Co mi pomůže?

Je nám dobře. Máme práci, která nás baví. Vztah, kde jsme spokojeni. Rodinnou situaci, která nám vyhovuje. Bydlení, kde se cítíme komfortně a v bezpečí. Zdravotní stav nám umožňuje dělat aktivity, které nás těší. Máme vyhlídky na pěknou budoucnost. Počítáme s tím, že to takto bude i nadále.

Plány na další dny, měsíce a roky bereme téměř jako jistotu. Ale přijde zvrat. Šok. Nemoc. Rozchod. Výpověď. Nepříjemná životní událost. Pozvolný úbytek sil. Pokud v takové chvíli někdo v našem okolí prohlásí: „Tak máš asi žít s někým jiným…“ nebo „Asi se máš naučit něco nového…“, máme chuť do něčeho či někoho praštit.

Konec nadějí

Lída se celých šest let připravovala na tento moment – odstátnicuje a bude lékařkou. Splní sen rodičům i sobě. Konečně bude dělat to, po čem tak dlouho touží. Nicméně od začátku se nedařilo. Státnic bylo celkem šest. První se povedla, ale další dvě ne. Stres se zvyšoval. Množství studijního materiálu bylo nekonečné. Věděla, že příště už musí uspět. Několik dní před další zkouškou nespala.

Vytáhla si otázky, ze kterých měla radost. „To zvládneš, tohle téma umíš!“ říkala sama sobě. Zkoušející si to ale nemysleli. Lída pohořela i tentokrát. Konec. Definitivní konec. Lída nepřestávala plakat. Zhroutil se jí svět. Vše, na čem tak dlouho pracovala. Vše, o co usilovala a budovala. Budoucnost, která pro ni byla vším. Přítomnost, kterou odevzdala studiu. Teď nemá nic. Nikdo ji jako lékařku nezaměstná. Bez titulu má všechny cesty zavřené. Zklamala.

Lída se propadla do depresivních nálad. Odmítala vstát z postele, cokoliv dělat. Nic pro ni nemělo smysl. Nejradši by nebyla. Být doktorkou bylo jejím snem od gymnázia. Všichni počítali, že to tak bude. Jak to řekne babičce s dědou? Kolikrát už se sousedům chlubili, že mají vnučku lékařku. Zhroutil se jí svět. Když nebude doktorkou, není ničím. Na ničem už nezáleží.

Někteří z vás by nad Lídinou situací mohli mávnout rukou se slovy: „Vždyť je to jen škola. Tak bude dělat něco jiného. Chytrá holka si přece něco najde.“ Nicméně podívejme se na to očima Lídy:

• Více než deset let obětovala celý svůj život jedinému cíli, který nevyšel.
• Neudržovala partnerské ani přátelské vztahy – nebyl na to čas.
• Vše vsadila na jednu kartu a s prohrou nepočítala.
• Pocit štěstí a radosti přicházel pouze s vidinou budoucnosti „až budu lékařkou“.
• Lídina životní role byla „lékařka“, na jiných rolích jí nezáleželo.
• Ztrátou této role ztratila sebe.

Co nás nejvíc trápí?

Rita L. Atkinson, autorka jedné z nejznámějších učebnic psychologie, popisuje, co nás vlastně v životě nejvíce trápí. Co v nás vyvolává špatné pocity, stres, smutek, strach, vztek, či frustraci:

Neovlivnitelnost situace

„Teď už se nedá nic dělat. Teď je to všechno marné. Už nemá nic cenu.“ Čím více nám v hlavě budou znít tyto myšlenky, tím více stresu budeme zažívat. Podobně jako Lída, která velmi intenzivně prožívala, že „už nemůže nic“. Vědomí, že nemáme vliv na to, co se nám v životě děje, je zdrcující.

A určitě je pravda, že některé události zkrátka nelze zastavit. Řítí se na nás jako rozjetý vlak. Nemoci, přírodní katastrofy, nehody. Někdy už jsme tak vyčerpaní, že přichází pocit naučené bezmoci – ať uděláme, co uděláme, dopadne to špatně. Ztrácíme víru, naději, optimismus. Nestíháme nabrat sílu a změna nás drtí po všech stránkách.

