Co je žárlivost

Drobný projev žárlivosti, vztažené na reálnou situaci, je mnohdy dobrým připomenutím, jak důležitý pro nás ten druhý je. V roli žárlícího si uvědomíme, co pro nás partner znamená, a také to, že ostatní vnímají jeho kvality, které my si už možná za běžného chodu neuvědomujeme – nevidíme je, přijdou nám samozřejmé, natož abychom je ocenili. Může nám to tak ukázat jednoduchou věc, že je žádoucí o vztah pečovat a neusnout na vavřínech, na což bohužel mnohdy zapomínáme.

Pokud jsme v roli, kdy druhý žárlí na nás, avšak opět zdůrazňuji v přiměřené míře, můžeme se cítit polichoceni. Ať už je nám partnerova žárlivost příjemná, nebo ne, ukazuje nám, že mu nejsme lhostejní, že se ho dotklo, když jsme projevili náklonnost někomu jinému, například formou obdivu k jeho práci, zálibě apod. Na podobná ocenění se zejména v dlouhodobých partnerských vztazích často zapomíná a mírný projev žárlivosti může ukázat, že jsme pro partnera stále důležití. Ve „vyšumělých“ vztazích může být projev žárlivosti příjemným překvapením: ukazuje, že partnerovi nejsme až tak lhostejní, jak si třeba myslíme.

Na žárlivost je možné nahlédnout i jako na ukazatel zájmu. Jeden z partnerů se cíleně snaží ve druhém vzbudit žárlivost, aby se od něho dočkal alespoň nějaké reakce. Ve vyprahlých vztazích to může být jediný „projev zájmu a lásky“ od partnera a také doklad toho, že nás druhý vnímá. Dotyčný tak záměrně partnerovi dává podněty k žárlivosti a čeká, co to s ním udělá. Odezva je potvrzením, že na něm partnerovi záleží, zatímco nereagování na vyslané signály ještě více prohlubuje krizi a nejistotu ohledně partnerovy lásky a náklonnosti.

Nevěřím tobě, ale především sobě

Žárlivost jde ruku v ruce se sebepojetím. Dalo by se říci, že čím více si jsme jisti sami sebou, čím víc sami v sebe věříme, tím méně inklinujeme k žárlivým projevům. Naše sebepojetí je odrazem našeho sklonu k žárlivosti. Tato důvěra v sebe by samozřejmě neměla být přehnaná – všeho moc škodí. Ale i tím, že člověk podceňuje sám sebe (není si vědom svých kvalit, nevěří si, myslí si, že pro druhého není dost dobrý), podrývá vztah jako takový.

Dotyčný žije v neustálých obavách, že se objeví někdo, kdo bude pro partnera zajímavější, atraktivnější, prostě lepší, partner mu dá přednost a on zůstane sám, protože není dost dobrý. Partnerovi nevěří, je neustále ve střehu, podezírá, kontroluje a chytá se každého náznaku, který by mohl znamenat zalíbení v někom jiném nebo nevěru samotnou.

Nedůvěra je ve vztahu cítit (ať už na vědomé, nebo nevědomé úrovni) a prolíná se do mnoha oblastí, prostupuje různými situacemi a vztah tím trpí. Co mohlo na začátku vztahu vypadat jako projev lásky, zájmu a péče, může snadno přerůst do majetnické roviny, která ubíjí obě strany.

Představa možné ztráty je tak děsivá, že je člověk poté lapen v přesvědčení, že musí mít druhého neustále pod kontrolou, aby neměl sebemenší příležitost si všimnout někoho jiného. Tato tendence může nabývat až obsesivního charakteru, kdy je dotyčný doslova posedlý myšlenkami na partnerovu nevěru, respektive na její odhalení, že je vlastně zklamaný z toho, že žádný náznak nenašel. Tak masochisticky „šmejdí“ a lustruje dál, hnaný vidinou, že jednou něco objeví a tím se potvrdí jeho podezření. Pak bude spokojen, protože to přece věděl.

Čím více žárlíme, tím více ztrácíme. Rozšířený názor, že žárlivost je důkazem lásky, je pravdivý, avšak jedná se o lásku namířenou k nám samotným, nikoliv vůči partnerovi. Chování motivované žárlivostí je vlastně sobecké, protože dotyčnému jde pouze o něho, o to, že on trpí a že bude trpět ještě více, pokud se předpokládaná nevěra opravdu prokáže.

