Co v sobě nechceš

Je to vnitřní nic, které zvláštním způsobem bolí, přestože nic necítíte a nic se vás nedotýká. Můžete mít cokoliv na světě, dosáhnout všeho, co jste si vysnili, i kdyby se stal zázrak a všechno by vám klaplo, jak si přejete, bylo by vám to stejně úplně jedno. Vnímáte věci, jako kdybyste kolem sebe měli skleněnou stěnu. Neproniknou k vám. Jen vás minou. Stečou po skle, které je kolem vás. Vidíte je, ale nevnímáte. Nedotýkají se vás.

Rozumově víte, že byste z některých situací měli mít radost, ale necítíte ji, z vašeho života vymizela. Sami se divíte, že vám to je jedno, a nedochází vám to. Nebo spíš emočně vám to nedochází, protože jinak to samozřejmě chápete – ve světlejších chvilkách zaznamenáte, že byste teď asi měli něco cítit, něco jako právě radost. Sami se pozastavujete nad tím, že s vámi radostné věci nic nedělají. Kdybyste vyhráli milion, tak nad tím jen pokrčíte rameny.

V té době jsem byla na vysněné exotické dovolené, byla to destinace, do které jsem se chtěla podívat celý život. Najednou jsem tam byla, ale necítila jsem žádné uspokojení nebo prožitky štěstí. Nešlo to, neuměla jsem to. Ač jsem se snažila sebevíc, tu vnitřní opravdovou radost jsem prostě neměla. Ležela jsem na bílém skoro třpytivém písku, kolem tyrkysové moře, vzduch voněl létem a pohodou, v ruce drink… a bylo mi to úplně jedno. Což mě dnes zpětně mrzí, ale násilím to neurvete.

Chemie

S léky přijde úleva. S anxiolytiky téměř okamžitá, což v tu chvíli nejvíce oceníte. Na účinek antidepresiv si pár týdnů počkáte. Pokud vám psychiatr předepsal ty správné, naskočíte. Najednou se vám rozední, vidíte svět jinak, líp, optimističtěji. Začne vás to bavit. Začne vás bavit žít. Neděsíte se už rána a probuzení, po kterém vás ihned zaplavily pocity nechuti vůbec z té postele vylézt a aktivně se zapojit do svého života.

Je zajímavé pozorovat, jak účinek léků nastupuje postupně – cítíte, jak je vám o něco lépe, dokážete se upřímně a vesele zasmát, není to jen nějaká křeč, paskvil na tváři, který se smíchem nemá moc společného. V depresi se v podstatě smějete (jestli se to tak dá nazvat) jen ústy, vnitřně nikoliv.

Připomíná mi to jednu psychologickou teorii, která tvrdí, že stačí aktivovat obličejové svaly, které používáme při úsměvu, a budeme se cítit lépe a naladí nás to na pozitivní vlnu. Tedy když zvedneme koutky, aktivují se svaly, které má mozek spojené s úsměvem, a tím ovlivní naši náladu. Neovlivní. V tomto stavu určitě ne. Spíše se stane to, že místo úsměvu máte na obličeji topornou a neupřímnou grimasu a cítíte se pořád stejně pod psa.

S léky také začnete normálně spát, což je neskutečná úleva. Neroste ve vás úzkost, když se blíží čas jít do postele, protože víte, že se budete tři hodiny převalovat, pak na pár hodin usnete a okolo páté jste zase vzhůru. Abyste si mohli se svými pocity být hezky sami, přemítat je v hlavě a přes den být jako ploužící se mrtvola, protože spíte tři hodiny.

Únavou (psychickou i fyzickou) padáte na hubu, ale děsíte se toho okamžiku, kdy ulehnete do postele, zavřete oči a ponoříte se do své tmy, ve které jste absolutně sami a která vás žere zaživa. Pocity prázdna nabírají na intenzitě a vy máte v hlavě obrovské množství myšlenek, žádnou z nich ale nechytíte.

Dole

V depresi není možné začíst se do knížky. Často právě to je prvním signálem, že se vevnitř zase něco chystá. Člověk nedokáže být sám se sebou a navíc obsah naprosto nevnímá. Než dočte větu, neví, o čem byl její začátek. Je to takové to čtení, kdy sice jedete očima po řádcích, jen si čtete písmenka, která tvoří slova, ale význam se vás nedotkne. Nedotkne se vás význam slova, natož význam celé věty.

Takže knihu odkládáte a uchylujete se k tupému zírání do prázdna, v lepším případě do stropu nebo do zdi, protože to je to jediné, na co máte sílu a co vám její zbytky nebere. Nejde sledovat filmy, nejde poslouchat rádio, nejde nic. Fyzická aktivita nepřipadá v úvahu, protože nemůžete. Chcete jen civět na nic, hlavně nepřijímat žádné informace, a co je úplně zásadní – nemuset mluvit a na nic reagovat.

