Co nám říká úzkost

Během přednášek podobných řečníků dochází ke zjednodušením, která působí na publikum ozdravně, a to je zřejmě i jeho záměrem: když se budete smát, vaše plíce pracují, okysličují se, vy se cítíte lépe, jste šťastnější, nebudete nemocní a nebudou se vám dít ošklivé věci. Jinými slovy, život není tak těžký, pokud jste šťastni, že ano. Podepíšu se pod tvrzení, že je přínosnější zakoušet jej tímto způsobem, avšak posvítila bych si i na jeho temnější stránku.

Pomineme‑li fakt, že bez ní bychom nebyli kompletní a nepoznali hodnotu světlých okamžiků, myslím, že úzkost a strach nám mohou v mnoha situacích dobře sloužit. Zejména proto, že signalizují, že je zřejmě potřeba něco málo pozměnit, někam poslat pozornost. A protože máme každý jinou vzpomínkovou výbavu a jedinečně poskládaný přístup ke světu, nelze se shodnout na jednotné strategii a na jasném vymezení, co stojí a nestojí za to, aby nás zúzkostnilo.

Kdy rozsvítit baterku

Mnich, aby ukázal, že sám není výjimkou, sympaticky popisuje svoje vnitřní pochody během osamělého pobytu v džungli, kde plánoval v tichu rozjímat. Najednou zaslechl zvuk, který se k němu blížil. Při prvním zašustění opodál ještě dokázal neotevřít oči a nadále se soustředit na svůj klidný dech. Asi nějaký malý hlodavec, řekl si. Podruhé už se zvuky ozvaly z menší vzdálenosti a on přerušil meditaci – zvažoval, že otevře oči a posvítí si na ono zvíře baterkou. Bude to nejspíš něco většího než obyčejná myš. Potřetí se ozvalo hlasité prasknutí větve blízko něj a on si byl téměř jistý, že je to tygr. Ani on, ani jeho dech už klidný nebyl. Otevřel oči a rozsvítil si na tu stvůru baterku; v duchu už chystal taktiku boje či útěku. Ale přepočítal se – byla to myš.

Tato příhoda demonstruje, jakou moc má strach nad naší myslí, nic zvlášť překvapivého. Zajímavější pro mě je onen proces a škála, na které lze v takových případech jednat. Kdy byste vy sami vytáhli baterku? Okamžitě? Nebo byste se dali na útěk již při prvním zašustění a bylo by vám jedno, co jej způsobilo? Nebo byste seděli ještě déle? Sama v průběhu života pozoruji, jak se u mě tyto strategie mění, a tak trochu si s nimi pohrávám.

Ne že bych chodila meditovat do džungle, ale kdykoliv pocítím nějaké ohrožení či stres, snažím se na křižovatce svých reakcí zastavit. Když najdu dostatek vnitřního klidu, snažím se „oči neotvírat“, jen dál dýchat, nereagovat. A v naprosté většině se nestane vůbec nic, co by byť jen z dálky připomínalo ohrožení mého života. Jen kdesi proběhne myška.

Na čem všem tedy v džungli (naší mysli) záleží? Zůstaneme‑li ještě chvíli v tomto obraze, ve hře je například to, kolikrát jste v životě potkali tygra, jaké jste o něm četli informace, zda vám o něm někdo vyprávěl nebo zda se náhodou nebojíte víc myší. Možná jste nějakou měli doma plyšovou a představa setkání s ní vás spíše naplňuje pocitem bezpečí. Při vnímání nebezpečí a spouštění úzkostných reakcí zkrátka nenajdeme dva stejné pohledy a přístupy a je to tak v pořádku.

Princip spouštění úzkostných stavů je obdobný, jako když sedíme mezi liánami v buši: naše tělo reaguje, jako kdyby byl v blízkosti nebezpečný podnět. Ale není. Pouze naše nadledvinky produkují hormony jako o život a spouští se příprava na útěk nebo boj. Někdy však zcela nepochopitelně, bez zjevného podnětu. Co když tedy tento podnět chybí – a nám se přece rozbuší srdce, zrychlí dech a zaplaví nás panika či úzkost?

