Co skrýváš, lásko?

Na Festivalu Psychologie.cz jsem mluvil o nevěře. Své vystoupení Věrnost ve vztazích jsem zakončil myšlenkou, že bychom měli být věrní hlavně sami sobě. Vyvolalo to řadu reakcí a otázek, proto vám dnes nabízím možnost zamyslet se společně nad tím, co znamená být věrný sám sobě.

Současná doba ve vší své kráse, se všemi možnostmi, příležitostmi a zaměřením se na sebe přináší také jeden ohromný tlak, obzvláště v oblasti intimních vztahů. Je jím základní, takřka hamletovská otázka:

Být, či nebýt ve vztahu?

Tlak na výkon a úspěch v práci sežere většinu našeho času a energie. Na intimní život a partnerský vztah mnoho nezbývá. Vztah ale vyžaduje náš čas. Naši pozornost. Naše úsilí.

To je jeden kámen úrazu. Ten menší. Daleko větší balvan na cestě ke vztahovosti se přivalí, když si uvědomíme, kolik lidí jde do vztahu bez znalosti sebe sama.

Lidé vstupují pořád a pořád do vztahů bez sebereflexe toho, co v tom předešlém dělali špatně. Nemyslím tím, že bychom měli klást na svá nebohá bedra vinu za krach předešlého vztahu. Za ten dozajista mohou oba. Mám na mysli, že lidé neustále vstupují do vztahu s druhým člověkem bez znalostí, kdo opravdu jsem: co mám rád a nerad, jak jednám, kde naopak nejednám, jsem spíše introvert, extrovert nebo jsem obojí…

Jak mi to pomůže k tomu mít dobrý vztah, kde si ani jeden neubližujeme?

Démon a jeho spouštěč

Díky neznalosti sebe sama máme často chuť a potřebu ze stávajícího vztahu utéct někam jinam. Kde po mě nikdo nebude chtít, abych mu pořád dokola vysvětloval, jak myslím tohle a jak myslím tamto (protože to třeba ani sám nevím). Nebo proč po mě druhý pořád, proboha opravdu pořád chce, abych něco řešil, když já neznám a nechci znát řešení.

Přednáška 24. října 2024