Co říká mlčení

• „Co ti je?“
• Ticho.
• „Ty se mnou nemluvíš?“
• „Nechci se hádat…“
• „Ale já se taky nechci hádat. Chci s tebou mluvit. Tak mi řekni, co se ti děje v hlavě.“
• „Prosím tě, nic, nech mě bejt…“
• „Vždyť to na tobě poznám… proč mi něco neřekneš?“
• „Prostě nic není. Nevím, jak jinak ti to mám říct. Můžeš mě nechat být?!“

„A takhle je to pořád dokola,“ vypráví mi Lenka. „Jsem zoufalá. Nevím, jak z Radka dostat kloudné slovo. Nechápu, co se mezi námi děje. Teď už jsem vážně na konci sil. Zkoušela jsem všechno. Dát mu prostor a nestarat se. Přitlačit ho ke zdi a dupnout si. Zkoušela jsem to udělat pár dní podle jeho přání a mluvit jen ve vhodnou chvíli. Zkoušela jsem ho přemluvit k párové terapii. Marně. Všechno je to k ničemu. Jako by ochladl. Nic z toho, co udělám, nemá smysl. Někdy mi přijde, jako by mě mučil. Dělá, že se s ním nic neděje, ale já to prostě poznám…“

Lenka netuší, kde se to jejich vztah vlastně ocitl. Dělá pro Radka vše, co může a přesto to není dost. Snaží se zachránit vztah, aby se nerozpadl.

Bez odezvy

Takový komunikační blok někdy provázejí pocity vzteku, odcizení, frustrace. Přichází psychické peklo, jelikož vztahové ticho je jeden ze způsobů, jak můžeme nad druhým dominovat: Jen počkej, teď ti neřeknu, co děláš špatně, a budu tě trápit tichem, dokud na to sám/sama nepřijdeš, neomluvíš se mi nebo to nenapravíš. Nepomůžu ti. Nechám tě v tom tápat a mučit se tím, co jsi pokazil/a.

Stres z nedostatku zpětné vazby je ze své podstaty těžko našimi silami řešitelný. Druhá strana nás neviditelně ničí. V hlavě nám mohou běhat různé scénáře a donekonečna si můžeme trápit mysl otázkami typu: Co jsem tak mohl/a udělat špatně? Co mám říct, abys promluvil/a? Abys se mnou sdílel/a? Abys mi věřil/a? Abys pochopil/a, co se děje ve mně?

Mysl člověka, který se snaží tuto mezilidskou situaci vyřešit, se jen těžko zastaví. Je to jako zapeklitý rébus. Jenomže ty hlavní indicie v sobě drží druhý partner. V tu chvíli je to někdo, kdo nám zkrátka nechce či nemůže říct, co se vlastně děje. Všechny informace v sobě uzavírá a my se můžeme jen a jen trápit. Lámat si hlavu, co jsme udělali, řekli, zavinili. V čem jsme zkrátka špatně.

A je možné, že něco špatně opravdu děláme. Je možné, že něčím, co jsme řekli či udělali, jsme způsobili, že druhý není schopný nebo nechce říct, co se v něm vlastně děje. A to z nás často dělá, hlavně v naší mysli, viníka:

• Kdybych jen na něj nekřičela. Kdybych to zkusila po dobrém.
• Možná kdybych jí dal více prostoru, více času… Kdybych byl trpělivější.
• Kdybych to tehdy řekla jiným tónem.
• Kdybych mluvil víc nebo míň, bylo by to teď určitě jiné….

Jsme vtahování do minulých vzpomínek. Myšlenkami brouzdáme v dávno proběhlých hádkách, vyřčených výčitkách, v konfliktech. Hledáme náznaky, signály, které jsme od druhé strany nejspíše měli chytit a nechytli.

Hledáme okamžiky, které by mohly být klíčem k rozluštění vztahových obtíží. Zkrátka se upínáme k myšlence, že řešení je na nás, v naší moci. A tím, že napneme síly a upřeme pozornost k tomuto řešení, můžeme vztah napravit.

Jako by nám sešla z mysli jedna velmi důležitá věc: Jak k nám v tuto chvíli přistupuje ten druhý? Pomáhá nám? Je v tom s námi? Snaží se též hledat, co můžeme společně dělat jinak? Snaží se něco s námi vymyslet, zlepšit, nastavit? Má ochotu nám naslouchat? Říká si o prostor, pomoc, klid, odpočinek, ticho? Dává najevo své potřeby? Nebo projevuje alespoň zájem o to, aby vztah pokračoval?

Důsledky mlčení

Každý může mít svoje „chvilky“ – mlčet, odpojit se, uzamknout se do ticha či samoty. Po nějaký čas se prostě můžeme partnerského dialogu neúčastnit, dočasně si vytvořit svůj vlastní nerušený prostor. Můžeme mít krizi a nevědět, zda na vztahu pracovat chceme, či ne. Ale jakmile se uzavřeme do neproniknutelného ticha, určitě tím riskujeme, že druhého ztratíme. Že zkrátka nebude vědět, co s námi, ani co se vztahem.

