Člověk je živý otazník

A jeden z důvodů, proč s tímto jádrem nejsme zcela v souladu, tedy proč nejdeme tím směrem, který k jeho uskutečnění vede, může být vysloven ještě zřetelněji: Nenaučili jsme se domýšlet to, čeho můžeme dosáhnout. Nikoli ve smyslu postavení či úspěchů, ale ve smyslu ryzosti povahy a ryzosti způsobu života – všimněte si jen, jak málo se s tímto slovem v přáních lidí setkáváme.

Mohli bychom se ptát, jak toto své jádro objevit, jak vlastně poznat naše nejvnitřnější možnosti. A jednou z odpovědí je pozorně naslouchat, jaké jádro v nás objevují druzí lidé. Jak říká spisovatel Marek Vácha, slovem můžeme v druhém člověku vybudovat něco nového a krásného. I když to znamená třeba jen poukázat na to, že jeho obraz by klidně mohl viset v nějaké galerii, nebo si všimnout, že jedná laskavě i v náročných situacích.

V náruči bytí

Vraťme se k vrženosti naší existence. Ta je zejména výchozím stavem. Postupně se z utvořených stávají tvůrci – začínáme podobu vlastního i okolního bytí obrábět, obrušovat, otesávat. Heidegger to vyjadřuje poeticky: Jsme pastýři bytí, máme o bytí starost, pečujeme o bytí. Díky našim činům se bytí ve světě projeví a na nás je, jakou bude mít podobu. Bytí samo je bezbranné.

Každým svým činem halíme bytí do určitého kabátu. Tím na jednu stranu zakrýváme jeho skutečnou podstatu, zároveň ale umožňujeme, aby se s ním druhý člověk mohl setkat právě prostřednictvím činu či věci. Můžeme tak na svět, na sebe sama i na obtěžující kámen v botě nahlížet jako na vyjádření té nejzákladnější skutečnosti vesmíru.

Kdyby se nejednalo o dosti nezvyklý pohled, který si nejspíše maximálně na chvíli kvůli jeho novosti přežmouláme v mysli, mohl by vést k tomu, že se budeme cítit o mnoho blíže k lidem, s kterými bychom v běžném životě měli problém sedět u jednoho stolu. V bytí se rozdíl mezi my a oni stírá a stává nepodstatným.

Je to právě okamžik vědomí vlastní existence, domnívá se psychoterapeut Irvin Yalom, kdy se můžeme měnit. Snad právě proto, že právě tehdy poodstoupíme z automatičnosti života, a tedy i ze zaběhlosti našich starých vzorců a získáme větší svobodu vyjezdit koleje nové.

Jenže hmota člověka, jímž jsem já a jímž jste vy, se většinu času nachází nikoliv v zapomenutí na sebe sama, ale v zapomenutí faktu, že existujeme, jak si všímá Heidegger. Proto bych si přál prapodivnou a nesnadnou věc: abychom zažili chvíli, alespoň jednu, kdy naše životní spokojenost tvořená vztahy, prací a zálibami sestoupí ještě o úroveň níž a stane se spokojeností pramenící z prožití vlastní existence.

Chtěl bych, abychom všichni spolu stanuli pod černým nebem, naše nitro se oprostilo ode všeho, co může být jeho obsahem, a v té zdánlivé nicotě jsme poprvé nahlédli bytí samotné. Když totiž už není vidět nic, nezbude nám než vidět samo bytí.

Mezi dvojí nicotou

Na počátku je člověk bytostí, která zápasí s nicotou a uniká před ní, uniká před existenciální úzkostí z nahlédnutí možnosti nebytí. Poté, co se v nicotě s bytím setká, jakmile zjistí, že v nicotě se bytí zčásti zjevuje a zčásti skrývá, začíná se člověk o bytí starat novým způsobem. Začíná se starat i o nicotu, která je s bytím neoddělitelně spjata.

Nicota už pro něj není děsivá, protože v ní potkal cosi hřejivého. Je pak otázkou, co vlastně sdělujeme, napíšeme‑li, že život je záblesk všednosti mezi dvojí nicotou. Možná ta věta znamená jednoduše to, že v pádu do nicoty spadneme do náruče bytí. Tak jednoduchého a prostého, že se o něm nedá říct jediné slovo. Každým slovem o bytí zákonitě mineme terč, protože střed terče se v terči nenachází.

Slova selžou, když člověk pocítí, že je obklopen bytím. Snad, opatrně snad je možné říct, že prožití podivuhodnosti toho, že něco jest, je samo o sobě léčivé. Vyléčí nás, alespoň na moment, než zase ochoříme, ze zarovnanosti s řekou, která nás unáší. A jestli má Irvin Yalom pravdu, tak právě tehdy je nejlepší chvíle pro to pozměnit kurz naší existence.

Přál bych každému z nás hlad po prožití existence v její nejjednodušší podobě. Abychom toužili po tom spočinout už jen ve vědomí, že jsme a že vše kolem nás jest. Na takovém místě uvnitř nás, kde už nic jiného než existenci nepotřebujeme. Možná zjistíme, že toto prožití je naším nejzazším přáním, ke kterému v té či oné formě všechna přání směřovala. A tato žízeň je snad tím nejlepším kompasem na cestu.