Co když to letadlo spadne?

Článků a knih o tom, proč je strach přirozená fyziologická reakce a jak to všechno funguje, bylo napsáno už habaděj. Strach souvisí se stresem. Sympatikus, parasympatikus, reakce boj nebo útěk, adrenalin, kortizol. Však to znáte. Pojednání na toto téma tedy nechám povolanějším. Strach je potřeba. Když funguje, jak má, dokáže nám zachránit život.

Když funguje, jak nemá, dokáže nám život pěkně znepříjemnit. Sama dokážu navrhnout stovky katastrofických scénářů, přičemž každý z nich je pravděpodobný asi jako to, že se náš pes naučí přes noc derivovat. Někteří lidé kvůli strachu nechtějí cestovat do zahraničí nebo tam pustit své děti. Jiní mají hrůzu z rakoviny – větší než ti, kteří už ji mají.

Co rozhoduje o tom, čeho se budeme bát? Nabízejí se tři odpovědi.

Jsou toho plné noviny

Jedním z hlavních důvodů, proč přeceňujeme pravděpodobnost výskytu různých děsivých událostí, jsou mentální zkratky (takzvané mentální heuristiky), kterými si při usuzování pomáhá náš mozek. Jedna z nich se jmenuje heuristika dostupnosti.

Při vyhodnocování situace, tedy i její riskantnosti, operujeme s těmi informacemi, které se nám nejsnáze vybaví. A co se nám vybaví, to do značné míry ovlivňují média, předchozí zkušenosti a vůbec to, o čem lidé mluví. A už tu máme problém. Ve zprávách se nepíše o tom, kolik letadel doletělo bezpečně do cíle – nejenže by se to do žádných zpráv na světě nevešlo, ono by to hlavně nikoho nezajímalo.

Když už jste něco stokrát vyzkoušeli a nikdy se nic strašného nestalo, nebudete se bát vyzkoušet to po sto prvé. Domnívám se, že je to jeden z důvodů, proč se lidé nebojí kouřit.

Televize a noviny vědí moc dobře, na co se lidi budou dívat a na co ne, a tak vybírají ojedinělé tragické události. O tragédiích se také lépe natáčí filmy. A když pak vidíme letadlo a zašmátráme v pomyslném šuplíku informací o letadlech v naší hlavě, hned nahoře najdeme obrázky vybuchujících motorů z akčního filmu, zatímco asociace s pohodou a dovolenou, zvlášť pokud nejsme zvyklí létat, je až někde na dně.

Že se o dobrých koncích tolik nemluví zjistíte na vlastní kůži, když začnete hledat na internetu nějakou nemoc (což mimochodem raději vůbec nedělejte – z vlastní zkušenosti prohlašuji, že to škodí zdraví duševnímu i tělesnému). Ti, kteří se z nemoci snadno a rychle vyléčili, nemají potřebu to nikam psát. Na internetu tedy najdete pouze výpovědi pár jedinců, kteří se s nemocí trápí nezvykle dlouho.

Navíc do diskusí o zdraví píše velké množství poplašených lidí s hypochondrickými sklony, kteří z každé bolístky udělají velkou tragédii. Když se jim udělá lépe, na internet už to nenapíšou, už proto, že k nemoci se každý nerad vrací. A když to pak čtete, máte pocit, že ať je vám cokoliv, určitě na to umřete, a že se z toho ještě nikdy nikdo nevyléčil.

Přednáška 24. října 2024