Co je a co není ruminace

V minulém dílu našeho seriálu jsme zjistili, že ani zpracování problému nebo zodpovězení otázky nemusí vždy vést k jejich vymizení z naší mysli. Pokud věříme, že teprve toto vymizení je signálem, že byl problém úspěšně vyřešen nebo že naše rozhodnutí bylo správné, zaděláváme si na velký problém. Začínáme totiž zaměňovat prospěšné vědomé zabývání se našimi obtížemi za škodlivou ruminaci.

Ruminací nazývají psychologové mentální stav, kdy něco v mysli opakujeme stále dokola. Takový stav pro nás nejen že nemá velký užitek (na nic nového nepřijdeme, žádné nové řešení se neobjeví), ale vysloveně nám škodí: zesiluje emoce, vyčerpává nás, propadáme se do beznaděje, protože od tohoto opakování falešně očekáváme, že náš problém vyřeší. Ruminace je tedy často základem našich obsesí i dalších úzkostných problémů.

Ruminace není trpělivost

Ruminaci musíme odlišit od trpělivosti. Některé životní problémy prostě nelze vyřešit na první dobrou a mnohé otázky je potřeba vířit v hlavě stokrát a různě si na ně odpovídat. Někdy je to právě opakování našich myšlenek v různých mentálních i životních kontextech, které nás posunou k odpovědi.

Odlišné odpovídání (v každé náladě jiné) nám umožní prozkoumat různé pohledy a postupně si z nich vybrat nejvhodnější alternativu. Někdy je pro nás klíčová frustrace z toho, že omíláme danou starost pořád dokola a odpovědi nepřicházejí – ta nás nakonec vyprovokuje k akci nebo mentálnímu posunu. Psychický život je prostě složitý a nefunguje na způsob jednoduchého schématu. Není možno hned mluvit o „neužitečné“ ruminaci, pokud nám něco v hlavě víří opakovaně den, týden nebo třeba rok. Někdy se jedná o důležitý proces.

Ruminace nejsou pomalé mody myšlení

Ruminaci také musíme odlišit od pomalých modů myšlení, které souvisejí s komplexnějším fantazijně‑pocitovým zabýváním se danou situací. Je něco jiného ponechat v sobě nevyřešený problém nebo složitou bolest a říci si: „Nebudu spěchat, je to komplikovaná záležitost. Občas se k tomuto problému vrátím a podívám se na něj, trochu zapracuji a pak zase nechám být – vím, že to potřebuje čas.“ Tento čas přináší různé mentální kontexty a nálady, ve kterých uvidím dané téma pokaždé jinak. To mi umožní vidět situaci bohatěji a nakonec se posunout dále.

Takovým rozhodnutím více zapojujeme pomalé mody myšlení, které nás dovedou k důležitým vhledům. Myšlení samozřejmě funguje, i pokud jej nemáme ve středu pozornosti a nevedeme jej záměrně (podobně jako jsme v určité náladě bez ohledu na to, zda se na ni soustředíme). Často si ani při sebevětší námaze nemůžeme vzpomenout na nějaký údaj nebo jméno: jen co celou záležitost necháme být, slovo se objeví. Jindy nás napadne řešení komplikovaného problému poté, co jsme tuto snahu opustili a šli jsme na procházku nebo dělali něco úplně jiného.

To je důkaz, že k nám výsledky našich mentálních procesů přicházejí nečekaně. Že mysl pracuje, i když se na ně nesoustředíme, a že tato práce není totéž co aktivní myšlenkové úsilí. Pomalé procesy jsou dnes ve vědecké psychologii populárním tématem. Abychom jich využívali v každodenním životě, vyžadují čas a prostor. Nemůžeme je „aktivně zapnout“ a chtít mít výsledek co nejdříve.

Vyžadují tedy umění „zůstat se svým problémem“, aniž bychom dané téma neustále křečovitě opracovávali na struhadle racionální analýzy pro a proti, verbálních komentářů, emočních hodnocení. Na druhou stranu nesmíme tento problém ani vytěsňovat nebo se mu záměrně vyhýbat. Musíme s ním zacházet jako se sousedkou nebo rodinným příslušníkem: občas je potkat, přivítat se, chvíli spolu pobýt, možná si hlouběji či povrchněji popovídat a potom je zase nechat žít jejich životem.

Ruminaci nevyléčí lepší ruminace

Všechny výše uvedené procesy jsou ale odlišné od situace, kdy daným obsahem takřka bez přestání kroužíme v hlavě, myslíme na něj stokrát denně a jasně vidíme, že toto opakování je neplodné. Neposunuje nás dále, naopak: začíná nám samo o sobě vadit.

Vyčerpává nás a produkuje v nás škodlivé emoce – úzkost (copak si s tím neporadím?), vztek, beznaděj, naštvání a podobně. Tyto emoce se mechanismem asociace navážou na původní ruminaci, čímž její obsahy budou přinášet do vědomí častěji a ruminaci tak pouze zesílí.