Naslouchejme své úzkosti

Protože se zde snažím úzkost zbavit nálepky bubáka, kterého nikdo nemá rád, nabízím ke zvážení myšlenku, že její funkce může být vysledovatelná, a dokonce užitečná. Neignorujme ji, ale sledujme, kdy a kde se nás snaží ovládnout.

• S některými konkrétními lidmi? Na konkrétních místech?
• Nebo v naprostém klidu, kdy nevíme, co dělat?
• Objevuje se v některých obdobích v roce víc?
• S čím vším v našem životě může tudíž souviset?
• A s kým nebo kde ji naopak nezažíváme?

Poznatky získané podobnou „detektivní prací“ nás mohou navést k původu těchto stavů. Řekněme, že jste objevili, že se jedná o cestu autem do práce. Zažívat každé ráno v autě paniku a propadat přesvědčení, že máte něco se srdcem, pokračovat v práci a přitom začít chodit po vyšetřeních je však to méně konstruktivní řešení vašich potíží.

Protože naše emoce, myšlenky a chování jsou nerozlučně propojené, podívejme se na ně postupně: Jak se můžeme zachovat?

Můžete se pokusit změnit okolnosti. Řekněme, že zjistíte, že zdrojem je opravdu práce, jež vás zúzkostňuje, a všude jinde jste v pořádku. Možná ji opravdu bude potřeba změnit, respektive si na ni aspoň „posvítit“. Bonusem v tomto případě bude zjištění, že jistý druh práce pro vás není vhodný, a můžete tak pro svoje tělo a ducha udělat něco, díky čemu se budou cítit lépe. Do práce pořád chodit budete, ale podmínky si upravíte podle onoho varovného signálu, který k vám vaše tělo vyslalo.

Vyhnout se a neubližovat si. Je také možné, že máte ještě další obtíže a chodit do práce je pro vás natolik nezvladatelné, že bude potřeba se zamyslet, zda si svůj život dokážete zařídit jinak. Nutno dodat, že vyhýbavé chování je někdy součástí technik, které úzkostnost posilují, jak upozorňuje Ján Praško. Mám na mysli případy, kdy je možné se stresovému podnětu nevystavovat – ne každý musí být kupříkladu sebevědomý při veřejném vystupování.

Trénovat a exponovat se. Další možností je vystavovat se tomu, co nás zúzkostňuje, a postupně se stát odolnějšími. Důležité je dávkování a způsob. Pokud se vám díky tomuto přístupu podaří získat určitou lehkost (budu tak dlouho mluvit před lidmi, až mi moje minulá úzkost začne připadat zpětně jako drobnost, anebo začnu chodit na kurz asertivity a zvládání stresu a v práci budu pokračovat), tento nový osvobozující pocit se často přenese i do jiných oblastí vašeho života. I v tomto případě se vám může hodit doprovod terapeuta či kouče.

Všechny tyto strategie mohou být v jistém období a v jisté kombinaci životních událostí funkční. Záleží na kontextu a tím kontextem jste vy. Nejlépe pomocí rozhovoru s někým, komu věříte, lze dále hledat, jak se postavit ke konkrétním situacím vyvolávajícím úzkost, a pochopit, kde se bere ten silný pocit, který nemá vnější příčinu.

Součástí úzkostných stavů bývá často pocit viny či studu, že se vůbec dostavují, pocit, že bychom měli zvládat život lépe. I zde je dobré například pomocí terapie tyto myšlenky prozkoumat a později se dostat za ně, hlouběji.

Co je to úzkost? Úzké místo, cosi sevřeného v napětí, přes co nelze prohnat vzduch, živiny, proudění. Něco umenšeného, co se chce rozvinout, roztáhnout do prostoru a plně se nadechnout, ale cosi mu brání. Tím cosi jsou naše myšlenky.

Každá příručka o úzkostných poruchách vám doporučí, abyste se o sebe a svoje tělo starali. Vytrvalou péčí, cvičením a zaměřováním se na dech můžete lépe ovládat své budoucí já a jeho myšlenkové pochody. Souhlasím. Jen pro představu, jak potom mohou vypadat různé verze vyhodnocení stejné situace:

• Naše reakce vedoucí k panice. Spouštěčem je pocit „neskutečna“. Následuje myšlenka Co když se zblázním?, případně To je určitě mrtvička! a důsledkem je vystupňovaná úzkost a neúčelné pobíhání po místnosti.
• Vedoucí ke zklidnění. Spouštěč je stejný, myšlenka však odlišná: Asi jsem přetažená a důsledkem je uvolnění se do klidového režimu a poslech hudby.

