Co nám říká sebelítost

Když se nám něco nepodaří nebo nevyjde očekávaný víkend s přáteli, patrně nás zalije vlna emocí – smutek, lítost a hněv. V daném kontextu je to zcela přirozené. Je to známka toho, že nám o danou věc šlo.

Když se s námi rozejde partner nebo dostaneme výpověď, zalije nás větší vlna. Někoho může i spláchnout. Otázky typu Proč se to stalo? Co jsem udělal/a špatně? Proč zrovna já? nebo povzdech To mám ale smůlu! jsou na místě a patří ke zdravému procesu vyrovnávání se s krizovou situací.

Občasné zažívání sebelítosti má totiž pozitivní efekt: můžeme svůj díl odpovědnosti přehodit na vnější okolnosti nebo na někoho jiného. Na chvíli zažít pocit, že my za nic nemůžeme, to svět je k nám nespravedlivý. Je to jako rozpustit nároky a zodpovědnost ve sklence vína a nechat se ovládnout úlevou.

Až sem to ve svém životě zažíváme všichni. Ale co když se ze sebelítosti vytvoří vzorec chování, po kterém saháme vždy, když se nám něco nepodaří? Nebo dokonce sebelítost začneme žít, jako by byla naší součástí? Ano, i to se stává.

Odkud se sebelítost bere

Sebelítost vzniká z různých příčin. Velký význam má výchova, ve které jsme se naučili přijímat roli oběti. Mohli jsme třeba vidět, jak naše matka bravurně manipulovala okolím. Stačilo uronit slzu a pronést větu „nikomu na mně nezáleží“ a najednou všichni začali fungovat dle jejích představ. Nebo když jsme si začali stěžovat, že se nám něco nevydařilo, empatičtí lidé nám věnovali pozornost, které se nám jinak nedostávalo.

K přijetí role oběti vede také cesta přes vystavování nepřiměřeným nárokům. Možná jsme jako děti zažívali neadekvátní situace, přesto jsme je museli řešit. Opora ze strany rodičů selhávala, a my jsme tak přijímali úkoly, na které jsme prostě nestačili.

Ne kvůli nedostatečným schopnostem, ty byly naopak mnohem větší než u našich vrstevníků, ale kvůli tomu, že jsme vývojově nebyli ve fázi, abychom zajistili, co se po nás v dané situaci očekávalo. To mohlo mít za následek utvoření představy, že ač děláme, co děláme, nikdy to není dostačující, a proto nemá cenu snažit se.

Vystavování nepřiměřeným požadavkům můžeme demonstrovat na následujícím příběhu. Pan Vojtěch je inteligentní muž s různými zájmy. Objektivně působí jako velmi schopný. Subjektivně se však vnímá jako nedostatečný a i malý neúspěch považuje za velkou zradu. Říká, že ač dělá, co dělá, nikdy nebude dost dobrý, protože svět se vždycky proti němu spikne.

Když bylo Vojtěchovi pět let, zemřel mu otec. Matka zůstala s ním a ročními dvojčaty. Vojtěch se poměrně rychle přizpůsobil náročné situaci tím, že začal „suplovat“ roli chybějícího otce. V reálu to vypadalo tak, že matku podporoval nejen emočně, ale snažil se jí pomáhat i se sourozenci.

Matka zavalená svým smutkem a obavou o děti uvítala „parťáka“ a po Vojtěchovi postupně vyžadovala stále větší spolupráci. Posílala ho na nákup, musel jí pomáhat s úklidem, a když si občas chtěla zajít ven, Vojtěch měl na starost sourozence. Mnohokrát se stalo, že je neuhlídal a něco se přihodilo. To pak od matky dostal vynadáno. Vnímal to jako zradu. Vždyť se přece tolik snažil, tak proč se vždycky něco pokazilo?

Velkým zdrojem sebelítosti jsou pocity viny. Zahleděnost do minulosti, hledání momentů, kdy jsme mohli udělat něco jinak, a následná sebelítost, že jsme tam, kde jsme. Je to až paralyzující. Bere to energii, radost ze života, smysl něco dělat, po něčem toužit. Takto silně prožívaná sebelítost může být cestou do deprese.

Pohled pod pokličku

Ať už se do role oběti dostaneme z jakéhokoliv důvodu, je potřeba uvědomit si, co nám to přináší, v čem je pro nás výhodné opakovat dokola stejné schéma. Představme si to na konkrétním příběhu dvaatřicetileté Veroniky. Tato žena za mnou kdysi přišla v období, kdy jí začaly selhávat doposud funkční obrany. Ty si vybudovala kvůli „přežití“ v rodině, kde pro ni chování druhých lidí bylo nesrozumitelné a ohrožující.

Veronika si proto již v raném věku vypěstovala cit pro vnímání nálady druhých a zároveň se naučila „vypínat“ své emoce. Díky tomu mohla být vždy naladěná na potřeby druhých, vyhovět jim a tím si zajistit doslova splynutí s ohrožujícím prostředím. Jediné emoce, které mohla prožívat bez obav, byly ty příjemné.

Než Veronika vstoupila do terapie, začala prožívat i nepříjemné emoce. Dovolila si to v situacích, které pro ni byly bezpečné. V jejím případě to znamenalo tehdy, kdy se ocitla sama. To pak byla schopná plakat třeba tři hodiny v kuse, dokud neusnula vyčerpáním. To ji děsilo.

Spolu jsme pak mimo jiné pracovaly na rozklíčování myšlenek spojených s vyčerpávajícím pláčem. Jejich obsah byl nejdříve chaotický. Později si uvědomovala, že se lituje. Doslova se utápěla v lítosti z toho, jak ji vnímá okolí. Všichni ji, dle jejích slov, považují za vyrovnanou a spokojenou ženu, která si za každé situace ví rady, a mohou se tak na ni kdykoliv obrátit se svým problémem nebo s žádostí o pomoc. Cítila se zneužitá. Byla zoufalá z uvědomění, že nikdo nevidí, jak jí skutečně je.

Trvalo dlouho, než si Veronika mohla připustit vlastní podíl na tom, jak se k ní okolí chová. Toto uvědomění bylo zlomovým bodem, aby začala poznávat své potřeby a učila se s nimi zacházet. Čím více se jí to dařilo, tím méně se vracely sebelítostné stavy. Veronika postupně převzala odpovědnost za svůj život, čímž získala pocit vlastní hodnoty. To jí dovolilo opustit roky fixovanou roli oběti.

Počátek sebelítosti můžeme vystopovat kdekoliv v našem životě. Každý z nás si zároveň na zádech neseme batoh s jinak těžkým nákladem toho, čím jsme si v životě prošli a co nás formovalo. Někdo pokrčí rameny, když mu před nosem vyprodají oblíbenou zmrzlinu, a pochutná si na jiné. Druhý z toho bude mít zkažené odpoledne, protože už se mu zase děje nespravedlnost.

Poznáváte‑li se spíše ve druhém případě, ráda bych vás podpořila, abyste začali na podobné situace nahlížet jinak:

• Zkuste vystopovat, odkud sebelítost přichází.
• Jaká zkušenost se to neustále ozývá?
• Co vám sebelítost dává?
• Je možné to získat jinak?
• Jak moc jistě se cítíte v pozici scénáristy vašeho života?

Hledání odpovědí nemusí být vůbec jednoduché ani příjemné. Zkuste být proto na sebe hodní a laskaví. Zasloužíte si to. Máte právo vystoupit z naučené role, která dříve měla svůj význam, ale dnes už vám nesedí. Vytvořte si novou. Podle sebe. Takovou, kterou nebudete muset hrát, protože to budete vy.