Nepředvídatelnost vzniku zátěžové situace

Málokdo z nás by se psychicky připravoval na to, že zítra může být vše jinak. Že se může projevit nemoc. Že se může se stát nehoda. Neštěstí, kterému nepůjde zabránit. Je dobře, že netrávíme život uzamčeni ve strachu, „jaká katastrofa mě může dnes potkat“. Nicméně čím méně počítáme s jiným životním scénářem, tím více můžeme být v šoku, když se něco nemilého stane. Když přijdeme o naše představy. O budoucnost, kterou jsme si vysnili.

Subjektivně nepřiměřené, nadměrné nároky

Můžeme to cítit v partnerství i v práci. Někdo po nás chce víc, než jsme schopni dát. Nestačí na to naše energetické kapacity. Nemáme neomezené možnosti. Ale cítíme tlak „že bychom měli“.

Vedoucí může mít tak extrémní požadavky, že se reálně jedná o práci pro tři zaměstnance. Nicméně všechny úkoly, povinnosti i nevyřčené požadavky dopadají jen na nás. Tlak, který budeme zažívat, stres, který bude vzrůstat, nás může dohnat až na pokraj zhroucení.

Životní změna vyžadující značné přizpůsobení

Vážná nemoc partnera je šok. V prvé řadě pro nemocné, jelikož oni jsou ti, kterých se to týká. Nicméně někdy zapomínáme na partnery těchto nemocných. Co to znamená pro ně? Co budou muset obětovat ze svého života? V čem se omezí oni sami? Jak zasáhne péče o partnera do jejich života? Jak se promění jejich zájmy a koníčky? Jak se promění partnerský život? Budou ještě ve vztahu dostávat to, co potřebují?

Subjektivně neřešitelné vnitřní konflikty

• Moc bych chtěla skončit s vysokou, ale pro rodiče by to bylo zklamání.
• Nejradši bych odešel z korporátu a založil si vlastní firmu, ale manželka by byla proti.
• Už kolikrát jsem pomyslela na rozchod, ale v „tomhle věku“ nechci být single, zvlášť když ostatní kamarádi někoho mají.

Uvnitř nás se to bije. Pocity, myšlenky, touhy. Dilemata, se kterými si nevíme rady. Nerozhodnost nás drtí. A čím déle trvá, tím těžší je zůstat v klidu a udržet si duševní pohodu. Nevíme, co je správně ani podle čeho se rozhodnout. A tak váháme, přemýšlíme a týráme naši mysl i tělo.

Jak zvládáme zátěž

„Takových situací je ale v životě plno! To se děje každý den. Malé změny, výzvy, tlak v práci, vnitřní dilemata, nečekané situace!“ můžete namítnout. A ano, máte pravdu. Neustále se na nás řítí malé životní vlnky. Na ty nám obvykle stačí naše copingové strategie. Tedy způsoby či cesty, které nám pomáhají tyto běžné životní komplikace zvládnout. Copingové strategie jsou individuální – každému funguje něco jiného.

Někdo je má vyvinuté velmi dobře. Tak dobře, že pokud se mu v životě přihodí něco podobného jako Lídě, hravě si s takovou situací poradí. Jiný má copingové strategie velmi slabé. Nerozvinuté. Spíše tápe a hledá cestu. Před překážkami uteče, při neštěstí se zavře před světem. Svoje negativní emoce obrátí v agresi vůči ostatním. Je nepřátelský, frustrovaný, zapšklý. A někdy prostě jen sám sobě protivný, lítostivý, zklamaný a nešťastný.

Jaké chování nám tedy při životních změnách může pomoci? Wilhelm Janke a Gisela Erdmann rozdělili copingové strategie, tedy strategie chování pomáhající zvládnout náročné životní situace, na pozitivní a negativní. Do pozitivních řadíme:

Podhodnocení

„Ono se zase tak moc nestalo. To bude v pohodě. To zvládnu příště.“ Takto někdy podhodnocují, shazují a někdy až zesměšňují situaci lidé s touto copingovou strategií. Přisuzují špatným událostem, změnám či hrozbám menší význam v porovnání s ostatními lidmi. Z ničeho si nedělají těžkou hlavu. Dokážou mávnout rukou i nad velmi těžkými životními příhodami s komentářem: „Když nejde o život, nejde o nic.“

Odmítání viny

„Zkoušející mě neměl rád. To vy jste mě rozptylovali při řízení. Kdybych měla od vás větší podporu, tak bych to zvládla.“ Ne vždy je to pravda. Nicméně ti, kteří si neberou za vše zodpovědnost, ti, kteří nevztahují své neúspěchy a nehody sami na sebe, bývají šťastnější.

