Co dělám špatně?

„Prostě si hledám pořád ty stejně nevhodné partnery,“ zakončuje Petra jedno z našich společných setkání a v jejím hlase je znát notná dávka frustrace. Ptám se, jak na to přišla. Odpovědí je mi seznam všech špatných vlastností, které měli její „ex“ společné. Mimo jiné prý byli sobečtí, bezohlední a nikdy jí s ničím nepomohli. Překvapivě ale pokaždé odešli oni. „Musím se mít víc ráda a vážit si sama sebe. Pak si najdu partnera, kterého si zasloužím,“ dodává, ale radost z náhlého nalezení řešení na první pohled nemá. Ptám se, jak by to chtěla udělat? „Nevím,“ zní odpověď doprovázená teď už viditelným smutkem. „Nevím, ale musím se konečně změnit a víc si vážit sama sebe.“

František má podobné starosti, ač v jiné oblasti. V zaměstnání vydrží maximálně dva roky. Počáteční nadšení vystřídají pochybnosti a distanc. I když původně chtěl být loajální, stát se členem týmu a konečně někam patřit, vždy nakonec najde důvody, proč to nejde. Kolegové jsou příliš pokrytečtí, hodnoty firmy jsou falešné, pracovní doba není dost flexibilní nebo se mu příčí náplň jeho práce po morální stránce. „Mám pocit, že vždycky z nějakého důvodu uteču, a vysvětluji si to tím, že to prostě nebylo místo pro mě. A když mi někde není dobře, tak proč bych tam zůstával?“ Kývám na znamení, že rozumím. Zůstávat ve vztazích či na místech, která jsou pro nás toxická, obecně není nejlepší nápad. Přesto mi něco našeptává, že závěr, který se logicky nabízí, nebude mně ani Františkovi příliš chutnat. Ten mé tušení potvrdí, když vyřkne větu: „Nesmím být takový srab a musím se naučit to prostě vydržet.“ Za moment vám vysvětlím, proč mu tenhle závěr nepomůže.

Petra i František během rozhovoru několikrát zmínili, že se jim situace dějí opakovaně. A oba opakovaně došli ke stejným závěrům. Ona si sebe musí víc vážit, on to musí vydržet. A tak se snaží překročit sami sebe už několik let – musí! – aniž by to nějak fungovalo.

Položím vám teď otázku, kterou jsem položila i jim: „Proč si myslíte, že se vám pořád dokola děje to samé?“ Proč byste si stále dokola vybírali to, o čem už víte, že vám neprospívá?

Možná vás napadne odpověď: „Abych se něco naučil/a.“ Zní to psychologicky správně, že? Petra i František došli ke stejnému závěru. A nikdo z nás by to asi nerozporoval. Ale asi tušíte, že to nebude moje pointa. Tak pojďme dál. Co byste se tedy měli naučit? Co třeba:

• víc si vážit sami sebe
• být trpělivější
• být silnější, statečnější
• nebrat si věci osobně
• nebát se
• vydržet nepohodlí
• zvládat konflikty…

Všimněte si, jak vám tyto odpovědi zní. Nedá se proti nim nic namítnout. Všechny vypadají užitečně. Nezdá se vám ale, že v nich je možná až moc tlaku? Vlastně říkají, že něco důležitého neumíme, a tak se musíme víc snažit, jinak nebudeme dostateční. Musíme být trpělivější, protože asi „nejsme dost“. Musíme líp zvládat konflikty, protože to ještě neumíme dost dobře. Musíme si sebe víc vážit, protože v koutku duše si vlastně myslíme, že nestojíme za nic. Jak se máme naučit sebepřijetí nebo odvaze, když už samotná touha po změně v sobě nese předpoklad „nejsem dost dobrý“?

Když nám opakovaně něco nevychází či opakovaně děláme ta samá nefunkční rozhodnutí – a slovo opakovaně bude v tomto článku klíčové –, máme mnohem větší tendenci na sebe pohlížet jako na nedostatečně schopné či kompetentní. Po vzoru školní výuky a hesla „kdo zaostává, musí přidat“ na sebe začneme vyvíjet tlak v podobě výčtu vlastností či dovedností, které nemáme, ale musíme mít, abychom konečně nezaostávali za ostatními. Náš postoj vůči sobě samým v takové chvíli ale není chápavý a podporující. Naopak. Nese pachuť silného sebeodmítnutí.

