Co vlastně můžu

Před pár měsíci moje tělo, moje koleno, běh jako zvládací strategii odmítlo. Tohle už je vážně moc. Takhle dál nemůžu. Na běh ti kašlu… To mi vzkázalo moje tělo. Únavou praskl meniskus – velmi komplikovaně. Dle ortopeda: „Častý úraz u vrcholových sportovců. Prostě to nevydrží ten zápřah.“ Moje koleno muselo unést všechny překážky, které mě v posledních patnácti letech potkaly, a že jich nebylo málo. Mé mysli to fungovalo, tělo ale protestovalo už dlouho. Jenže dokud nezačalo křičet, nechtěla jsem poslouchat.

A zrovna v této době, kdy musím mnoho času trávit odpočinkem a klidovým režimem, mi z redakce Psychologie.cz přišla otázka: Jak o sebe vy odborníci pečujete? Co vám v životě pomáhá? A věřte, nebo ne, v první chvíli jsem v duchu vyhrkla: Hlavně pohyb a čerstvý vzduch… Jenže to už není pravda. A mě to nutí přemýšlet, co teď? Co můžu využít teď? Co můžu dělat, když moje tělo rozhodlo, že si musím najít něco jiného? Že běhu a sportu už bylo moc?

Najít odpověď pro mě není lehké, spíš naopak. Někdy se cítím, jako kdyby mi někdo ukradl moji radost. Sprostě mi ji vzal. A někdy mám tendenci vinit vesmír, osud, vlastní tělo a vztekat se. Jsou chvíle, které strávím v upřímné sebelítosti. Vždyť jsem chudák! Vždyť já nemůžu dělat to, co mám ráda! Nemůžu běhat, a dokonce ani chodit… a to bude trvat nejméně pár měsíců. A co teprve dlouhodobé následky? Vždyť já tak strašně strádám.

Vypsat se

Píšu tyto řádky a doslova cítím svůj vnitřní vztek a lítost. A zároveň (možná už tušíte) je pro mě právě ono psaní i tak trochu lékem a náplastí. Dává mi to reflexi: Ježíš, Aneto, co blbneš. Co to vlastně píšeš. Vždyť to musíš vydržet jen pár měsíců. Víš, čím vším si lidé procházejí? Vždyť bys mohla ležet v nemocnici a opravdu nemoct nic. Vždyť tohle je prkotina. Máš kolem sebe tolik inspirativních životních příběhů, a tebe skolí jedno koleno? Neblbni přece!

Takže tu máme první náplast na moje bolístky: psaní. Píšu ráda – články, postřehy, myšlenky. Mnohdy se přistihnu, že přemýšlím v příbězích. Zaslechnu nějakou frázi a už mě napadá celá historie a osud hlavního hrdiny či hrdinky, která si něčím svízelným prochází. Napadá mě zápletka, postavy, scénáře a linky.

Mám ráda příběhy skutečné i smyšlené. Zbožňuji knihy. Ráda se ponořím do příběhu, který není můj. Ráda se inspiruji a naslouchám. To je často mojí medicínou. Možná v tom cítíte i kapku té psychologie. Moje práce je pro mě smyslem. Okamžiky, ve kterých mohu být s klienty společně. Mluvit, sdílet, dívat se jinýma očima. Experimentovat. To mě zaručeně vytáhne z jakékoliv letargie nebo trudnomyslnosti.

Sdílení v terapii

Jenže tohle mi nestačí. Můj život byl běh – doslova. Nikdy jsem neměla jednu práci, spíš dvě až tři. Doma malého cvrčka a ještě donedávna i nemocného pejska, který potřeboval mnoho péče. Obvykle jsem se zastavila na chvíli večer, když nám děťátko usnulo: Aneto, dobře, odpočívej, ale jenom na chvíli! Víš, že tě čekají státnice / že máš psát článek / že máš připravovat školení / že máš plno domácích činností… nechceš se jít spíš proběhnout, ať se trochu zmátožíš?

Takhle donedávna mluvila moje mysl. Než jí tedy tělo vzkázalo: Na tohle už dál nehraju. Prostě mě ničíš a neposloucháš… Tak dívej, co udělám.

