Co bolí všechny děti

Mohli bychom odpovědět, že takový rodič neexistuje, a přeci z toho nebýt zdrcení. To v případě, že bychom mezi traumata a ublížení zahrnuli i tu část širokého spektra rodičovského chování a konání, jež není dítěti příjemné a na něž si nezachová idylické vzpomínky, přitom ale je potřebné a přínosné. Tu zdravou frustraci, nepříjemné zážitky a nepohodlné rodičovské zásahy, které děti otuží a připraví na realitu skutečného života mimo zdi bezpečného rodinného hnízda. A vůbec nemusí jít o vycizelované uvědomělé výchovné praktiky. Vejdou se sem i impulzivní ruptury nervů, nespravedlivé zákazy a nesmyslné příkazy.

Dítě zvládne a potřebuje zvládnout i naši iracionalitu, necílevědomost a nepředvídatelnost našich reakcí, dokud tyto nepřekročí prospěšnou míru. Dokonce můžeme na vědomí nutnosti a oprávněnosti takovýchto ranek a šrámů postavit optimistický přístup k výchově, který po gradaci až ke stupni hraničícímu s lehkovážností lze vyjádřit takto: Nebojme se chyb, milí rodiče! Ony ty naše děti stejně nikdy nebudou spokojené, vždy si najdou něco, z čeho nás budou vinit! A od toho nakonec my rodiče v neposlední řadě také jsme – abychom sejmuli z ramen našich dětí závaží vin a pocitů selhání a nesli je bez remcání místo nich. I kdybychom se stokrát cítili nespravedlivě haněni a obviňovaní. V tomto kontextu třeba

• paní K., která léta nenachází partnerské štěstí, spojuje svou vztahovou smůlu s přísným patriarchálním otcem a
• paní L. naopak vidí souvislost svého osudu (velmi podobného osudu paní K.) s volnomyšlenkářským tátou, který byl víc všude jinde než doma s její dominantní maminkou a s ní.
• M., dítě rodičů, kteří spolu léta žili v napětí „kvůli dětem“, razí názor, že manželé, kteří spolu netvoří harmonické zázemí, mají jít od sebe, aby se i dětem ulevilo. „Není nic horšího, než žít léta v napětí!“ a
• N., dítě rozvedených rodičů, naopak prosazuje ideu zachování manželství s dětmi za každou cenu, protože úplná rodina je pro něj ta nejvyšší hodnota, za téměř jakýchkoli podmínek.

Všechno by bylo jinak, lépe, kdyby naši tenkrát byli našli odvahu a šli od sebe, potažmo kdyby se nebyli rozvedli. Tak si vyberte.

Potud zlehčení. To, že se jako rodiče nemusíme brát zase tak vážně a že lidské mládě snese hodně, ale není tím, co jsem vám zde dnes chtěla sdělit. Nebudu si to zjednodušovat. Nemohu. Poslouchání lidských příběhů, mapování rodinných kronik s jejich hlavními představiteli, to vše sahá mnohem hloub než k ironizující rovině humoru. Mnohem, mnohem hloub.

Ty společné dušezpytné cesty vedou k hladinám, v nichž jsou uložena tak závažná poranění, tak zneschopňující bolest, tak zdrcující dětská zkušenost, že úsměv je to poslední, co by vás napadlo. A nemusí zdaleka jít o traumata v klasickém smyslu – zneužití, násilí, rodičovské zlo v jakékoli formě. Mám zde na mysli nenápadná traumata, běžná téměř v každé rodině, mnohdy uštědřená nevědomě nebo plynoucí z nedostatku sebeovládání. Taková, jaká pácháme, přestože máme rádi. A až když o nich mluví jejich terče, až když vidíme jejich důsledky, někdy až po mnoha letech, dojde nám, jak velká traumata to jsou.

Racionální přehodnocení hluboko sahajících traumat obyčejně není s to změnit hluboce uložený nejvnitřnější prožitek. 

Právě z těchto ublížení jsem se pokusila udělat seznam – pro svou rodičovskou potřebu a pro případný zájem každého dalšího rodiče, potomka nebo kohokoli jiného. Ze širokého výčtu námitek dětí a adolescentů i negativních vzpomínek na dětství dětí dávno dospělých jsem vybrala ty traumatizující události, jež bolely úplně všechny děti (nezávisle na tom, kdy v životě si tu bolest uvědomily a zda vůbec, a do jakých psycho‑ nebo somatošatů se ta bolest oblékla). Ty negativní zážitky, na které všichni, kdo je utržili a řekli mi o tom, vzpomínali s trápením v hlase. Ty, jejichž následky si jejich oběti prokazatelně nesly nebo stále nesou.

Tak vznikl můj „výčet absolutních ublížení dětem“. Tato ublížení by podle všeho v ideálním případě (sem si dejte záložku, k té ideálnosti se budeme muset vrátit) neměl zažít nikdo. Seznam traumatizujících zážitků, které, jak se zdá, nelze za žádných podmínek (sem druhou záložku, prosím) individualizovat, relativizovat a bagatelizovat.

Absolutní ublížení dětem

1. Tak tedy: všechny děti bez rozdílu traumatizuje, když jim rodiče nedávají dostatečně najevo svou lásku. Objektivně nebo „jen“ subjektivně. (Subjektivní neláskou myslím ty případy, kdy rodič ví, že miluje, a věří, že to dává najevo, ale dítě jeho lásku a náklonnost z různých důvodů necítí. Je jistě dobré vědět, že přese všechny snahy milujících rodičů vždy budou děti, které řeknou spolu s desetiletým Johanem: „Máma pořád říká, jak mě má ráda, ale já si to nemyslím.“ Ale to nám nesmí zabránit v dávání toho, co dávat umíme a co dávat je pak naší rodičovskou povinností. Naopak, přidejme!)

Projevů rodičovské lásky je mnoho, ale alespoň některý každé dítě esenciálně potřebuje. Ten balík lásky, nebo pocit jejího nedostatku, si nakonec pak neseme s sebou po celý život. Na druhou stranu ovšem lze říct, že s věkem klesává míra subjektivního pocitu nedostatku rodičovské lásky. Jako velcí jsme schopni „objektivnějšího“ náhledu, a tudíž schopni najít důkazy lásky v tom, co jsme jako děti jako lásku nevnímali.

To se může stát, například pokud naši rodiče byli povah méně spontánních a otevřených, byli méně dotekoví či méně čitelní, ale milovali nás úplně stejně jako učebnicově archetypální, prototypové bezpodmínečně objímající vřelé mámy (nebo tátové) a hřejivě hrdí a přijímající tátové (nebo mámy). Až jako dospělí, sami třeba už rodiče, zjistíme, jak to vlastně nejspíš bylo. Což na druhou stranu není zas tolik pozitivní zpráva, jak by mohla být.

Přednáška 24. října 2024