Zcela správně zde cítíte, že hranice, co už je dlouhé trýznivé ticho, a co je jen „obvyklý prostor pro druhého partnera“, je čistě individuální. Záleží na tom, co oběma stranám vyhovuje. Co je pro ně příjemné, akceptovatelné nebo v těžších případech alespoň únosné. Záleží, jak se oba dva v tichu cítí.

To nejdůležitější je váš vlastní jedinečný pocit. Jde o míru frustrace, kterou prožíváte. O trpělivost, která může s každým dnem trápivého mlčení mizet. V mysli se vám mohou čím dál častěji objevovat pochybnosti, vztek, lítost či zmatek. Dobrá pomyslná hranice je i pocit, který v sobě nosíme, když přicházíme domů. Cítíte nervozitu? Bolest břicha, hlavy? Nechce se vám s myšlenkou „co zase doma bude“ ani odemknout dveře? Když něco takového prožíváme dlouho, začíná nás vztah psychicky i fyzicky bolet.

„Proč prostě nezačne mluvit?“ uvažuje Lenka. „Co by na tom bylo těžkého? Ať už v tom vztahu chce pokračovat, nebo ne, ale ať mi to prostě řekne! Vy tomu rozumíte? Proč se ke mně chová ve všem tak napůl? Bez citu, ale zároveň bez konfliktů. Bez zájmu, ale zároveň ne ošklivě. Jak se mám s ním rozejít já? Co když si to všechno chce jenom rozmyslet?“

Mnoho z nás by si přálo, aby jejich partner či partnerka, kamarád, dcera, rodič nebo kolega prostě začali mluvit. Abychom dostali potřebné informace. Aby se i jim ulevilo a řekli, co je trápí. Vše by bylo přeci o tolik snazší. Vše by se prolomilo, odlehčilo, vyjasnilo. Jenže to se mnohdy nestane. A druhý, pokud nechce, mluvit zkrátka nemusí. V naší moci je pouze dát příležitost mluvit. Pokud o vztah stojíme, můžeme hledat různé cesty, stejně jako Lenka, aby druhý dokázal povědět, co se děje uvnitř.

Ale co když je introvert? Co když to neumí? Co když po druhém chci něco, co mi není schopen dát? To jsou skvělé otázky! Každý z nás má v sobě nastavený jistý způsob komunikace, projevovaní citů, potřeb, chování. To je v pořádku. Možná Lenka chce po Radkovi nemožné. Třeba to neumí říct tak, aby to Lenku nerozčílilo. Možná to Radek dělá špatně, ale uvnitř to myslí dobře. Možná se jen opravdu nechce hádat a ve skutečnosti je vše v pořádku…

Ano, Radek to může mít na verbální i neverbální úrovni zcela jinak než Lenka. Ale je dobré neztrácet ze zřetele jednu informaci: Lence v tom není již dlouhou dobu dobře. Lenka dělá, co je v jejích silách. Dává prostor, ptá se, omlouvá se, prosí. Vyhrožuje, zlobí se, křičí. Balancuje mezi myšlenkami a emocemi. Vytváří pro oba hezký čas. Vytváří čas jen pro sebe a nechává Radka být.

Dělá vše, co ji napadne. Cítí v sobě velký strach ze ztráty, bolest, frustraci, a teď už i vztek a nedůvěru. A nemá žádnou indicii ani klíč k tomu, aby mohla dělat něco jinak, natožpak lépe. Protože se zdá, že v očích Radka dělá zkrátka „všechno špatně“, nic konkrétního z něj ale nedostane.

V Lence čím dál tím víc roste zhoubný pocit, že je vlastně špatně ona. Viní se, že nenachází řešení. Že není lepší partnerka. Že neumí konflikty ustát více v klidu: „On vlastně nic špatného nedělá. On prostě jenom mlčí. Já jsem ta, která dělá dusno. Která na něj křičí. Já jsem ta, co mezi námi vytváří jen problémy.“ A co když má pravdu?

Na vztah jsou dva

Jenže komunikace a její styl je základní kámen partnerského vztahu. Virginia Satir si ji představuje jako obrovský deštník, jenž zakrývá a ovlivňuje vše, co se mezi lidmi odehrává. Jedna z nejslavnějších rodinných terapeutek pak říká, že základem pro fungující vztah je přímé vyjadřování pocitů a naslouchání.

Bez toho to nejde. I kdybychom sebevíc chtěli, prostě nejde – aby jeden táhl všechno, aby stále čekal, snažil se jenom on či ona. Potřebujeme vědět, co se v druhých odehrává, ať už je jejich komunikační cesta jakákoliv. Někdo k tomu potřebuje delší čas na přemýšlení, někdo klid, někdo vychrlí naráz mnoho pocitů a až později si je utříbí. To všechno je možné. Ale druhý musí vědět, co se děje. Jinak to nemůže fungovat, protože vztah jeden člověk zkrátka sám neutáhne.