Úzkostné myšlenky jsou zásadní jak při vzniku, tak při udržování bludného kruhu úzkosti: zvyšují úzkost, ta vede ke zvýraznění tělesných projevů, ty si zase vysvětlíme úzkostnými myšlenkami a vzniká panika. Proto ve zmíněné situaci opakujících se úzkostných stavů cestou do práce lze získat kontrolu hlubokým nádechem a uvědoměním si, kde se nacházím, co a proč se mi asi děje. Již toto vědomí je prvním krokem k narušení naší zacyklenosti.

Tak tohle nerozdýchám. Nebo ano?

Slíbila jsem, že se zaměřím na předcházení akutním stavům a získání lepší kontroly nad svým prožíváním. Proto se zde musíme dotknout tématu dýchání, ať už se cítíme dobře, nebo zrovna zápasíme s těžkým obdobím. Jsme totiž jedno velké kontinuum – měníme se, rosteme, stárneme a nikdy nebudeme hotovi a připraveni na všechno. Soustředit se pravidelně na dýchání v kterékoliv fázi je nejlepší prevencí a do budoucna slibuje lepší ovládání našich reakcí a procesů, včetně úzkostných stavů.

Pokud jsme ve stavu úzkosti, náš dech se zkracuje, tělo nedostává potřebné látky a my propadáme panice. Stanislav Grof, psychiatr a zakladatel metody holotropního dýchání, postavil na práci s dechem a změněnými stavy vědomí celou svou praxi. Tvrdí, že naše traumata (někdy i prenatální či porodní) se ukládají v našem těle a nevědomí. Pomocí dechových technik je možné je zesílit, nechat vyplavat na povrch a rozpustit.

Dech jako pojítko stavů úzkosti a naší tělesnosti je zásadní a v naší kultuře mu nepřipisujeme dostatek pozornosti. I když se můžou zdát metody transpersonální psychologie (zmíněný Stanislav Grof) extrémní, minimálně tato souvislost stojí za důkladnější zkoumání. Upozorňují na propletenost a blízkost vztahu naší mysli, těla a emocí.

Pobýt s prázdnotou

No a co když se úzkost dostaví, když se neděje nic? Nabízí se zde zamyšlení, čím vším si vyplňujeme prázdná místa ve svém životě. Jak je náročné jen tak být! A tak chodíme na internet bez záměru, snažíme se dorolovat na facebooku až na samý konec, aniž bychom něco konkrétního hledali, necháváme se unášet zprávami, které jsme nechtěli číst.

V nacházení způsobů, jak nemuset čelit prostému faktu, že existuje pouze naše mysl, kterou proudí myšlenky a vjemy, jsme velmi kreativní. Dá se tak vysvětlit různá závislost, posedlost činností, kariérismus či vrhání se do nesmyslných vztahů.

Lepší přístup k této existenciální úzkosti hezky popisuje Jiří Charvát: zkusme prostě vydržet ten život žít. Bez dopomáhání si a vyplňování prázdnoty obsahy z internetu, látkami, hmotnými statky, neúčelnými činnostmi, dosahováním „úspěchu“, vyděláváním peněz. Co nám zbude bez těchto vrstev? Najdeme za tím vším klidnou prostrannou smířenou prázdnotu, anebo ustrašené dítě očekávající za stromy tygra?

Extrémnějším pohledem se dá samozřejmě podívat na veškeré lidské činnosti právě jako na snahu zastřít fakt, že neznáme důvod, příčinu ani smysl naší přítomnosti tady. Já ale neradím vzdát se či upadnout do letargie. Pouze pomocí bdělé pozornosti sledovat svoje nitro i okolí a prodýchat se vědomě ke klidnější mysli.

Ta na sebe potom nebude tak často potřebovat upozorňovat pomocí výstražných blikajících světélek, jako kdyby nám šlo o život. V jistém smyslu nám samozřejmě jde o život v každé chvíli, proto bychom podobné stavy měli brát vážně.