Co duše potřebuje

Když jsem si před lety (v době, kdy jsem v praxi s klienty začínala a měla jich jen pár týdně) na psychoanalytickém výcviku posteskla, že bývám z toho maximálního soustředění se při sezeních poměrně dost vyčerpaná, bylo mi výcvikovým lektorem řečeno, že Freud míval deset pacientů denně. K tomu přidal ještě významný pohled, který jsem si přeložila tak, že si nemám stěžovat a pořádně makat.

Ano, psychoanalytický přístup umí být někdy opravdu hladivý a konejšivý. Při vší úctě k Sigmundovi si myslím, že to byl pološílenec! Když jsem pak klientů nabírala stále více a více (protože přece budu jako Freud) a bývala neustále unavená a vyčerpaná, řekla jsem si, že musím udělat něco jinak, že takhle to dál nejde.

Buď za chvíli vyhořím, což už mám za sebou v oblasti lidských zdrojů, kde jsem dříve působila, anebo si psychoterapii zprotivím tak, že se jí nebudu moci věnovat. To jsem v žádném případě nechtěla. A tehdy, po několika měsících v praxi, jsem si uvědomila, že pokud se chci klientům v rámci sezení věnovat na sto procent, odpočinek je prostě nezbytný.

Musím mu věnovat více pozornosti, lépe ho plánovat a především ho zařadit do svého harmonogramu. Nemůžu a především nechci v křesle naproti klientům sedět jak hromádka vyčerpání. V únavě se mnohem hůře na klienta nalaďuje, nemám na to dostatečnou kapacitu, hůře se mi přemýšlí o souvislostech a celkově mě pak má práce netěší. K tomu, abych ji mohla vykonávat s plným nasazením, na čemž mi záleží, je odpočinek potřebný jako sůl.

Kolik práce zvládnu

Možná si říkáte, že tu píšu o něčem naprosto samozřejmém, mně ale chvilku trvalo, než jsem si k tomu došla. Takže jsem se zaměřila na to, jaký je pro mě únosný počet sezení denně, abych se nezničila. Odklonila jsem se od toho, jak to měl Freud nebo jak to mají ostatní kolegové, a zaměřila se především na to, jak to mám já. Jak mi to vyhovuje a v čem se cítím dobře.

Obrovskou výhodou je samozřejmě to, že jsem na volné noze a mohu si řadu věcí uzpůsobit dle sebe. Když je potřeba zabrat, tak se do toho opřu, ale vím, že pak budu moci zase zvolnit. Nemám ráda stereotyp, jsem vděčná za to, že mi má profese umožňuje flexibilní pracovní dobu, což však někdy může mít úskalí v tom, že to s množstvím práce prostě přepísknete.

Čím vyrovnám jednostrannou zátěž

Další „významný objev“, který jsem učinila, je ten, že po celém dni v terapeutickém křesle je opravdu skvělé se jít hýbat. Mívám s tím občas menší trable. Snažím se sedět rovně, nekroutit se jak paragraf a nesesouvat se v křesle stále dolů, což si většinou uvědomím až na konci sezení, kdy pomalu ležím a tvarem těla připomínám krevetku (tak to pojmenovala jedna má klientka, studentka fyzioterapie).

Jako prkno sedět neumím. Takže po tom, co si v práci svým skvělým stylem sezení zkrátím polovinu svalů a šlach v těle, vyhodím pár obratlů a zablokuju si krk, je více než prospěšné se jít někam prokrvit a protáhnout. Někdy to tuze bolí. Jsou dny, kdy jsem „naspeedovaná“ a opravdu se těším, až si dám do těla na spinningu, na kruhovém tréninku nebo při běhu. Ten ale jenom, když je hezky a teplo, na běhání v zimě jsem totiž moc velká fajnovka.

A pak jsou dny, kdy se mě snaží zlomit lákavá představa pobytu na gauči. To pak se sebou svádím těžký boj. Mé id se vidí pěkně pod dekou, s něčím dobrým na ní a s Netflixem před sebou. Mé superego se tomu vehementně vzpouzí a nekompromisně přikazuje pohyb. Ego pak lítá mezi nimi jak míček na tenise. Někdy zvítězí id, jindy superego.

Hýčkání těla i duše

Někdy si řeknu, že by bylo fajn se trochu hecnout, a jindy si ten klid dopřeju. A vlastně je to tak v pořádku – tedy za mě určitě. Mezistupněm mezi pohybem a gaučem je sauna, ze které však většinou přicházím domů ještě více zdrchaná než po hodinovém kmitání někde v tělocvičně. Ale to se to pak spinká!

Stejně jako po masáži, kterou se snažím si plánovat vždy na večerní hodiny, abych pak ve vláčném stavu mohla už jen odkráčet domů a neměla žádné povinnosti.