Možná, že některý čtenář jen kroutí hlavou a říká si, co to píšu, vždyť je to jen koleno. Ale pro mě ne, pro mě je to zásah do mého životního stylu plného energie, optimismu a činností, které mě nabíjely. Naopak styl, který mě nutí sedět, ležet, odpočívat, mě konfrontuje s něčím, co na sobě nemám ráda. K čemu jsem přísná. Konfrontuje mě s oblastí, na které v sobě teprve pracuji.

A když říkám pracuji, dostávám se k dalšímu bodu, o kterém vím, že funguje, a tím je moje vlastní terapie. Můj terapeut je zaměřený stejným směrem, který se učím i já. Dává mi prostor, porozumění, náhled. Mohu říct těžké myšlenky, starosti a obavy nahlas. Můžu se vztekat, brečet nebo tiše přemýšlet. A on tam je.

Vím, že toto nemusí být cesta k psychické úlevě pro každého, ať už kvůli financím, dostupnosti, nebo zkrátka proto, že v psychoterapii nemají z různých důvodů důvěru. Ale co podle mě pomáhá (alespoň mně stoprocentně), je mluvit. 

Tajemství, která se obáváme říct, mohou dělat uvnitř naší mysli velkou neplechu. Černé myšlenky bobtnají, nedají nám spát a vynořují se, kdy chtějí. Na terapii mám možnost si je utřídit – zastavit se nad nimi a podívat se, zda to nejsou jen mé nejčernější obavy a skutečnost je vlastně daleko optimističtější a vřelejší.

Nové obzory

Ačkoliv mě tedy tělo nutí mít z mého pohledu extrémně klidový režim, dostávám se i díky terapii do bodu, kdy si začínám říkat, co vlastně můžu. A ono toho není málo. Čtenáři, kteří narazili na pár mých článků, asi vědí, že mám moc ráda (a často také zmiňuji) psychology, jako je Viktor Emil Frankl, Alfried Längle, Elisabeth Lukas, Martin Seligman, Carl Rogers, Fritz Perls, Albert Ellis…

Ti všichni mi dávají pro mě velmi důležitou vzpruhu, že hodně záleží na mém úhlu pohledu. Že nemohu čekat na své štěstí naštvaně na gauči. A když to odlehčím: Vždyť já můžu vlastně sedět někde jinde. S jinými lidmi. Dělat jiné činnosti než běhat. Tito velcí psychologové mi skrze svou práci či život dávají pocítit sílu, kterou měli jejich klienti nebo oni sami. Rostli právě v oněch těžkých chvílích, které je v životě potkaly.

Můžu být se svojí dcerkou a manželem. Zase úplně jinak než doposud. Můžeme vytvářet hry a aktivity, na které předtím nebyl tolik čas. Dcerka může objevovat svět svým tempem, protože já nikam nepospíchám. Můžu být v pracovně se svými klienty. Můžu spolu s nimi alespoň chvíli být na jejich životní cestě.

Můj úraz mi vytvořil i prostor pro nový projekt, kterým je práce s klienty na psychiatrickém oddělení. Mám se na co těšit. Mám před sebou smysl. Činnost, která je pro mě důležitá.

Projít změnou vědomě

Možná, že někdo prožívá něco podobného – z jakéhokoliv důvodu nemůže dělat to, co má rád, co jeho či její duši těší a baví, co dobíjí energii. A to je těžké. V mnoha okamžicích je pro mě těžké si připustit myšlenku, že berle budou mojí nevyhnutelnou součástí minimálně několik měsíců. Je těžké s tímto pocitem být, neutíkat před tím (doslova). Dovolit si prožít všechny emoce a zároveň nepropadat sebelítosti.

