Člověk bez role

Ti obezřetnější z nás se na stáří finančně, fyzicky i psychicky připravují už od krize středního věku. Zejména tehdy, pokud od útlého dětství vidí, jak v závěru života zdravotně i psychicky trpí generace předků.

Sama patřím k těm nešťastně šťastným, jimž osud a geny narýsovaly předlouhé čáry života, ovšem posledních deset let bych s chutí rozdala potřebným. V přímé linii mám pouze jeden odchod ze světa hodný následování: zcela soběstačná a pohodová babička zemřela v 80 letech na embolii při operaci kyčle, v níž při pitvě našli sarkom.

Jsou mezi námi samozřejmě šťastlivci s předlohou růžolící vejminkářky, která se s hrnkem melty sluní na zápraží a každý přelet holuba nad domem vnímá jako báječné dobrodružství. Další vidí svého třiadevadesátiletého otce, jak dobývá první příčky tenisového turnaje seniorů na Mallorce.

Překvapivě mezi námi žijí i tací, kteří se s pokročilým stářím nebo bezmocí v rodině nikdy nepotkali. Jen bezstarostně mávnou rukou třímající desátou dopolední cigaretu a bodře zahlaholí: jaképak stáří, u nás nikdo pětašedesátku nepřelezl a tělo má jít do hrobu zhuntovaný!

Jinak přistupuje k závěru života člověk obklopený houfem inspirativních vnoučat, jinak ten, jehož rodová větev usychá. Zkrátka, co člověk, to jiný přístup ke stárnutí, ať už daný povahou, či zkušenostmi.

Bez programu

Slavný internista Josef Charvát kdysi prohlásil, že stáří je ztráta programu a rolí seniorů je nemít roli. Možná jsem velká egomanka, jelikož ztrátu rolí, zejména těch pracovních, vnímám úkorně.

Třeba až budu pobírat důchod, budu se ještě radostněji hrabat v záhoncích u domu a více holdovat dobrovolnickým aktivitám. Ovšem předčasná ztráta obživy a debaty s vrstevnicemi o tom, na jaké místo jsme se marně hlásily, jsou vynikajícím tréninkem na skok do penálu, jak říkají cyničtější z nás.

A co teprve když na LinkedIn objevíme příspěvek, kde mladá žena shání práci pro svou padesátiletou příbuznou slovy na SVŮJ VĚK pracuje překvapivě dobře se sociálními technologiemi… Pak objednáváme další rundu rakviček a věnečků a máme chuť volat o pomoc na seniorskou linku Života 90.

I odborníci přiznávají, že člověk, který ztratil roli, často ztratí smysl a mnohdy dojde k takzvané penzijní smrti. Člověk by měl mít i na dobu, kdy už nemusí (nebo v současném kultu mládí nemůže) pracovat ve svém oboru, nějaký program s dosažitelnými cíli a sociálními kontakty.

Neradostné prodloužení

Pokud se stáří projevuje obtížnou adaptací na změněné životní podmínky, pak jsem stará od narození (ale možná jsem jen trochu asperger). Vždycky se samozřejmě lépe zvyká na přechod k lepšímu, ovšem to lepší ve stáří a nemoci vidí jen bytostní optimisté a vyspělé duchovní bytosti.

Úkolem stáří by podle knihy Psychosociální adaptace ve stáří a nemoci mělo být zrání osobnosti a věřím, že ve slunném podzimu života (rané stáří 60–74 let) k němu občas opravdu dochází. Nicméně samotní autoři (Hana Ptáčková, Radek Ptáček a kolektiv) přiznávají, že lidé toto období nejčastěji vnímají jako ztrátu možností, radostí, soběstačnosti a optimismu, doprovázené nárůstem nemocí a osamělosti.

Moderní věda navíc prodlužuje věk dožití bez ohledu na jeho kvalitu ad absurdum a společnost úměrně tomu protahuje pracovní povinnost. Co na tom, že pro lidi po pětapadesátce už často nemá adekvátní práci, starším nedokáže projevit úctu a pro bezmocné osmdesátníky nejsou místa v domovech seniorů.

Domácí péči o rodiče s demencí zvládají jen opravdoví světci, nemluvě o tom, že současní mladí budou splácet hypotéku minimálně do šedesáti let. A kdo by ji platil, když se třeba projektová manažerka musí přeškolit na gerontopečovatelku na 24 hodin sedm dní v týdnu s minimální podporou od státu?

