedalo dělat vůbec nic.“

Vztahování se k životu

Nemůžeme tedy chybovat, pokud půjdeme cestou poznání pravdy, vztahování se ke světu s otevřenou myslí i srdcem. Každý z nás může objevovat cestu pro něj nejlepší, určovanou nejen podmínkami, do kterých se narodil, vnější situací, ale především osobními schopnostmi, nadáním, vůlí a touhou.

Způsobů, jak se k životu vztahujeme, jak ho poznáváme, prožíváme a naplňujeme jeho smysl, je celá řada. Patří sem například:

• poznávání materiálního světa, péčí o tělo počínaje a vyděláváním peněz konče;
• vztahy, do kterých vstupujeme dobrovolně i méně dobrovolně;
• výchova dětí;
• vzdělávání;
• práce manuální, duševní i ta, kterou si zajišťuje prostředky pro život;
• umění, ať už je tvoříme, nebo „jen“ přijímáme
• sport;
• virtuální svět, který vtrhl do našich životů, a my se snažíme mu vyčlenit to správné místo;
• pomoc druhým;
• spirituální přístup k životu, který se projevuje nejen náboženskou praxí nebo meditací, ale i zdánlivě obyčejným přemýšlením o životě.

Žádný způsob není jediný správný nebo špatný. Naopak, jeden přechází v druhý, občas něco převáží i podle fáze života, ve které se právě nacházíme, a něco nás úplně mine. Život poznáváme a naplňujeme především skrze naše prožitky, které jsou nepřenosné. Možnost něco se naučit máme vždy, i když jsme zrovna tam, kde vůbec být nechceme. Vždycky se na danou situaci můžeme podívat jako na možnost dozvědět se něco nového o sobě, o druhých lidech, o světě.

Přistoupíte‑li na to, že život je tajemství, které můžete den co den odkrývat, máte se na co těšit až do konce svých dnů. Lidé, kteří takto k životu přistupují, jsou vyrovnanější a optimističtější. Často v jejich životě můžeme objevit sjednocující záměr: sledují svůj životní cíl, žijí svoje hodnoty, pěstují kvalitní vztahy, a tak udržují svůj život v harmonii.

Neplýtvají energií na zbytečnosti a neulpívají v sebelítosti, i když se některá oblast života nevyvíjí zrovna podle jejich představ. Vyjadřují vnitřní sílu, vyrovnanost a radost ze života. Žijí s důvěrou, že celé to lidské hemžení nějaký smysl má, byť třeba nedohlédneme jaký.

Najít svůj cíl a smysl

Na jedné straně dnes máme široké spektrum možností, na straně druhé pocit dosud nepoznané nejistoty. Někdo si neumí vybrat, jiný zjistí, že to, k čemu se upínal, najednou nemá smysl, nebo že svoji příležitost již propásl. Široká možnost volby může nalézání smyslu našeho života paradoxně spíše komplikovat. Nutí nás pečlivě vážit, kam vkládat svoji energii, a taky přijmout, že vše, co bychom si přáli, pravděpodobně neuskutečníme.

Nezbývá než rozmotat klubko svých přání a cílů, které si mnohdy odporují, a soustředit se na ty hlavní, které spolu vzájemně souzní. Pokud budete přesvědčeni, že zvolená cesta je pro vás v tuto chvíli nejlepší, pak se dokážete lépe soustředit, překonávat nezbytné překážky, smířit se s omezeními a hlavně zažívat pocit radosti, naplnění a životní harmonie. Tato harmonie již nevyplývá z ideálních podmínek a bezchybného života, ale je založená na vnitřním přesvědčení, rozumu a vlastní volbě.

Nalezení takové životní cesty může být i uzdravující reakcí na naše životní traumata. Například mnohé maminky těžce nemocných dětí v sobě odkryjí doslova netušené schopnosti a začnou pomáhat i druhým. Tím, že člověk dokáže své obtíže proměnit v úkol, dává jim smysl a dává tím smysl i svému životu.

Smysl života je přísně individuální a neustále se proměňuje. Lidé, kteří i ty nejtěžší životní výzvy přetaví ve vyšší cíle, se tak mohou stát velkou inspirací pro druhé. Podobnou inspiraci pro život čerpáme i v literatuře, umění, filozofii a náboženství. Mnoho dětí má dnes vzor přímo doma, když zažívají, jak jejich rodiče pomáhají i na úkor vlastního pohodlí, a nechávají tak za sebou stopy, které jednou může někdo následovat. A možná právě to je smysl našeho života.

• Jaké stopy za sebou necháváte vy?
• Kdyby váš život nyní skončil, považovali byste ho za naplněný?
• Co právě nyní vnímáte jako nejdůležitější pro svoji budoucnost?

Umění života můžeme spatřit právě v tom, že nikdy nepřestaneme hledat, nevzdáme se naděje ani radosti. A budeme se zamýšlet nad tím, co za námi zůstává. Skládat puzzle poznání s nedozírným množstvím dílků, které však mají svůj řád a skrývají dokonalý obraz, kterým tento svět můžeme udělat o trochu krásnějším a lepším.