Pokud v takových momentech zůstaneme u výše zmíněných obecných tvrzení, závěr, který si díky nim uděláme, pak většinou zní: Situace se mi opakuje proto, že nejsem dost (doplňte si podle svého), a musím se naučit být víc (opět nechám na všem vkusu). Nevím, jak ve vás, ale ve mně okamžitě stoupá tlak, strach a nechuť. Musím totiž začít dělat něco, co mi nejde, způsobem, který neumím, a vlastně ani nevěřím, že to dokážu.

Ráda bych vám nabídla ještě jiný pohled na celou situaci. Situace se nám opakují proto, že v nich nevyužíváme svůj plný potenciál a sílu. Jinými slovy: nejsme nedostateční. Co potřebujeme, máme. Jen s tím nepracujeme.

Ony se nám vlastně žádné situace ani neopakují. My si je konstruujeme sami, aniž bychom si to uvědomovali. Někde uvnitř nás tušíme potenciál, který zatím jen dřímá. Síla, kterou jsme si z mnoha různých důvodů zakázali použít a která by se nám teď hodila.

Spirála života

Původní profesí nemocniční sestra Pamela Levin na základě svých zkušeností z nemocnice, výcviku transakční analýzy u Erika Berneho a stovek hodin soukromé praxe rozšířila koncept vývojové psychologie a dala mu název Cykly síly (Cycles of Power). V něm se se zaměřuje nejen na projevy lidského chování, ale zejména na dovednosti, které je naším úkolem si v dané etapě osvojit, abychom mohli plně využívat svůj potenciál.

Od narození přibližně do 19 let podle ní projdeme šest fází svého vývoje. Každá v sobě nese klíčové úkoly ke splnění. Učíme se být nejprve závislí a pak nezávislí. Zkoušíme hranice bourat a pak je stavět. Prožíváme přijetí a odmítnutí. Obzvláště první roky života jsou zásadní pro tvorbu naší osobnosti, nicméně i pozdější období jako puberta či mladší dospělost s sebou nesou spoustu nových výzev. Často máme dojem, že co jsme se během těchto let zvládli naučit, to jsme se naučili – a po zbytek života si s tím musíme vystačit. Minulost se přece nedá změnit, a pokud odmala neumíme snášet kritiku, zkrátka to tak bude celý život. Není to pravda.

Pam Levin popisuje totiž ještě další etapu, během které si můžeme projít všech šest fází, jen v jiných podmínkách. Ve své teorii uvádí dokonce přesné věkové kategorie, ve kterých se ta či ona etapa opakuje. Stoupáme po takové pomyslné spirále života směrem vzhůru. V každém kole pak máme možnost prohlubovat a využívat to, co jsme se naučili, nebo konečně aktivovat to, co jsme v prvním kole nestihli, a teď kvůli tomu zažíváme nepohodu či nedostatek. Co přesně nám schází, se ukazuje v nových či právě stresových situacích.

Síla Bytí

Například jedním z vývojových úkolů v raném dětství je naučit se důvěřovat druhým a přijímat péči. Jsme malí, závislí a odkázaní na okolí, že nasytí naše potřeby do té doby, než budeme schopni se o ně postarat sami. Toto stadium se nazývá Síla Bytí. Ta spočívá v tom, že prostě jen jsme, vnímáme, a to stačí. Stejný princip (jen v jiných podmínkách) probíhá například při změně bydliště, zaměstnání, s novým vztahem, v úvodu školení, kdy potřebujeme čas na rozkoukání. Jakýkoliv začátek nového procesu, dočasná ztráta kompetencí, či dokonce imobilita nám ukazují, jak jsme na tom se základní dovedností důvěřovat a přijímat péči. Je‑li to naše využívaná síla, nejen že nám pomůže zvládnout těžké časy, ale také ji můžeme rozvíjet a prohlubovat a prožít díky ní plnohodnotnější život.

Pokud jsme ale z mnoha a mnoha nejrůznějších důvodů neměli v prvním kole, tedy od narození po časnou dospělost, podmínky či podporu pro využití všech svých zdrojů, s opakováním cyklu k nám i opakovaně přichází možnost svou sílu začít využívat.