Odklon

Práce, sport, keramika, malování, cokoliv. Cokoliv, díky čemu odtrhneme svou pozornost od události, jež nás zevnitř užírá. Cokoliv, co pomůže zaměřit naše myšlenky k něčemu pozitivnímu a hezkému.

Náhradní uspokojení

„Když nemůžu být šťastný ve vztahu (v práci, se zdravotním stavem), tak si alespoň koupím něco hezkého (dám si něco dobrého, dopřeji si pěkný výlet, horkou koupel).“ Cokoliv, co mě zahřeje na duši. Problém, který máme, to velmi pravděpodobně nevyřeší, ale alespoň načerpáme síly. Poodstoupíme. Získáme nadhled a uklidníme emoce. To samo o sobě může velmi pomoci.

Kontrola situace

Analýza aktuální situace, odhalení příčin jejího vzniku, plánování opatření ke zlepšení. Tři kroky vedoucí ke kontrole. Někomu, kdo potřebuje mít nohy na zemi, racionální ohraničení, argumenty a vysvětlení, by tato strategie mohla pomoci.

Kontrola reakcí

„Teď jsem v klidu. Teď to ustojím. Teď nebrečím, nekřičím, teď to vydržím.“ Může to být důležitý moment. Hádka s partnerem, který nám byl nevěrný. Výpověď podaná šikanujícímu vedoucímu. Moment, kdy nechceme dát najevo naši slabost. Moment, kdy je pro nás důležité „držet si tvář“. Emoce pustíme ven později. Pokud to zvládneme, býváme na sebe hrdí. Že jsme se nenechali unést. Že jsme dokázali zůstat „v klidu“ a říct věci tak, jak jsme chtěli, bez výrazných emocí.

Pozitivní sebedestrukce

„Bojím se mluvit před lidmi? Na dalším pracovním meetingu se přihlásím k prezentačnímu úkolu! Mám strach z létání? Poletím s nejlepší kamarádkou na Kanáry! Mam strach oslovit někoho neznámého v baru? Just tam půjdu další pátek a zkusím to!“ Vykročíme proti strachu, místo abychom před ním utekli. To posiluje naši sebedůvěru.

Nemusíme využít všechny pozitivní strategie. Nemusíme jít bod po bodu a nutit se do něčeho, co nám není příjemné. Nicméně pokud se rozhodneme některé vyzkoušet, přinejhorším se stane, že nebudou fungovat.

Můžeme zkusit odklonit naše myšlenky a pustit se do něčeho nového. Můžeme udělat krok proti našemu strachu a obavám, které nám změna přinesla. Můžeme zkusit – něco. A to je vždy lepší než zůstat stát na místě nebo se vracet zpět.

Mezi negativní strategie patří únikové tendence, neustálé přemítání, rezignace, sebeobviňování. Tedy vše, co aktuálně dělá Lída. Týrá sama sebe. Utekla a zavřela se před světem s tím, že se stydí za svůj neúspěch. Já jsem to všechno zkazila. Já jsem špatná. Jsem nejhorší vnučka a babi s dědou se za mě budou stydět. Nezasloužím si pochopení. Nic nemá cenu. Lída tyto myšlenky nejen akceptuje, ona je vítá jako vysvětlení své situace.

Nejen pro Lídu, ale pro nás všechny je dobré vědět, že copingové strategie si můžeme vybrat. Můžeme je zkoušet. Můžeme nějaké mít, a pokud nám nevyhovují, můžeme je měnit. Lída se cítí na dně, více ji ale ničí její vlastní myšlenky než reálná situace. Definitivnost, ultimativnost a neřešitelnost jsou to, co jí bere zbytky sil a energie.