Pohlazením pro mou duši i tělo je jóga. Mívám období, kdy chodím i několikrát týdně, a pak najednou jako když utne a několik měsíců nejdu vůbec. Když se pak opět objevím v jógovém studiu a proběhne lekce, spílám si, proč tento balzám na duši i tělo vždy vynechám, když mi tak prospívá! A pak zase chodím pravidelně a užívám si všech benefitů, které jóga přináší.

Pozvání do cizích světů

Významnou částí péče o sebe sama je pro mě čtení a jakýkoliv jiný kontakt s knihami. To znamená návštěvy knihkupectví, antikvariátů nebo knihoven. Nejhorší jsou ty chvíle, kdy jdu po městě a zcela náhodou procházím kolem knihkupectví nebo antikvariátu. Zřídkakdy odolám tomu alespoň nakouknout.

Ve skutečnosti to je tak, že si v duchu říkám nesmíš, nesmíš, a najednou mě to vcucne a stojím mezi regály. Tam opět svádím boj sama se sebou a musím konstatovat, že mé id, volající po rychlém uspokojení slasti, na plné čáře vyhrává nad superegem, které přikazuje, že skutečně nemohu tolik utrácet za knihy, že to nikdy nemůžu všechno přečíst, že už to doma nemám kam dávat, že…

Nakonec stejně odcházím s úsměvem na tváři a s novou knihou nebo knihami v ruce. Ke čtení si pak doma ráda zapaluji spoustu svíček a do aromalampy dávám různé vonné oleje. Vlastně jsem si na to tak zvykla, že je to jedna z prvních věcí, které dělám, když přijdu domů: rozsvěcuji a zapaluji vše, co tam právě mám.

Na závěr ještě přidám jeden velice sofistikovaný způsob odpočinku, který mi dělá dobře. Je to dívání se „do blba“ nebo do zdi. Člověk se při tom odpojí a bloumá v jakémsi meziprostoru. Pohled na mě asi není úplně líbivý, a když toho mám nad hlavu, někdy se takto vypínám i před svými blízkými. Ti se mě pak snaží probrat slovy kde zase lítáš, vrať se!

Celkově s psychoterapeutickou praxí přišla větší potřeba trávit čas o samotě a užívat si, že nemusím nic přijímat a ani ze sebe vydávat. To mi baterky dobije spolehlivě.

Rovnováha nade vše

Co mi spíš škodí, je přeceňování vlastních sil a nakládání si toho více, než je třeba. Takové to nastavení, že zvládnu vše a ještě něco navíc. Jenže pak jsem sama sebe dostávala do stavu, kdy jsem byla tak přetažená, že mě téměř vše, co mě dřív těšilo a dobíjelo, spíše štvalo.

Neměla jsem na to jednoduše energii, takže jsem tyto činnosti vykonávala z donucení, což moc radosti nepřinese, anebo jsem je postupně vypouštěla úplně. Když jsem se dostala do tohoto zběsilého tempa, chytla jsem takový „lauf“, že bylo těžké z něho vystoupit.

Zpomalení a odpočinek byly nepřípustné, známkou slabosti a toho, že nezvládám. V životě jsme přitom nuceni se vyrovnávat se spoustou věcí, které k nám přicházejí, potřebujeme na to energii a kapacitu. Proč tedy ještě drtit sami sebe svými přemrštěnými nároky? Které často ani nejsou „naše“?

Kdybych to na závěr měla celé shrnout, dělá mi dobře do ničeho se nenutit. Když mám chuť jít na spinning, jdu. Když mám chuť „jógovat“, beru jógamatku a běžím do studia. Když mám chuť se dívat do zdi, tak se dívám, a tak dále. Rutina je skvělá věc, mně však nikdy přílišné nucení se do něčeho nefungovalo. Byla jsem pak otrávená a nikdy si danou činnost neužila.

Tím nechci říci, že jsem lajdák ve věcech, které prostě udělat musím, nebo že nedodržuji termíny (pravda, někdy je trochu posouvám). Popisovanou filozofii vztahuji k péči o sebe: k tomu, abych si věci, které dělám, mohla v rámci možností uzpůsobit podle sebe a mohla z nich čerpat energii. Aby mi jednoduše byly přínosné.

Péči o sebe jsem si uzpůsobila dle toho, co právě moje tělo a duše potřebuje. Vyzkoušela jsem si, že takovéto nastavení mi vyhovuje. To se ale může s postupem času proměňovat. Třeba se jednou „kousnu“, budu běhat pravidelně i v mrazech a po striktním a pevně daném tréninku uběhnu maraton. Už teď při psaní tomu sama nevěřím.