Žárlivost se neprojevuje pouze vůči osobě, ale může být zaměřena i na partnerovu zálibu, přátele nebo práci. Tyto pocity jsou opět navázány na nejistotu sebou samým a doprovázeny myšlenkami jako například: „Raději stráví čas na fotbale než se mnou, je mu přednější než já“. Nedůvěra v sebe sama a pocit vlastní nedostatečnosti jsou podhoubím pro vznik pocitů, že u partnera nejsem na prvním místě, že raději upřednostní svůj zájem přede mnou. Postupem času se na partnerův koníček staneme hákliví, cítíme až averzi vůči všemu, co je s ním spojené. Tím vzniká napětí, které může vést k hádkám a nedorozuměním, a to „jen“ díky tomu, že má partner zálibu a druhý to nedokáže snést.

Sklon k žárlivosti je typický pro osoby s narcistickými rysy, ale její podstata má v tomto případě trochu jiný charakter. I narcisové se potýkají s nízkým vnímáním vlastní hodnoty a nejistotou, jež přetaví do své grandiozity, která je však postavená na velmi vratkých základech a je velice křehká. Také se obávají toho, že milovanou osobu ztratí, ale daleko výraznější a tíživější je pro ně strach z narcistického zranění, kdy dojde k tomu, že budou odmítnuti, že dá partner před nimi přednost někomu jinému. To je pro jejich ego naprosto zdrcující představa. Žárlivost je u nich v prvé řadě postavena na tom, že jsem přece tak dokonalý, že není možné, aby mě partnerka podváděla, natož aby mě opustila. Nesmírně je uráží, když jsou odmítnuti, hluboce je to zasáhne a silně to otřese jejich vykonstruovaným sebevědomím a sebepojetím, a protože jejich základy nejsou opravdové, trvá jim velice dlouho, než se z takového prožitku „oklepou“.

Jak se žárlivostí pracovat

Mluvit, mluvit a mluvit. Otevřeně vyjadřovat své myšlenky, strachy, domněnky atd. S partnerem je sdílet (podmínkou však je, aby tomu byl i protějšek otevřený). I když to možná zní banálně, často je mezi partnery blok a nejsou schopni se o tomto tématu pobavit otevřeně a v klidu. Něco visí ve vzduchu, není to pojmenované a podněcuje to fantazii. Většinou je to doprovázeno emocemi, které zastiňují možnost konstruktivní diskuse. Co jeden z partnerů může vidět jako jasný důvod k žárlivosti, druhý ani nepostřehne, není si vědom toho, že by to mohlo druhému vadit.

V partnerských vztazích dochází často na nevědomé úrovni k projekci, tedy k obrannému mechanismu na principu podle sebe soudím tebe. Většinou se jedná o naše negativní vlastnosti nebo prožitky, které ale přisuzujeme druhým. Například partner je ve vztahu nevěrný, ať už jde o jednorázová povyražení nebo paralelní vztah, a chorobně žárlí na svou partnerku, protože si do ní projikuje své chování. Vidí, že mu nevěra prochází, partnerka o ničem neví, a on se začne obávat, že mu je také nevěrná. Podezíravostí a kontrolou pak vlastně zahlazuje své pocity viny a živí tím svůj strach, že je také podváděn.

Pokud jste to vy, kdo žárlí, popřemýšlejte, odkud se dané pocity berou. Vycházejí například z předešlé vztahové zkušenosti? Zkuste se na danou situaci podívat s nadhledem, třeba i okem nezúčastněného pozorovatele. Máte objektivní důvod na partnera žárlit? Z čeho vyvěrá vaše nedůvěra v partnera, potažmo ve vás samotné?

Podstatnou část práce se žárlivostí tvoří zaměření se na sebe, na své sebevědomí a sebepojetí. Je to běh na dlouhou trať, která je navíc velice trnitá. Jak bylo zmíněno, žárlivost vychází právě z nízké sebejistoty. I kdyby se partner rozkrájel a zahrnoval vás důkazy lásky, stejně to důvěru v něho nevytvoří. Nejprve je potřeba si ji vytvořit k sobě samému, pak je možné věřit druhému.