Co vlastně řeším?

Možná, že pravým důvodem toho, proč se nám tak často nedaří na sobě něco změnit, je skutečnost, že toho – ať už o sobě, nebo o tom, co nás trápí – nevíme dost. Věřte mi, není to tak šílená myšlenka, jak se může na první pohled zdát. 

Jak je možné, že nevíme dost o něčem, co se nás tak osobně dotýká? No možná proto, že nás ve skutečnosti nikdy nezajímalo, co stojí za naším trápením, ale jen to, jak ho zarazit. A tak místo abychom se opravdu zajímali o to, co se s námi děje, jsme si na svůj problém udělali názor.

A v tom je celý kámen úrazu. Když už si jednou uděláme názor, máme tendenci se ho držet často doslova zuby nehty. Tento názor pak funguje jako bariéra mezi námi a zkušeností. Máme přeci už jasno, a tak přestáváme vnímat, co se kolem nás (ale i v nás) děje. Čím víc jsme o své pravdě přesvědčeni, tím hůř. Kde chybí otevřenost, je i sebemenší změna postojů velmi nesnadná.

Jako by někdo zakřičel „Hoří!“ a my se vrhli na chodbu, chytili první hasicí přístroj, který by nám přišel pod ruku, a začali jím stříkat všude kolem sebe hlava nehlava. Má to efekt, pokud hoří o dvě patra výš?

Proč je to problém? Protože čím nepřesnější je naše porozumění situaci, tím méně efektu přinese naše snaha o změnu. Proto ve svém porozumění situaci potřebujeme být pokud možno co nejpřesnější. Nevystačíme jen s uspokojivým vysvětlením, potřebujeme opravdu porozumět tomu, jak se věci mají. A to nejde bez informací.

Jediná cesta, jak se dozvědět víc o tom, co se v nás děje, je nechat dočasně stranou vše, co stojí mezi námi a novou zkušeností (což bývá především veškerá minulá zkušenost) a podívat se na situaci „novýma očima“ – jak jen je to možné bez předsudků, spekulací a očekávání.

Pozorovatel musí proto být ostražitý vůči všemu, co mu připadá jasné. Přílišná sebejistota ohledně vlastních závěrů totiž může svádět k ukvapeným soudům. Pokora a zdravá pochybnost – to je způsob, jak se vyvarovat zbrklosti. Jinak totiž máme tendenci být s věcmi hotovi příliš rychle. V okamžiku, kdy začneme spekulovat, moralizovat nebo jednat, odpojujeme se od zdroje informací. A od té chvíle už se nic nového nedozvíme, dokud se zase nevrátíme k pozorování.

Problémům na stopě

Být dobrým pozorovatelem ale není vůbec snadné. Dobrý pozorovatel musí být především schopen odložit definitivní soudy i konkrétní činy na později. Musí umět nekonat – to je klíčové. To ale dokáže tváří v tvář problému jen málokdo. Problémová situace v nás generuje řadu nepříjemných pocitů, kterých se chceme co nejrychleji zbavit. Toto nutkání nás může snadno dohnat do slepé uličky horečnaté, ale bezúčelné činnosti.

Je to, jako by někdo zakřičel „Hoří!“ a my se vrhli na chodbu, chytili první hasicí přístroj, který by nám přišel pod ruku, a začali jím stříkat všude kolem sebe hlava nehlava. Má to efekt, pokud hoří o dvě patra výš? Motivem takového horečnatého jednání je většinou snaha získat nad situací kontrolu. Bohužel, výsledek bývá přesně opačný, a právě to je důvodem dalších a dalších vln neefektivní snahy, které rychle vyčerpávají síly člověka a nakonec často vedou k únavě a k rezignaci.

Analytické schopnosti nenahradí pozorovací talent. Bez dobrých dat totiž nelze dojít ani sebeusilovnějším přemýšlením ke správným výsledkům.

Proto musí pozorovatel především umět sám sobě říct stop a nepodlehnout pokušení začít okamžitě jednat. Nejprve je totiž potřeba se dívat. Klíčem k rozvinutí schopností pozorovatele jsou otázky začínající na co, případně jak:

• Co se děje?
• Co mě trápí?
• Co mi na tom vadí?
• Jak jsem se cítil/a, když … ?
• Jak se cítím teď?
• Čeho se bojím?
• Čemu se chci vyhnout?
• Co chci?
• Co ještě chybí?
• …

Správné odpovědi na tyto otázky nevymyslíte, ty je potřeba vypozorovat. To, jak dobří a trpěliví pozorovatelé budeme, rozhodne o tom, jak úspěšní budeme při řešení našich problémů. Ani sebelepší analytické schopnosti nenahradí pozorovací talent. Bez dobrých dat totiž nelze dojít ani sebeusilovnějším přemýšlením ke správným výsledkům.

Bez pozorovacího talentu se se svým myšlením dostáváme do roviny spekulací. Ať už se vám rozpadá vztah, nemůžete najít životní náplň nebo potřebujete ocenění druhých, ať už se vám zkrátka děje cokoliv, oddávání se spekulacím ohledně vašeho problému vás neposune k řešení ani o píď.

Možná se ptáte: „Copak není důležité pochopit příčinu toho, co mě trápí, abych s tím mohl něco udělat?“ To nezpochybňuji. Problém není ve snaze pochopit lépe sebe sama, ale ve způsobu, kterým se toho většina z nás pokouší dosáhnout. Pokud člověk jen přemítá nad tím, co by mohlo být příčinou jeho potíží, nikdy se nedobere odpovědi na to, co příčinou skutečně je. Přemítání a pozorování jsou totiž zcela odlišné procesy.

Využívejte celý web.

Předplatné