Zapomeňme teď na všechny minulé hádky, konflikty, výčitky. Zapomeňme na hledání viníka: Kdo udělal tuhle křivdu? Kdo tehdy řekl tohle hnusné slovo? Kdo tehdy na oslavě křičel? Kdo projevoval méně vděku? Podívejme se na to, jak je to teď. Co se děje mezi vámi a tím druhým, kdo mlčí, teď. Kdo se o komunikaci snaží? Kdo vytváří příležitosti? Kdo druhému věnuje čas, energii? Kdo se snaží o porozumění? Kdo se snaží naslouchat?

Výzkum Jany Doubrovské se zaměřil na zkoumání dysfunkčních vzorců komunikace. Do jejího souboru se přihlásilo čtyřicet manželských párů, z nichž dvacet bylo funkčních a dvacet dysfunkčních (tyto páry byly vybrány z manželských a rodinných poraden). Dysfunkční páry označovaly sami sebe jako „nespokojené s manželstvím“. Ve vztahu se subjektivně necítili dobře. A jaké byly hlavní komunikační rozdíly těchto sezdaných dvojic? Možná byste mnoho z nich správně vytušili:

• U spokojených dvojic byla potřeba komunikace aktivně saturovaná: pokud měl jeden z partnerů touhu či potřebu povídat, druhý jej alespoň vyslechl a dával mu potřebnou zpětnou vazbu.
• Partneři sdíleli osobní problémy a starosti, navzájem si uměli říct o pomoc či o radu.
• Když jeden z partnerů potřeboval, druhý mu byl alespoň nablízku. Společně se snaží překlenout těžké chvíle. Jsou si oporou, nikoliv zdrojem dalších obtíží či stresu.
• Ve spokojených partnerstvích se málokdy objevovaly takzvané generalizované výroky: Ty mě nikdy neposloucháš! Vždycky pracuješ, když něco potřebuju. Tohle se děje pokaždé… Tyto výroky hodně bolí a obvykle nejsou pravdivé, opírají se o náš aktuální pocit. Právě tyto výroky obvykle z hádky dělají neřešitelné, stále se opakující kolotoče frustrace.
• V komunikaci spokojených dvojic se dále často objevoval humor, pochvaly, vzájemná odměna.
• Naopak velmi málo se objevovaly výroky, které by druhého partnera shazovaly či očerňovaly.
• Celkově se partneři snažili o to, aby jejich komunikace byla vůči druhému srozumitelná a pochopitelná. Zkrátka aby si to společně nedělali těžší, než to někdy je.

Tím, co druhému sdělujeme, ať už verbálně či neverbálně, můžeme vztah podporovat, nebo naopak ničit. Něco funguje a něco zase ne. A o vztah musí pečovat oba. Chvíli se možná můžeme uvnitř své mysli přesvědčovat, že to je jenom v našich rukách. Že jsme něco možná mohli nebo měli udělat či říci jinak. Že je to jenom v nás – šikovnou komunikací (či manipulací) přece můžeme druhého přimět k čemukoliv.

To ale není pravda. Určitě nemůžeme druhého přimět, aby s námi pracoval na vztahu. Aby do něj vkládal city, energii a čas stejným množstvím, jako to děláme my. Můžeme vytvářet prostor, dávat šance. Můžeme hledat nějakou dobu svoje štěstí jinde a dopřát partnerovi ticho, které potřebuje.

Ale neměli bychom zapomínat, že my nejspíše ve vztahu též něco potřebujeme. Porozumění, blízkost, lehkost, podporu, humor, lásku, objetí, vřelost, náklonost. Potřebujeme mít ve světě svůj ostrůvek bezpečí, kterým může být právě partnerský vztah.

Psycholog Paul Watzlawick trefně říká, že definitivní recepty, jak komunikovat, neexistují. Ani já, ani nikdo jiný by vám neměl říkat, co je správně, aby vztah fungoval. Protože pro každý pár, pro každého člověka je dobré a přijatelné něco jiného. Každý pár by měl najít svoji harmonii, svoji potřebu komunikace. Měl by vzájemně sladit své potřeby, i kdyby byly u každého trochu rozdílné.

Mlčení může být pokojné, naplňující a vřelé. Může být vyjádřením souznění a porozumění. Pokud se vám zrovna teď ve vztahu odehrává, určitě budete vědět, jak vám v něm je. Vy sami budete vědět, zda chcete řešit vnitřní nespokojenost, či naopak je vám v něm dobře.

Ale pokud není a pokud na sebe přebíráte všechnu jeho tíhu, právě pro vás je tento článek. Vždy je to o dvou lidech. O dvou partnerech, kteří mezi sebou mají pouto, a buď o ně chtějí pečovat a bojovat, nebo to jeden vzdá a ten druhý se snaží dál. Táhne za oba. A na to je potřeba hodně síly. A já všem bojovníkům, kteří se snaží druhého „rozmluvit“, přeji, aby dokázali vidět i svoje štěstí, svoje potřeby a aby dokázali bojovat i za sebe.