Co se děje s tátou
Se změnami a emocemi po narození dítěte se potřebují vyrovnat i muži.
Prožívání otců během těhotenství partnerky, porodu, po narození dítěte a v jeho několika prvních letech obvykle nevěnujeme tolik pozornosti. A sami sebe, své pocity a jejich proměny mnohdy přehlížejí i sami muži, kteří se stali tatínky. Ve společnosti stále převládá představa otce jako nositele autority, řádu, síly a hranic. Muž má být ten, kdo rodinu zabezpečí materiálně, postará se o ni, má být pevný a rozhodný. Zapomínáme, že také otcové mají emoce a příchod dítěte citově ovlivní i je. Intenzivní tlak vytváří též nerealistický a romantický imperativ, který říká: „Jsi rodič, jsi tedy zákonitě šťastný, a když tomu tak není, je s tebou něco špatně a nezvládáš to.“ Tento příkaz může být v různé míře zvnitřněný, nepotřebujeme tedy ani slýchat podobné věty z okolí. A čím více se jej snažíme naplnit, tím hůře se to daří.
To všechno je ale v této situaci zcela přirozené. Zároveň neexistuje žádná šablona, která by určovala, jak je správné se cítit. Každý táta vstupuje do otcovství se svou specifickou historií, osobnostním nastavením a temperamentem. Logicky ho pak každý prožívá jinak.
Triangulace
V psychoanalytické psychologii zastává otec významnou úlohu. Je to on, kdo „vstupuje“ do úzkého vztahu matka–dítě, rozmělňuje jejich symbiotický vztah a nastavuje dítěti hranice, zejména ve věku tří až šesti let, tedy ve falickém období. Pokud syn tímto vývojovým obdobím zdárně projde, dokáže se identifikovat s otcem a také přijmout skutečnost, že matku nemůže mít pouze pro sebe.
Oidipská situace není pouze o vyhraném či prohraném souboji syna s otcem. Koncept lze vztáhnout na vztah dcera–otec (Elektřin komplex) a zároveň lze tuto teorii aplikovat i v přemýšlení o homosexuálních vztazích, kde partneři či partnerky vychovávají dítě. I v rámci nich se přirozeně rozehrává triangulační dynamika.
Zakládá se zde schopnost procházet a zvládat situace, kdy po někom či něčem hluboce toužíme, ale nemůžeme ho nebo to mít. A takové výzvy život přináší v každém věku. Pokud otec ve svém dětství tento vývojový úkol nezpracoval poctivě a zdravě, mohou mu triangulační dynamiky činit obtíže i v dospělosti. A příchod dítěte je takovou situací par excellence.
Čím více je muž ve vlastní Oidipské situaci uvíznutý, tím náročnější pro něho může být ustát přítomnost třetího elementu v jeho vztahu s partnerkou. Tedy obtížněji se bude vyrovnávat s tím, že partnerka–matka nyní věnuje veškerou pozornost dítěti a on stojí tak trochu bokem. V různých podobách se pak může objevovat nevědomé soupeření s dítětem, vztek či odmítání.
Zralejší, vyrovnanější
Role otců v současném světě prochází proměnami, které odrážejí měnící se hodnoty celé společnosti. Otcovství už se neomezuje pouze na tradiční obraz silného a neochvějného živitele rodiny, ale zahrnuje také emocionální prožívání, zranitelnost a schopnost sdílet péči o dítě.
Vnitřní konflikty, kdy se radost z otcovství mísí s pocity nenaplnění a frustrace, mohou stát za rozladěností, prožíváním pocitů selhání a uzavíráním se do sebe. Sžívání se s novou životní rolí může být zatíženo ztrátami, změnami a tlakem, který na sebe kladou sami otcové, ale i společenské normy a očekávání. Důležité je tyto emoce uznat a nezůstávat s nimi sám.
To však neznamená, že by citovou oporou muže měla být především či výhradně jeho partnerka. Takový nárok by mohl nezdravě vychýlit partnerskou dynamiku. Novopečení tátové potřebují také jiné vztahy, svou vlastní síť přátel, širší rodiny, kolegů, sousedů a známých. Všichni se učíme, že být dospělý a zodpovědný se nijak nevylučuje s pochybnostmi, že i silní lidé mají emoce, které nejsou vždy jen pozitivní, a je to v pořádku.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..