Co se nedá změnit

Martina se právě rozešla s přítelem. Nechápe to. Nechápe, jak mohl po osmi letech prostě jen tak odejít – nic neříct, sbalit se a zmizet. Jak si má připadat? Chce mu tak moc říct, jak se cítí a jak jí ublížil! Hodiny tráví řečí, která je věnována jemu. Tisíckrát přetáčí v hlavě myšlenku: Co jsem jenom udělala špatně? Proč mi nic neřekl? Ocitla se v děsivém myšlenkovém vězení. Má pocit, že se nedokáže pohnout, dokud nebude mít příležitost si s ním vše vyjasnit.

Aleše vyhodili z práce. Byla to rána z čistého nebe. Všichni mu říkají: „Prosím tě, ty toho naděláš. Vždyť jsi dostal odstupné! Pusť to z hlavy a najdi si něco nového.“ Pro Aleše to ale takhle jednoduché není. Proč zrovna on? Co dělal špatně? Proč mu nedali šanci? Absolvoval už několik pohovorů, bez úspěchu. Začíná být uzavřený, podrážděný a čím dál víc propadá zoufalství, že už si žádnou práci nenajde. Vytváří si negativní domněnky a čeká, až mu je okolí potvrdí.

Míša se jednoho dne probudila a bylo jí děsivě špatně, celá se třásla. Myslela, že je to viróza. Nebyla. Po mnoha vyšetřeních u ní objevili vážné onemocnění mozku. Všechny její sny a plány zmizely v okamžiku, kdy doktoři vyřkli tu hnusnou diagnózu, která ji odsuzovala k životu v nemoci. Možná i na vozíčku, časem s plenami. Možná už nikdy nebude žít samostatný život… Zavalily ji těžké černé myšlenky, co všechno už nikdy neudělá a nezažije. Co jí ten hnusný osud vzal a co jí udělalo její nemocné tělo? Nenáviděla ho a nenáviděla i svůj život.

Tak, to jsme tedy pěkně začali. To je nálož negativity, příkoří a komplikací. Nedokončených a nevyřčených věcí. Ale nenechte se zmást, negativitě propadat nebudeme.

K tomuto článku mě inspiroval rozhovor s maminkou postiženého synka. Mimo jiné řekla krásnou a pro mě velmi hlubokou větu, která mi zní v uších doteď: Když ti život nadělí citrony, zkus z nich udělat limonádu. Jak se to ale dělá? Kde vzít energii a jak se posunout, když je to pro nás opravdu velké životní sousto? Když jsou příkoří až příliš těžká, nečekaná a nezvladatelná?

Ano, je to těžké

Z mého pohledu a zkušenosti: když už dostaneme od života, osudu, vesmíru nebo zkrátka od jiných lidí kyselé citrony, je fajn si prvně říct: To, co právě zažívám, je opravdu něco moc těžkého. Nemělo se to stát. Tohle jsem si nezasloužil/a. Mám těžké období a stojí mě hodně sil a energie v takové situaci být. Zatím netuším, jak to všechno zvládnu. Nečekal/a jsem to a o to víc síly mi to bere.

Mnoho z nás má v těžkých obdobích tendenci mávnout nad nimi rukou: „To je jasné, že to zvládnu. Já se s tím nějak poperu. Nechám si to v sobě a nebudu to s nikým řešit. Jak by mi to pomohlo?“ Možná víc, než si myslíte. Rčení sdílená radost – dvojnásobná radost, sdílená bolest – poloviční bolest bylo mnohokrát potvrzeno i v psychologických výzkumech. Jak by řekl Ed Diener (přezdívaný Dr. Štěstí) nebo skvělý český psycholog Vladimír Kebza, sociální opora je jeden z největších protektivních čili ochranných faktorů psychické pohody.

