Co nám říká bolest

„Nějak mě bolí břicho,“ postěžovala si nedávno na společné chatě s kamarády dvanáctiletá dívka. Její táta měl okamžité řešení: „Tak si vem ibalgin. Víš, kde je?“ Nevydržela jsem a navázala s dívkou rozhovor (její máma nebyla přítomna). Vyšlo najevo, že se bojí – možná dostane měsíčky. Ještě nikdy je neměla, ale její dvě nejlepší kámošky už jo. Chvíli jsme si povídaly, vybavila jsem ji vložkami a bylo po bolesti.

Táta dívky je prima člověk, inteligentní, s dcerou má dobrý vztah. Že se na bolesti břicha neznámého původu analgetika podávat nemají, však neví. Že existují psychosomatické bolesti, matně tuší. Jeho reakce byla automatická: bolí – prášek. Sám tak běžně „řeší“ své bolesti zad.

Podle mých zkušeností je užívání „prášků na bolest“ pro řadu lidí běžnou součástí života. A příměr se závislostí na drogách není přehnaný: znám takové, kteří jsou schopni spolykat v průběhu dne celé platíčko ibalginů, aniž by je to výrazněji ovlivnilo.

Je přirozené, že neradi trpíme. A trápí nás, i když vidíme trpět jiného člověka. Obzvlášť dítě. Vím, že rodiče často potlačují pomocí medikamentů běžné bolesti už u nejmenších dětí. Čípeček proti bolení bříška, znecitlivující gel, když rostou zoubky…

Reklama nám říká, že potlačovat bolest je správné. A my, když to přijmeme za své, učíme to pak své děti.

Význam bolesti

Jenže zvýšená teplota má svůj léčebný význam a bolest je signál těla, který se vyplatí poslouchat. Upozorňuje nás na problém, říká, že (a většinou i kde) se v našem těle děje něco, co poškozuje nebo by mohlo vést k poškození živé tkáně. Tím, že bolest potlačíme, se problém nevyřeší, ale naopak často prohloubí, protože nás nic nenutí jej řešit.

Chci se proto bolesti v našich životech zastat. Slouží naší ochraně a je tak svým způsobem dobrá (myslím běžnou bolest, nikoli extrémní či chronickou).

Bolest způsobuje vyhýbavou reakci, koncentruje naši pozornost na řešení situace. A občas nás přímo a konkrétně vede, co dělat, jak si pomoci. Uvědomila jsem si to velmi dobře při porodu a také třeba když se mi před lety poprvé zablokovala krční páteř. Nevzala jsem si sice žádnou tabletku, ale namísto toho, abych poslechla, co mi bolest říká, běžela jsem k doktorovi.

Rada zněla: krčním límcem znehybnit, týden s tím nehýbat a pak se objednat na rehabilitaci. Límec mi nic neznehybnil (mám krk jak žirafa), o to víc jsem se však vůlí přemáhala, abych dle rady lékaře s krkem nehýbala. Musela jsem překonávat silnou touhu poslechnout bolest: masírovat si to, pomačkat, rozhýbat – jít té bolesti tak trochu naproti.

Po deseti dnech utrpení konečně rehabilitace – a dělali tam se mnou přesně to, k čemu mě bolest od začátku nabádala. Jen fyzioterapeutce chyběla ona okamžitá vnitřní zpětná vazba daná intenzitou a typem bolesti. Bolest, která v tomto případě říká tady mačkej, se totiž velmi lehce změní v bolest tady ne nebo to už je moc.

Od té doby, když se mi zablokuje krk, nikam neběhám, ale poslouchám, co mi bolest říká. Pár minut masíruju a mačkám a pak přijde další vnitřní signál: To teď stačí. Nech tomu čas. A teplo. Během pár hodin se to spraví.

Nemám vůbec nic proti paliativní medicíně. Naopak: jsem ráda, že spoustě lidem pomáhá od zbytečného utrpení. Chci však poukázat na to, že to často s pilulkami a vyhýbáním se nepříjemnostem přeháníme. Pilulky proti bolesti bychom neměli brát automaticky, když nás někde píchne. Většinou se vyplatí bolesti naslouchat a řešit, je‑li to možné, její příčinu.

Když bolí duše

Emoční bolest – smutek – se v mozku promítá do týchž oblastí jako bolest fyzická. A my se také k psychické bolesti chováme podobně: snažíme se jí vyhnout, a když už tu je, tak ji často potlačujeme.

Jako na fyzickou bolest bereme analgetika, na bolest duševní často užíváme antidepresiva. A opět: chvála a velký dík antidepresivům. Je skvělé, že pomáhají spoustě lidí trpících depresí či úzkostmi. Jenže si zase myslím, že řada lidí je používá zbytečně, a dokonce že jsou jim celkově na škodu.