V kontextu změny, stresu a nepříjemných životních chvil, které se nám dějí, zmíním ještě jednoho slavného psychologa, a to Juliana B. Rottera. Přišel s velmi zajímavým konceptem locus of control, tedy místo kontroly. To může být buď uvnitř nás, nebo ve vnějším světě. Ve své podstatě jde o přesvědčení, zda máme život ve svých rukou, anebo jsme spíše obětí událostí, které se nám dějí. S tím se pak pojí důležitá otázka: „Máme možnost ovlivnit náš vlastní život?“

Teď se vám určitě chce vyhrknout: „To je přece jasné, že ano!“ Nicméně je pravdou, že ne všichni to takto cítí. Lída určitě ne. Aktuálně má pocit, že životní změna přišla jako krutá rána osudu, kterou si nezasloužila. Ona udělala vše. A teď nemá možnost to změnit. Častokrát máme pocit, že někdo nebo něco nám hází klacky pod nohy. Častokrát se cítíme rezignovaně. Nechceme se snažit ani bojovat, protože si vyhodnotíme, že to nemá cenu.

Přesvědčení, že můžeme alespoň něco, zmírňuje naše obavy. To, že můžeme situaci nějak zlepšit, změnit, vydat se jinudy, nám dá klid. Už samotný pohled z jiného úhlu může být utěšující. Jakmile jsme v roli oběti a sžírá nás pocit svázaných rukou, je nám víc než úzko. Pokud to zažíváme dlouhodobě, hroutíme se psychicky i tělesně.

Tudíž, co má tedy Lída dělat teď? Když se jí přihodila pro ni tak těžká životní událost? Když přišla o svoji budoucnost? Když se nemůže stát tím, kým si moc přála být?

Nejprve poodstoupit a podívat se na celou situaci znova. Prozatím je uvězněna ve svých myšlenkách. Až bude ta správná chvíle, až posbírá trochu sil, zkusit se zamyslet nad tím, co má teď ve svých rukou. Co může ovlivnit? Co může udělat pro sebe a svoji situaci? Jaké copingové strategie může vyzkoušet a použít, aby jí bylo o něco lépe?

Pro Lídu byla tato situace stejně náročná, jako by pro někoho bylo nečekané uvěznění na vozíčku nebo vážná nemoc. Ztratila identitu, budoucnost, vše, o čem snila od svého dětství. V hlavě ji tížily i myšlenky na sebevraždu. Nicméně postupně, po krůčcích si začala uvědomovat, že něco ve svých rukou má. Že se jí neuzavřely všechny možnosti. Že může využít svých znalostí. Možná nebude lékařkou, ale znalosti medicíny využije jinak. Jak, to zatím neví, tam ještě není. Zatím se jen pokouší přijmout, že změna, která jí do života nečekaně přišla, nemusí být definitivní.

A v tuto chvíli stačí pouze toto vědomí. Když do našeho života přichází něco nechtěného, je pro nás velmi těžké oprostit se od myšlenky, že je všechno špatně. Teď už nemá nic cenu. Ztratili jsme kontrolu nad svým životem, který se nás vláčí směrem, kam nechceme.

V tuto chvíli není potřeba začít juchat, že se věci změnily v náš neprospěch. Ještě ne. Prozatím stačí, pokud se na chvíli zastavíme v našich černých myšlenkách a zeptáme se, co by se v současné situaci dalo dělat. A třeba bude odpověď: „Teď nic.“ A to je taky správně. Lída nemusí hned nastoupit do nového zaměstnání. Vy nemusíte hned jásat z rozchodu, nemoci či jiného příkoří. Všichni si mohou dovolit nemuset chvíli nic.

Změna je těžká. Je opravdu velmi pravděpodobné, že z dlouhodobého hlediska nám přinese nové poznatky, zkušenosti, lidi, prožitky. Častokrát, když zpětně vyhodnocujeme pro nás nepříjemné chvíle, uvědomíme si, že bylo dobře, že to tak dopadlo. Ale to chce opravdu čas. Neděje se to, když změna právě probíhá.

A pokud se u vás právě něco nemilého, něco nečekaného a nepříjemného děje, nebojte se nedělat nic. Nebojte se nejuchat, že krize je příležitost. Pokud se vám podaří použít byť jen jednu pozitivní copingovou strategii, je to velký úspěch. Pokud se vám po několika dnech, týdnech či měsících podaří odklonit myšlenky od vašich nesnází a nasměrujete energii do možností, které vám současná situace nabízí, je to neskutečně velký úspěch.