Co ničí dokonalé vztahy

Podobný příběh není nijak výjimečný. Přesto nad ním většina lidí jen nechápavě zakroutí hlavou a hodí ho za hlavu jako další příspěvek do sbírky absurdit života. Jiní si řeknou „pálilo je dobré bydlo“ a tím to považují za vyřízené. Ale skutečně lze celou věc tak snadno smést ze stolu?

Máme tu fenomén, který ničí úspěšné a dobře fungující vztahy – vztahy lidí, kteří mají zdánlivě všechny předpoklady vydržet pohromadě po celý život. Navíc jde o vztahy, které jsou často vzorem a zdrojem naděje pro ty z okolí, kteří v tak harmonickém soužití nežijí.

A tak tento jev narušuje nejen vztahy těch, kterých se bezprostředně týká, ale i důvěru ve vztahy obecně. Pokud se totiž rozpadají i tyto „dokonalé“ vztahy, jak mohou „obyčejní smrtelníci“ uvěřit, že dopadnou dobře ty jejich, které nejsou zdaleka tak ideální?

Ale i tento fenomén má vysvětlení. Jed, který tráví dobře fungující vztahy, je spokojenost a z ní plynoucí zpohodlnění. Největší zákeřností tohoto „vztahového jedu“ je pak fakt, že jej jen málokdo podezřívá.

Oběťmi tohoto fenoménu bývají rozumní lidé s jasně poskládanými hodnotami, dávno „vyblbnutí“, zodpovědní, cílevědomí, charakterní, hodnotově i morálně konzistentní. V podstatě se dá říct ideální partneři do časů klidu i do nepohody. Žijí spořádaný život, vědí, co chtějí a na čem jim záleží, a disciplinovaně na tom pracují. Jsou oddaní rodině a partnerovi. Jednají dospěle – racionálně a účelně, ale umějí být i empatičtí, ohleduplní, vřelí a vstřícní.

Jejich život se řídí hodnotami, které zastávají, je smysluplný a správný. Ale… no, něco mu chybí. Uhodnete co?

Je to vzrušení, riziko a s nimi pocity euforie a radosti. Ten pocit, že žiju – teď a tady.

Životodárný chaos

Žít znamená (také) riskovat – čelit novému, nepředvídatelnému, měnit se, adaptovat se, bojovat (ale ne nutně vyhrávat), usilovat o nové mety (a ne nutně uspět). Život zkrátka není jen bezpečí předvídatelného řádu, ale taky chaos. A v nás lidech dříme jak touha po řádu, tak potřeba chaosu.

Pokud máme mít pocit, že jsme naživu, musí být chaos v našem životě zastoupen. Potřebujeme chaos. Nepotřebujeme ho moc, ale bez něj stagnujeme a nudíme se.

Teorie chaosu nám ukazuje, že chaos umí být ve své komplexnosti tvořivý a originální, neopakuje se. Stejné vstupní podmínky generují různé výsledky, a tak nikdy přesně nevíte, co můžete čekat. Na obecné úrovni sice můžete chování systému v hrubých obrysech odhadnout, ale v konkrétních detailech je chaos vždy originální.

Nuda není rozmar ani rozmazlenost, chrání nás. Klid umí být pro vztah toxický.

Příroda je chaotický systém – je tvořivá, proměnlivá a nepředvídatelná. A člověk, aby přežil, musel se naučit být také tvořivý a adaptabilní. V dynamickém světě není místo pro spokojenost. Spokojit se znamená ustrnout, a pokud ustrnete, přijde někdo s větší vůlí k životu. Ne nutně lepší a vyspělejší, jak ukazuje (nejen) historie zániku Římské říše, jen vitálnější.

Člověk není stvořen pro to, aby se spokojil s tím, co má. Evoluce nás utvářela pro přežití, a pohodlnost není s přežitím kompatibilní. Můžeme buď růst a rozvíjet se, nebo upadat. Nelze si říct „toto mi stačí“ a zůstat stát. Nefunguje to, minimálně ne dlouho. Dřív nebo později vás někdo nebo něco převálcuje – nejdříve je to nuda, náš obranný systém před ustrnutím, následně je to měnící se svět, a to už bývá horší. Změna, nebo zánik – to platí jak pro život, tak pro vztahy.

Vztah nemůže jen „být“. Potřebuje růst a měnit se, nebo skomírá. Potřebuje pohyb, potřebuje ambice. A když mluvím o ambicích vztahu, myslím tím vizi – něco, o co stojí za to usilovat, za čím stojí za to jít. Vztah bez ambic je vztah mrtvý.

Touha po neznámých kontinentech

Spokojený život se po čase stává ubíjející svou monotónností. Je příliš pohodlný a nepřináší nic nového. Vše se v něm opakuje a recykluje. Každý den je víceméně jako druhý. A i když jsou ty dny tráveny smysluplně, tak nás to po čase přestane bavit. Ze života i ze vztahu se tak pomalu vytratí vášeň.

Pokud náš život dynamiku ztratí, máme tendenci si nějakou z nudy vyrobit. Nuda není rozmar ani rozmazlenost, chrání nás. Klid umí být pro vztah toxický. Příliš mnoho klidu a jistoty vytváří podobně toxické podmínky jako příliš málo téhož. Potřebujeme jistoty i výzvy a potřebujeme je ve správném poměru.

Přednáška 24. října 2024