Viktor E. Frankl řekl: „Kdo se táže po smyslu života, klade otázku špatně. Otázky nám pokládá život a na nás je, abychom na ně odpovídali.“ Takže ačkoliv mě osobně mnohokrát už napadlo, proč jen já musím tohle právě teď (samozřejmě v nejméně vhodnou chvíli) řešit, vlastně se ptám špatně. Ptám se sebelítostivě. S myšlenkou, že zrovna já jsem ten chudák. Takže, když to otočím:

• V co to přetavím? Co z toho udělám?
• Jak se z toho poučím?
• Jak můžu tento čas, který jistojistě jednou skončí, využít? Pro sebe, pro rodinu, pro klienty a třeba i pro čtenáře?
• Co vlastně můžu dělat? V čem najdu ten smysl?

Možná to není cesta pro každého, ale mě osobně hladí po duši. Aktuální období je pro mě výzvou nepřijít o svoji energii a optimismus. I přesto, že nemohu ke zvládání stresu a náročných chvil volit své osvědčené strategie.

Ani nevíte, jak často slýchám: Jen si odpočiň. Užij si, že teď nemusíš nic. Nech se obskakovat. Vždyť to může být vlastně parádní. Jenže mně se v tu chvíli chce křičet: To je to poslední, co chci dělat. Nečinnost mě ničí.

Takže vím, že potřebuji najít činnost někde jinde. A zároveň vím, i díky mé terapii, že s touhle nečekanou životní komplikací mám příležitost vyrůst a něco se naučit. Někdy je to těžké, ale věřím, že až se za pár měsíců ohlédnu, něco mi to dá. Možná trpělivost, možná odevzdanost. Možná mě to opravdu naučí zpomalit a některé věci přehodnotit. Víc poslouchat své tělo a vážit si všeho krásného, co v životě mám, protože nejen mé koleno je vrtkavé.

A tak jsem moc ráda, že zrovna v tuto chvíli přišla otázka na to, jak o sebe pečuji. I tento článek mi pomáhá si uvědomit, co všechno můžu. A stejně tak kdo všechno pečuje i o mě. Ono je totiž fajn, když zrovna neprožíváme nejlehčí období, opravdu druhým dovolit nám pomoci. Asi uhodnete, že k mému životnímu stylu často patřila věta: Ne, to je dobré. Já to zvládnu. Zvládnu všechno, co si vezmu do hlavy.

Jenže teď to nejde. Nezvládám plno činností a kolem mě se našlo mnoho dobrých duší, které mi bezostyšně pomáhají a jsou neustále k dispozici. Sociální opora je můj kouzelný zdroj psychické energie. Manžel, rodina, přátelé a vůbec kontakt s druhými lidmi. Raději sedím s berlemi v kavárně než trudnomyslně doma. Změna prostředí mi pomáhá. Vzpruhou je pro mě i terapeutický výcvik, který mi umožňuje růst, učit se a stejně tak se zastavit. Takže nakonec je toho mnoho, co můžu.

Tento článek měl být o mně. O tom, co dělám já pro svoji psychickou pohodu a své zdraví. Nicméně uvnitř doufám, že by mohl někoho alespoň kapku inspirovat.

Právě v oněch těžkých obdobích, kdy tak moc potřebujeme, aby se dělo něco pěkného, just to nejde. Vlastně tomu bývá naopak. Znáte to: když se to kazí, tak řádně… A právě o to víc je fajn, když zkoušíme hledat, co by nás mohlo vzpružit, potěšit, co by nám mohlo udělat radost. I přesto, že se nám moc nechce… Právě proto bychom to měli udělat!

A ještě jedna věc, doporučení: Nesázejte všechno na jednu kartu. Víte, běh, sport a pohyb byl pro mě gró. Troufnu si říct, že v minulosti tvořil 90 % mé péče o sebe. A určitě z toho cítíte, že to byla péče‑nepéče. Možná někdy přebíjení bolesti, zahnání myšlenek endorfiny. Mé mysli v tom bylo dobře.

Jenže když tělo řeklo ne, je zkrátka dobré mít těch věcí, které nás dělají šťastnými, víc. A mohou to být opravdové drobnosti, takové životní rozinky, které si pro sebe musíme vyzobat. A můžu dát ruku do ohně za to, že každý den si ty tři dobré věci (cvičení, které doporučuje můj oblíbený Radkin Honzák) vždycky najdu. A já pevně doufám, že vy též!