Vyhýbáte se lidem, každý kontakt je pro vás extrémně vysilující. Telefony zásadně nezvedáte, na zprávy reagujete jen nejbližším a těm ostatním vůbec nebo s týdenním zpožděním. Ve vnitřní otupělosti nejste schopní se normálně vyjadřovat, dát dohromady rozvitou větu s hlubším významem. Jste rádi, že ze sebe vysoukáte aspoň něco.

Jít do lékárny pro Paralen představuje obrovský problém, protože budete muset s lékárnicí mluvit, říct jí, co potřebujete. Nedejbože když se vás zeptá, jestli ho chcete s citrónovou příchutí nebo bez. Nedokážete se takhle rychle rozhodnout. Vlastně byste se nedokázali rozhodnout, ani kdybyste na tuto věc měli půl dne, nejde to. Prostě nevíte.

Řešíte jen nutné provozní záležitosti, nic navíc. Jen to, abyste přežili den a mohli se zavřít doma, nejlépe v posteli pod peřinou. V nejhorších dnech přijdete z práce, okamžitě berete Stilnox, v šest zaberete a máte krásně černo až do rána, bez pocitů, bez myšlenek, bez ničeho. Vzbudíte se, máte „lékovou“ kocovinu, jste napuchlí, po dvanácti hodinách spánku neteční, přespalí a stále více unavení, ale nějak se vypotácíte a jdete se zapojit do společnosti a „něco vytvářet“. Ale ve skutečnosti vám to je všechno úplně šumák.

Pak přijde den, kdy už to nejde. Už nemůžete – cítíte, že pokud to takhle půjde dál, složíte se. Tak dáte okamžitou výpověď v práci, odjedete na venkov a tam strávíte půl roku (v tom lepším případě) tím, že odpočíváte. Od práce, od lidí, od života, od všech a od všeho. Chcete hlavně klid, do ničeho se nenutit a do ničeho nebýt nuceni.

Každá chvíle, kdy v tomto stavu musíte jít přes sebe, jak se říká „vystoupit z komfortní zóny“, vás neskutečně vyčerpá, mnohdy dožene k pláči, protože si s tím neumíte poradit. Jste vyčerpaní tak, že nejste schopní otevřít pošťákovi a převzít dopis. Protože už jen pozdrav a milé slovo by vás naprosto vysálo. Rekonvalescence trvá dlouho. A je to celkově zrádné, protože méně všímaví a vnímaví jedinci na vás nic nepoznají. Maximálně dostanete bodrou radu, že to musíte překonat vůlí. Díky!

Když je vám dobře a díváte se zpětně na své temné období, kolikrát se vnitřně rozechvějete. Je vám strašně líto, že v sobě něco takového máte. Bojíte se, že to zase přijde. Každá delší špatná nálada vás děsí, protože víte, že vás to zase může sejmout. Po zkušenosti jste však už více citliví na varovné signály, a tak můžete rychle mobilizovat síly a podniknout kroky k tomu, abyste to podchytili včas. Takže, abychom nebyli tak negativní, co nás nezabije, to nás posílí…

Co pomáhá?

Když se ohlédnu zpět, tak první záchranou, která mě z toho dostala, byly léky. Pomohou vyhrabat se z toho největšího balastu, přestože se často vůči nim setkávám s odmítavým postojem. Abyste se mohli aktivně zapojovat do své cesty za uzdravením, musíte na to mít především sílu, kterou v hluboké depresi nemáte. Léky vám ji alespoň částečně vrátí a na tom pak můžete stavět.

Velice důležité je netlačit na sebe, dát si čas a uvědomit si, že tohle není jen nějaký stav, blbá nálada, ale nemoc. Od určité fáze se to za běžného chodu zvládnout nedá. Dovolit si vypnout, stáhnout se ze všeho a věnovat se sám sobě, odpočívat, nabírat síly.

Nápomocné je i zapojit se sám aktivně. Když to jen trochu jde, jít na procházku, projet se na kole, na chvíli vyběhnout, navštívit saunu, jít mezi lidi, i kdyby to měla být jen chvilka. Ale opět na sebe netlačit, nesnažit se to urvat, protože tento postup vás akorát vysaje a hodí zpátky dolů.

Zlomové je, když si uvědomíte a připustíte, že toto je přechodný stav, který je časově ohraničený, a začnete se těšit na to, že bude zase dobře a budete normálně fungovat. V nemalé míře pomáhá samozřejmě i terapie, která má v tomto procesu velice důležitou roli.

Deprese má tendenci se vracet, bohužel. Několikrát jsem se zhoupla dolů, ale pokaždé jsem si byla jistější v tom, jak s tím pracovat, naučila jsem se v tom chodit. Spíše se snažím předcházet tomu, aby k návratu došlo.

Abych se vyhnula relapsu, mnohem více si všímám toho, jak se cítím, jsem vnímavá k tomu, když mi delší dobu klesá nálada a ztrácím psychickou sílu. Jakmile zaznamenám, že se něco děje, uberu v tempu, více odpočívám, nepřetěžuji se, medituji.

Většinou to zafunguje a za pár dní se cítím lépe. Pokud toto zpomalení nepomůže, okamžitě vyrážím k lékaři a dále svůj stav řeším s ním.