Neznamená to, že se nám dějí ošklivé věci, protože jsme kdysi některý svůj vývojový úkol nesplnili. Znamená to, že některé situace řešíme stále dokola nefunkčním způsobem, protože to zatím neumíme jinak.

Pokud by tedy Petra nebo František z úvodu článku měli nevyužitý potenciál právě ve fázi Bytí a neuměli o sebe nechat pečovat, mohlo by to vypadat tak, že Petra partnery zbavovala možnosti, aby jí byli oporou, a oni ve svých snahách rezignovali. Nebo na ně naopak mohla klást až nezdravou míru zodpovědnosti za nasycení svých potřeb. To pak mohlo z oboustranné frustrace a pocitu bezmoci častěji vyvolávat hádky. Partneři nakonec z bezvýchodné situace odešli. U Františka by to mohlo vypadat tak, že se namísto vyčkávání, jak se situace v práci vyvine, pouštěl do mnoha a mnoha nežádoucích aktivit a řešení, které vyvolávaly negativní zpětnou vazbu od kolegů či vedení firmy. Nebo naopak stále jen čekal, že ho někdo povede za ruku. Nepohoda a nejistota pramenící z takové situace by ho pak pokaždé donutila odejít.

V obou případech by to vypovídalo o jediném: Petra ani František vědomě nevyužívali sílu svého Bytí. Nedávkovali ji a nevyhodnocovali vhodnost jejího užití. Ona tak žila svým vlastním životem bez jejich vědomí a projevovala se nahodile a nevhodně.

Cykly síly

Pamela Levin ve své knize, která je bohužel dostupná pouze v angličtině, používá právě slovo power – síla pro zdůraznění, že máme‑li v některé oblasti svého života problémy, neznamená to, že jsme rozbití a potřebujeme opravit. Znamená to, že jsme se nenaučili plně využívat svou sílu a že potřebujeme dosytit některé potřeby z minulosti. Pokusím se vám je velmi zjednodušeně přestavit.

1. Síla Bytí (do 6 měsíců): Naším vývojovým úkolem je získat základní pocit důvěry.
2. Síla Konání (od 6 do 18 měsíců): Jedním z úkolů dítěte je uspokojovat svou zvědavost, prožívat svět a sebe pomocí všech svých smyslů a začít se učit, že ne vždy lze dosáhnout všeho, co chceme.
3. Síla Myšlení (18 měsíců až 3 roky): období také známé jako období vzdoru. Jednoduše testujeme realitu kolem sebe, hledáme hranice a učíme se vyjadřovat vztek a další emoce.
4. Síla Identity (3 až 6 let): Naším cílem je uvědomit si, kdo jsme, a naučit se odlišovat fantazii od reality. Ne náhodou je to období, kdy nastupujeme do mateřských a základních škol.
5. Síla Dovedností (6 až 12 let): Ideální závěr, který bychom si měli udělat na konci této fáze, je: Jsem schopný, jsem schopná. Učíme se dělat chyby, nesouhlasit s druhými a rozpoznat, kdy je lepší „plout s proudem“ a kdy vzdorovat.
6. Síla Regenerace (12 až 18 let): Náš přerod z dítěte do dospělého po fyzické i psychické stránce je provázen úkolem stát se nezávislými s vlastní identitou a hodnotami.
7. Síla Opakování. Sedmé stadium je naše šance doplnit mezery z předchozích etap, prohloubit integritu a spiritualitu, růst v lásce. Ne vždy se ale jedná o vědomou práci. Život nám ve své pestrosti často nachystá okolnosti, ve kterých si novou dovednost osvojíme chtě nechtě.

Jedním z ukazatelů, že si právě prožíváme některou z předchozích etap, je právě pocit nedostatečnosti či nekompetence. Najednou se cítíme jakoby menší a mladší, než je naše tělo a věk. Můžeme si připadat jako malé děti, zmatení puberťáci nebo dospělí pod větší tíhou zodpovědnosti, než jsme schopni unést.

Proč považuji tuto teorii za užitečnou? Pochopit význam svého chování pouze skrze optiku tady a teď může být obtížné. Analýzou toho, co se děje, kde se to děje a komu se to děje můžeme často získat řešení nebo minimálně pochopení souvislostí. Někdy je však potřeba jít trochu dál, za hranici běžného každodenního uvažování a logiky.