Nepomůže se k problému vrátit jiný den. Nepomůže změna kontextu či jiný úhel pohledu. Pomalé mody myšlení nepřináší nic nového. Víření nemá konce a cítíme, že nám více škodí, než prospívá. V tuto chvíli už se nejedná o netrpělivost nebo čekání na intuici, ale o neužitečnou ruminaci.

Toto odlišení je klíčové. Protože (na rozdíl od našich otevřených otázek, neukončených konfliktů nebo neuzavřených problémů) snaha dále „zpracovávat“ ruminaci ústí jen ve větší ruminaci. Ruminaci neléčí její uzavření („vyřešení, rozhodnutí“), to má jen podobu další, rádoby lepší ruminace. Léčí ji pouze její opuštění.

Cesta, jak opustit ruminaci, je přitom podobná jako zastavení jakéhokoli, byť méně obtěžujícího mentálního obsahu – je to cesta, kterou si popisujeme v tomto seriálu.

Nadšení z nového kladiva

Je tedy obtížným a zásadním uměním rozlišit, které obsahy potřebují psychologickou práci a které je naopak lepší omezovat. Může se totiž stát, že v začátečnickém nadšení začneme umění kontroly mysli používat jako všelék na všechny své problémy. Důležitý nástroj vlastního seberozvoje tak transformujeme v mechanismus ignorance. Kontrola mysli se nám stává prostředkem útěku, abdikací na to řešit své problémy a promýšlet své starosti. Jsme ve stejné pozici, jako bychom nadšení z nového kladiva proměnili ve snahu do všeho jím bušit.

Ale na druhé straně – což je v současné psychologické literatuře i psychoterapeutické praxi častější situace, jak si ukážeme dále – mnoho adeptů seberozvoje se následkem nebezpečného klišé „co se objeví, to musím dále zpracovat“ snaží „pokračovat dále“ tam, kde by se měli učit prostě zastavit. Obecná pozice mnoha psychologických přístupů je totiž přesvědčila, že každé pokračování je dobré, že spontánní je vždy hodnotné, že projevení něčeho je vždy odvaha a že každé zastavení nebo odmítnutí je odpor, slabost, vytěsnění, obrana. Že je třeba jít „dál, dál, dál“, bez ohledu na přiměřenost nebo na plody tohoto „dál“.

Terapeutické indoktrinace

Někdy potkávám vysloveně indoktrinované účastníky různých sebezkušenostních nebo terapeutických výcviků. Jsou nadšení právě objevenou metodou (např. upřímností, poskytováním zpětné vazby, sdělováním svých pocitů, následováním svých emocí). Je skvělé, že s podobnými metodami pracují. Jsou jistě důležité pro naše osobní sebeobjevování i psychoterapeutickou průpravu.

Problém nastává, když je lidé ve svém neúměrném nadšení začínají proměňovat ve styl života. Domnívají se, že okolí má povinnost poslouchat sdělení o jejich vnitřních stavech. Že jejich blízkým neuvěřitelně prospívá jejich upřímnost a zpětná vazba. Že pokračování v emoci je lékem na všechno.

Jednou jsem líčil své staré známé ovlivněné psychologickým hnutím „všímání si svých pocitů“ jistou složitější teorii. Ona mou snahu dobře jí vše vysvětlit opakovaně doprovázela hlášením, že má pocit, že se ztrácí, nebo dokonce že má pocit prázdnoty v hlavě. Ejhle, to byl obraz! Nechtěl jsem být drzý, ale měl jsem chuť jí vždy odpovědět: „Děkuji za informaci, no tak to možná zkus více zapnout přemýšlení a vypni toto detailní sledování svých pocitů.“ Používala prostě kladivo tam, kde je lepší štětec nebo dláto.

Jindy mi jedna žena říkala, že ona i její partner chodí do terapeutického výcviku, a tak si doma „neustále říkají všechno, co cítí a na co kdo myslí“. Zděsil jsem se, protože si nedokážu přestavit jistější záruku rychlého ztroskotání partnerského vztahu, než je tato filozofie. Partnerský vztah musí být přece úplně stejně postaven také na tom, co si neřekneme nebo co záměrně neuděláme, protože by to mohlo druhého poškodit nebo to vztahu neprospět. Vztah přece není zahlcování partnera proudem svého vědomí, jehož konkrétními obsahy druhého člověka – jak víme všichni z vlastní zkušenosti – přirozeně ne vždy potěšíme. To není vztah, to je jakýsi sofistikovaný vzájemný egoismus, v němž se častujeme svými já.

Opět se nám tak zde ukazuje zásadní role přiměřenosti. Přiměřenost (správná míra, mírnost) je jednou z nejpodstatnějších, tzv. kardinálních ctností. Ty definoval už Platón před více než dvěma tisíci lety a později se staly základními kameny praktické etiky naší západní kultury a náboženství (např. u Tomáše Akvinského). Ctnost je předpoklad ke spokojenému, šťastnému životu. Je to umění naší duše. Mějme svá kladiva, buďme z nich nadšení a pečujme o ně. Nemysleme si však, že kladivo je jediný nástroj, který zaručí, že svůj život budeme žít šťastně a spokojeně.