Antidepresiva jsou sice – na rozdíl od paralenů, ibalginů a podobných – na předpis, od klientů i lékařů však vím, že je dostane prakticky každý, kdo je chce. Stačí říct, že jste už pár týdnů smutní, a když lékař přece jen váhá, zmíníte myšlenky typu občas si říkám, že by bylo lepší nebýt. Mnoho lidí tak dostane antidepresiva, například když truchlí pro ztrátu blízké osoby či prožívají komplikovaný rozchod s víceméně odpovídajícími emočními projevy. Chtějí ztlumit emoční bolest, chtějí „fungovat“.

Vím, že je někdy obtížné odhadnout hloubku pacientovy deprese. Jsou lidé, kteří umí maskovat i velké utrpení, „klamou tělem“ – syndrom smutného klauna. Lékař neví a oprávněně se obává sebevražedného chování. Přesto je mi líto, když od klientů slýchám, jak lehce k antidepresivům přišli – v rámci několikaminutové konverzace se svým praktickým lékařem či psychiatrem, který se na ně téměř ani nepodíval. Ani slovo o možnosti psychoterapie. Jsou samozřejmě velmi rozumní lékaři. Řada psychiatrů vám poví, že na truchlení antidepresiva nepředepisují. A jsou samozřejmě i lékaři, kteří s psychology účinně spolupracují. Jenže takoví nejsou zdaleka všichni.

„Já jsem si nechala předepsat antidepresiva, abych nekřičela na děti,“ svěřila se mi například jedna klientka. „Sice si teď tolik neužiju sex a nemám třeba záchvaty smíchu, jako jsem mívala dřív, ale celkově jsem klidnější a asi je to tak lepší.“

Jiný klient, říkejme mu třeba Radovan, zase popisuje svou historii s antidepresivy takto: „Střídavě jsem je bral a nebral čtvrt století.“ Postupem času si je sám vysazoval a zase nabíral, upravoval si dávkování. Když se ohlížíme a zkoumáme, co byly spouštěcí momenty, dochází Radovan k poznání: „Vlastně jsem je začal brát vždycky, když jsem se začal trápit ve vztahu. S práškama to ale zase nějak šlo a ještě pár let jsem to vydržel. Stejně to ale šlo od desíti k pěti a já nakonec odešel. A přestal brát prášky. Zpětně Radovan hodnotí, že by bývalo bylo lepší, kdyby odešel hned. „Ušetřil bych sobě i svým partnerkám mnoho trápení.“

Manželé Petr a Věra přicházejí s obrovským hněvem ženy na muže. Petr to cítí úkorně, však je přímo ukázkovým manželem a otcem. Věra sama svému hněvu nerozumí, mrzí ji to, má výčitky. Zkoumáme blíže, kde se ten hněv bere. Postupně vyplouvá na povrch, že jde o události před osmi lety, kdy to doma bylo velmi náročné: dvě maličké děti. Petr tehdy „utíkal do práce“ a ona byla doma sama, špatně to snášela a dokonce došlo k tomu, že jedno dítě zranilo druhé (s nikoli vážnými, ale trvalými následky).

• „A proč se hněváte nyní? Tehdy jste se nehněvala?“ zjišťuji.
• „Hněvala, ale začala jsem pak brát antidepresiva a ty mě zklidnily,“ říká žena.
• „A jak dlouho jste je brala?“
• „No – víceméně dosud, vysadila jsem je tak před dvěma měsíci.“

Věra zjišťuje, že hněv, který cítí nyní, měla cítit před lety. „Tenkrát jsem to bral,“ říká Petr.

Nechci říci, že antidepresiva nebyla před osmi lety na místě, to samozřejmě nemohu vědět. Chci však upozornit na to, že velmi pravděpodobně existují i vedlejší účinky, které nejsou přímo zdravotní a o kterých se v příbalových letácích nedočteme.

Například si necháme líbit věci, které bychom si jinak líbit nenechali. Nebo se potlačený smutek a hněv, neodžité truchlení, projeví po vysazení léků i s velkým časovým odstupem, kdy už „nejsou na místě“. Okolí nechápe a dotyčného pak kromě těchto negativních emocí trápí ještě výčitky z jejich neadekvátnosti.

Nerada bych, aby tento článek budil dojem, že jsem proti lékům či snad medicíně. Není to tak – dokonce jsem už vícekrát sama klientům návštěvu lékaře doporučila a předepsané léky významně pomohly zlepšení stavu i situace, neboť přinesly úlevu a energii k řešení problémů. Někdy dokonce pracujeme s úzkostnými klienty na tom, aby se léků tolik nebáli.

Chci říci, že když se příliš bojíme chyby druhého druhu, tedy toho, že nenasadíme léky tam, kde jsou na místě, neadekvátně nám stoupne riziko chyby prvního druhu – že půjdeme takříkajíc „s kanónem na vrabce“. A naopak.