Obsah jednotlivých fází je o něco hlubší, než zde popisuji, ale pro základní pochopení víc nepotřebujeme. Většinou jsme jimi prošli, aniž bychom to tušili, a řadu dovedností jsme si díky poslednímu stadiu Opakování už osvojili. Pokud se nám ale ve slovníku začne nápadně často objevovat věta Pokaždé když… (něco udělám, řeknu apod.), tak… (to dopadne špatně, někdo se naštve, o něco přijdu), je na místě zpozornět. Jedná se o scénář, který nevědomky přehráváme stále dokola, protože nám v některé oblasti chybí síla.

Už samotné pojmenování jednotlivých etap je dle mého dostatečně inspirativní, že nám intuice může napovědět, která dovednost nám chybí pro plné využití svého potenciálu. Nejde ani tolik o to, bychom se drželi terminologie, ale spíš přišli na to, kde máme zataženou ruční brzdu.

V pátrání po tom, proč se mi tedy některé situace stále opakují, osobně považuji za velmi užitečnou otázku: Co si nedovoluji udělat? Jakou svou sílu nevyužívám? Přesměrujeme tak pozornost od svých nedostatků ke svým zdrojům.

Už samotný fakt, že opakování některých situací není důsledek rozmařilosti vesmíru či zlomyslnosti někoho nad námi, ale náš způsob využívání vlastní síly, může vést k uvolnění situace. Zapomeňme tedy na otázky typu Co dělám špatně? a zaměřme se na to, která síla nám asi chybí. Velkou nápovědou pak budou vlastní emoce a myšlenky, které jsme v situaci zažívali. Na příkladu Petry a Františka by pak jejich úvahy mohly vypadat například i takto:

• Popis situace: „Vždy jsem se přizpůsobil/a všem požadavkům. Nikdy jsem nevyjádřil/a nesouhlas a nestanovil/a vlastní hranice. Cítil/a jsem se pak nedůležitě.“
• Nový závěr: „Možná si nevybírám stále dokola špatné partnery/nevhodnou práci, ale vybírám si situace, kde se mohu naučit využívat sílu svého vlastního myšlení a a důvěřovat jí.“

A to zní o dost nadějněji než „Nejsem schopný si stát za svým“.

Trénink dovedností

Pokud se nám podaří identifikovat, kterou sílu potřebujeme rozvinout či kterou potřebu dosytit, můžeme vyhledávat či s pomocí odborníka dokonce i nasimulovat takzvané korektivní zkušenosti. Velmi zjednodušeně to znamená zažít si něco ze své minulosti jinak.

Pokud mám například pochybnosti o tom, kdo jsem, a nevím, co si mohu a nemohu dovolit, potřebuji zažít bezpečné prostředí, ve kterém budu přijata bez ohledu na své (i třeba nevhodné) chování. Díky bezpečí a důvěře se pak mohu i dozvědět, kde se držím moc zkrátka a kde naopak na ostatní příliš tlačím. K tomu slouží například terapie či různé skupiny a semináře, ale stejně užitečné prostředí můžeme najít i doma v rodině či pracovním kolektivu. Jen musíme zvážit všechna případná rizika.

Možná tak nepůjdeme požádat o pomoc šéfa, který nás hodnotí, ani kolegu, který se raduje ze všech našich neúspěchů, ale přiznáme se té milé dívce, která zaučuje nováčky. S další obavou se zkusíme svěřit někomu dalšímu a postupně si oťukáme, kdy je užitečnější hledat řešení samostatně a kdy požádat o pomoc. A na konci této pomyslné cesty pro nás bude v pořádku říct na poradě vedení, s čím a proč si nevíme rady a jakou podporu potřebujeme. Srozumitelně, vhodně a bez pocitu selhání.

Zafungovat ale může i občasná změna sociálního prostředí. Když se ocitneme mezi lidmi, kteří nás ještě neznají, mají jiné zájmy a jiný životní styl, anebo naopak najdeme skupinu, která má konečně ten samý pohled na svět jako my, můžeme zažít něco nového. Jejich reakce na naše chování tak mohou být úplně odlišné, než jsme doposud zažívali. A právě drobná změna okolností může být tou pravou ingrediencí pro odvahu využít a ukázat celou svou sílu.