Uctivá pomoc

U starých lidí je ústřední otázkou naplnění života a zachování sebeúcty i za předpokladu, že v mnoha aktivitách se neobejdou bez pomoci. A ještě více než kdy jindy potřebují lásku blízkých a pocit sounáležitosti s rodinou a širším společenstvím. Ale teď upřímně: pro kolik z nás je kontakt zejména s negativistickým a hašteřivým seniorem, který má u nás za předlouhý život nespočet vroubků, jen nepříjemnou povinností?

I u milých a milovaných osob vyžaduje balanc mezi pomocí a zneschopňováním opečovávaného neuvěřitelný takt a trpělivost. To, co senior kvůli špatnému zraku vnímá jako dokonale provedené, vidí člověk ve středním věku jako známku nemohoucnosti (nádobí se zbytky jídla, upatlané skleničky, znečištěná toaleta…). Jsou to drobnosti, kolem nichž může docházet ke dramatickým citovým výlevům, zejména pokud vám rodič v dětství za sebemenší odchylku od perfektního výkonu kroutil ušima.

Filozofické podhoubí etiky

Výživná je ve zmíněné knize kapitola etická, zmiňující pragmatismus, utilitarismus a hedonistický egoismus na jedné straně a volání po eutanázii umožňující skončit život, který přestal dávat smysl a potěšení. Na druhé straně je vyžadování extrémně drahých a často k ničemu nevedoucích medicínských zákroků na sklonku života. Plus debaty o tom, kde je hranice, za níž je ještě prospěch pacienta, a co už je život nehodný žití.

Poprvé jsem při čtení narazila na pojem dystanázie (zadržená smrt označovaná také za špatnou), kdy jsou víceméně umírající lidé místo laskavé paliativní péče podrobováni trýznivým zbytečným vyšetřením a zákrokům. Tady ovšem hraje roli i přístup příbuzných, kteří často odmítají přijmout konečnost života a nechtějí nechat blízkého odejít ani za cenu prodlužování jeho utrpení.

Každopádně jsou diskuze na toto téma podmíněné kromě soucitného lidství i hlubokou filozofickou znalostí a ochotou odhrnout zástěnu, za kterou jsme smrt uzavřeli. Pozvat ji zpátky do života, směle jí pohlédnout do prázdných očních důlků a hledat v nich hloubku smyslu.

Jsem přesvědčená, že pokud přestaneme smrt považovat za pouhé selhání lékařské péče, přestaneme se také děsit stáří jako její nepříjemné připomínky. Tento strach je totiž součástí ageismu – averze vůči starším osobám, počínající jejich vytlačováním z trhu práce. Člověk musí mít hodně pevnou osobnost, aby negativní přístup okolí ke stáří neoslaboval jeho sebepojetí, prožívání života i začlenění do společnosti.

Vyhnout se úpadku

Z celé knihy mě nejvíc potěšila zmínka o článku vlivného amerického liberálního profesora lékařské etiky Ezekiela J. Emanuela z roku 2014. Tehdy byl jako 57letý přesvědčen o tom, že zhruba v 75 letech je lidský život završen: následuje jen zákonitý úpadek, který by neměl být prodlužován medicínskými intervencemi. Za sebe slibuje, že od 75 let bude s pokornou moudrostí a případnou paliativní podporou očekávat smrt bez udržujícího léčení.

Netušila jsem, že mé (z pohledu bližních debilní) názory a předsevzetí najdou oporu v takové kapacitě. Na druhé straně ovšem stojí můj strýček, který si loni v 92 letech zlámal při jízdě na kole klíční kost a krček kosti stehenní a letos po bicyklu opět lačně pošilhává. Tam, zdá se, došlo k pádu, nikoli však k vědecky očekávanému úpadku.

Ať tedy přijde úpadek v jakémkoli věku, jsem zatím rozhodnutá pro přírodní stáří bez udržujících pilulí, kardiostimulátorů a nekonečného chirurgického pižlání. Chci za ně převzít maximální osobní odpovědnost a věřit, že i pro stáří platí rovnice: čím lépe se na ně připravíme, tím lepší bude.