Sdílení pomáhá

Jinými slovy: když už se děje něco těžkého, nepříjemného, neočekávaného, zkuste to s někým probrat. Samozřejmě nejlépe s někým, kdo pro vás má pochopení, umí naslouchat, dokáže se vcítit a porozumět, proč je pro vás tato situace obtížná. Ne všichni blízcí tyto dovednosti mají, a proto nemusí být od věci zajít za terapeutem či psychologem. Není to ostuda, naopak: říct si o vyslechnutí a pochopení, ať už komukoli,  je spíše hrdinský důkaz péče o vlastní duši.

Někdy v sobě můžeme mít pocit: Já přece nemám žádné velké starosti. Nebudu obtěžovat své kamarády. A chodit kvůli rozchodu nebo výpovědi k psychologovi, to už je úplný nesmysl… Není – alespoň ne pro Martinu nebo Aleše, o kterých byla řeč v úvodu článku.

Oba mají z těchto situací těžkou hlavu, zažívají obavy a výčitky. Uvízli v minulosti a vůbec netuší, jak se mohou pohnout dál, aniž by ji uzavřeli. Nikdo nemá právo shodit problém druhého člověka jako nedůležitý či malicherný. Je tak důležitý, jak jen to daný člověk prožívá. Rozhovor o tom, co nás tíží, může dodat úlevu, nadhled a zcela jistě i jinou nezaujatou perspektivu.

Bolavá místa

Když Aleš nahlas vyjádří svoje obavy Šíleně se bojím své neschopnosti. Děsí mě, že mě nikde nebudou chtít a budu navždycky nezaměstnaný, sám slyší, že si domýšlí věci, které nejsou pravdivé. Jsou to jen jeho negativní myšlenky a pochybnosti. Zůstaly tam z dětských let a nemají nic společného se současností. Sám by na to přicházel dlouho a těžko. Terapie pro něj nakonec také byla ne zrovna krátká cesta, ale stála za to. Poznal své obavy, strachy, domněnky a poznal i realitu, která byla o mnoho vlídnější.

Ale co Martina, která nikdy nebude mít odpovědi na otázku, proč ji přítel opustil? Natožpak Míša, která kvůli těžké nemoci přijde o všechno, co má v životě ráda? Jim přece popovídání nepomůže, říkáte si možná. No vidíte, a já si myslím, že ano. Ani zde to nemusí být a pravděpodobně ani nebude lehká cesta, ale má určitě cenu. Vlastně to nejtěžší je zpracovat situaci v sobě:

• Jak se na ni dívám?
• Co pro mě znamená?
• Co si z ní beru?
• V čem je pro mě nová, neznámá, nebezpečná, nepřijatelná?
• Jaké pocity ve mně vyvolává?
• Jak s těmito pocity nakládám?
• Jakou oporu v sobě nebo v okolí využívám?

Všechny tyto otázky směřují k uvědomění a přijetí něčeho, co je pro nás aktuálně těžké. Vzpomeňte si: začali jsme s myšlenkou vůbec si připustit, že jsme v něčem nepříjemném a možná až příliš těžkém. Když to uznáme jako skutečnost, přiznáváme svoji křehkost, zranitelnost a ve stejné chvíli ukazujeme otevřenost nechat si pomoci.

Cesta vede dál

Pravda je, že lidské osudy jsou mnohdy víc než trpké. Krásně to popisuje Harold S. Kushner v knize Když se zlé věci dějí hodným lidem. Kushner píše o svém synovi, který jako tříletý vážně onemocněl a v době puberty zemřel. Upřímně a bolestně mluví o vlastní zkušenosti, ale i o zkušenosti mnoha lidí, kteří se mu svěřili se svým těžkým osudem – nečekanými ztrátami blízkých, nemocemi a jinými životními příkořími.

Kushner říká, že zlo, smrt, nemoci i neštěstí jsou v podstatě nevysvětlitelné. Nemají viníka. Jsou součástí našeho života a dějí se. Stejně jako Viktor Frankl ale zdůrazňuje, že je důležité pohnout se z místa, přenést se přes neštěstí. Posunout se na životní hrací desce o políčko dál.

Nemusí to být kdovíjak rychle, optimisticky, energicky ani falešně šťastně. Zkrátka vlastním tempem, až to budeme sami cítit. Bez ohledu na to, zda najdeme odpověď na otázku Proč já?, hledáme v aktuální situaci nějaký nový rozměr, smysl, důvod pro své další kroky.

Aleš, Martina ani Míša možná nikdy nebudou vědět, proč se jim něco pro ně tak trpkého stalo. A mnoho z nás ten pocit zná – motáme se v kruhu a nechápeme. Možná cítíme, jak moc nás v touze získat odpověď opouští energie. Přemítáním, kdo za to může nebo co jsme mohli udělat jinak, jako bychom přicházeli o poslední zbytky sil.

S hlavou vztyčenou

A teď si jen na moment představme, že bychom měli kapacitu a byli schopni svoji situaci přijmout tak, jak je. Že bychom ji vzali jako danost, nový výchozí bod. Bez ohledu na to, co jsme mohli, měli nebo věděli. Bez ohledu na jiné možnosti, které patří minulosti.

Možná jste pocítili drobný závan lehkosti. Možná jste na vteřinu okusili pocit, že se vaše minulost stala opravdu minulostí. Takový stav nemusí přijít lehko a někdy k němu opravdu potřebujeme dobrého terapeutického parťáka, který nám pomůže udělat jasno, ale stojí za to o tento pocit usilovat.

Získáváme tím svobodu nově se rozhodnout, co se svým životem uděláme. Máme možnost udělat to jinak, nově, po svém. Třeba objevíme jiný vztah, práci, zájmy, jiný smysl. Ve chvíli, kdy opustíme hořkost, lítost a možná i strach či obavy, které s sebou těžká situace přinesla, uvidíme před sebou cestu. 

Ta vůbec nemusí být jasná ani konkrétní, ale něco na ní může být lákavé – možná to bude právě ona chuť udělat něco jinak. Nově. Smysluplně. Bez ohledu na to, co se nám stalo.

Nový příběh

Přiznám se: mám trochu výčitky, že o těžkých věcech píši na pár řádcích. Ze svého života vím, že některé situace umí vcucnout všechnu naši sílu, energii a štěstí, i když se staly před několika lety. Dokážou nám brát odvahu a začerňují naše myšlenky obavami či výčitkami, že jsme měli něco udělat jinak.

Moje přesvědčení je, že přesně takhle se to mělo stát. Přesně takhle měly některé vztahy, situace a události zůstat neuzavřené. Měly pro nás být pouhým rozcestníkem, nikoliv posledním bodem. Najít však sílu v cestě pokračovat je mnohdy hornická práce. A na fárání by člověk neměl být sám.

Jedním ze zdrojů, jak můžeme sílu sbírat, jsou inspirativní příběhy. Příběhy, ve kterých lidé neuvěřitelným způsobem přijímají svoji situaci a přestávají se ptát proč. Namísto toho jako by v hlavě měli myšlenku: V jaký život, v jaké rozhodnutí, v jaký směr můžu svoji situaci přetavit? Aneb když už od života dostaneš citrony, zkus z nich udělat limonádu.

Harold Kushner prošel peklem – pro to snad jiný výraz být nemůže. Přesto přetavil svůj život v dobro. A nemyslím, že by měl nějakou superschopnost, která nám ostatním chybí. Pro mě je hrdina každý člověk, který den za dnem čelí něčemu těžkému a ze všech sil se snaží obtížnou životní situaci projít. Jen je škoda, pokud to má těžší, než by musel mít – pokud ho trápí výčitky, lítost, vztek či beznaděj.

Nechci nikomu tvrdit, že tyto pocity můžeme lusknutím prstu nahradit nadějí, silou či vděčností. Ale já osobně cestu vidím. Cestu, kdy i ty zlé věci mohou ukázat něco dobrého. Ať už ve světě, okolo nás, nebo uvnitř naší duše. A možná svým příběhem budeme inspirací pro někoho dalšího, kdo zrovna něčím těžkým prochází. Nikdy nevíme, pro koho budeme inspirací posunout se v životě o něco dál.